VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nežijeme v neskutečném světě a většina z nás ani ne ve vysněných krásných představách. Žijeme ve světě reálném, a proto si snad většina z nás uvědomuje, jak jsou příroda a její obyvatelé ohroženi. Zmíním se o velkém savci, kterého lidé vytlačili svou „rozpínavostí“ ze střední Evropy již někdy ve středověku. Los evropský (Alces alces) je volně žijícím kopytníkem skutečně značných tělesných rozměrů a impozantního zjevu. Velikostí i tvarem se podobá koni. Hmotnost dospělých losích býků dosahuje až 800 kg (Trense 1989) a tělesná výška v kohoutku (tj. nad lopatkou) až 250 cm. Toto velké zvíře je typickým herbivorem. Žere tedy trávu, s oblibou pupeny, vegetační vrcholky dřevin, listí keřů a stromů, loupe kůru apod. A právě v tomto je problém současné doby. Těmito „škodami“ na sebe losi poutají pozornost lesníků, ochránců přírody, myslivců apod. Rád bych však vzal věci po pořádku.

Celosvětově rozhodně los nepatří k těm druhům savců, kteří jsou ohroženi vyhubením, ani k těm, jejichž areál se drasticky zmenšuje. Je to typický obyvatel tajgy s porosty vlhkých až bažinatých listnatých lesů, tedy oblastí, které celosvětově pokrývají značnou rozlohu a které jsou poměrně řídce osídleny lidmi. Nejblíže k nám losi trvale žijí na severovýchodě Polska a v Litvě, tj. ve vzdálenosti asi 700 km. To, že i v České republice byli losi spatřeni, jen potvrzuje obecnou vlastnost populací živočichů, kterou je prostorová aktivita - pohyb, migrace, rozpínání. Ojedinělá pozorování však ještě nemusí nic znamenat. Skutečností však je, že losi u nás nalezli takové prostředí, které se jim jeví pro život jako optimální. Nalezli oblast, kterou bychom mohli snad nazvat středoevropskou obdobou severské tajgy. Střídají se zde jehličnaté lesy, především smrkové a borové, s porosty listnáčů, které jsou na mnoha místech tvořeny „měkkými“ dřevinami (vrby, osiky, břízy). V bezprostřední blízkosti větších lesních celků se nachází krajina typicky mozaikovitá, kde se malé lesní remízky střídají s loukami a rybníky, rašeliništi a močály. Jedná se o krajinu ekologicky vyváženou, krajinu, která ovšem není ušetřena lidské činnosti, lidských sídel apod. Mnohý z vás jistě pozná krajinu Třeboňska, případně jihozápadní část Moravy nebo oblast východního podhůří Šumavy. Dnes můžeme říci, že i v těchto oblastech jsou losi „doma“. První záznamy jsou již z roku 1957 (Pelikán a kol. 1979). Dnes tato populace čítá asi 25 zvířat. Podle názoru některých odborníků by „třeboňská krajina uživila“ asi 60 těchto impozantních kopytníků. Nárůst zdejší populace však rozhodně není tak prudký. Jsou sice občas pozorovány samice s mláďaty, spíše se však o jistém stavu populace, o případných přírůstcích, dovídáme až nepřímo, tj. podle stop, okousaných stromů a keřů, podle trusu, či podle hlášení „neúnosných škod“. Je však třeba přiznat, že tyto tzv. škody jsou hlášeny z přilehlé části Rakouska, zatímco v naší zemi se o něčem takovém téměř nehovoří. Určité vysvětlení nabízejí někteří naši odborníci (lesníci), kteří na sympóziu o losech v rakouském Litschau uvedli následující: „Losi u nás žijí již 20 let. První tele se narodilo v roce 1973 a na začátku jsme měli také velké problémy se škodami. Během několika let však šly škody dolů (1973-1976). Vysvětlení? Příchozí, asi polská zvířata se přizpůsobila novému prostředí a dnes u nás žijí bez velkých škod. V letech 1980-1990 nebyly s losy vůbec žádné problémy a neexistovaly škody loupáním. V první řadě docházelo k poškození mladých borovic odlomením vršku, ale ne ke škodám loupáním. Za tu dobu se zde narodilo 23 zvířat a ta odešla dále do Čech. Odešla jinam - měla kam - a proto se tedy škody nezvyšovaly.“

Je nesporné, že tak velké zvíře, jakým je los, denně zkonzumuje značné množství potravy. Její kvalita, ale i množství se liší sezónně. Na jaře a v létě spásají zelenou trávu a listí, přičemž dávají přednost měkkým dřevinám. Na podzim a v zimě (v pobaltských republikách nejčastěji od listopadu do konce března) naopak dávají přednost borovicím. Je tedy samozřejmé, že zvířata v rámci svého domovského okrsku migrují a v různém ročním období se nacházejí na různých místech. A to je nesmírně dokonalý systém, protože potřebná množství potravy zvířata konzumují na velkých rozlohách a v rozptýlených lokalitách. Tento systém přesunů a rozptýlených míst vhodných k pastvě je výhodný pro losy i z hlediska jejich bezpečnosti. Nedochází k větším seskupením jedinců, zvířata po sobě nezanechávají půdu rozrytou ani prosycenou trusem. Snad jen výjimečně, za tuhých zim a v průběhu migrace bychom mohli i u nás pozorovat více než tři losy pohromadě, jako tomu bývá např. v Litvě. Díky tomuto systému je dosti obtížné losa v přírodě pozorovat či případně ulovit. A to nejen pro člověka, ale i pro přirozené nepřátele losů, kterými jsou - až na výjimky - pouze vlci.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se nemusíme obávat prudkého nárůstu škod na „kulturních, tj. cíleně pěstovaných“ lesních dřevinách. Zdá se mi, že celý tzv. „losí problém“ je uměle vykonstruován lidmi. To jest především těmi, kteří by z pozice „pána tvorstva“ rádi ovládali přírodu a její obyvatele jen pro svůj užitek. Oni by rádi určovali, co a kolik by měla zvířata žrát, kolik jedinců a jaká struktura populace by byla ponechána, jestli by jim ovšem vůbec byla dána šance na život. Zatím však tato malá středoevropská populace losů ještě žije v hraniční oblasti České republiky a Rakouska. Existuje spousta problémů a nastolených otázek, které čekají na objasnění. Je toho mnoho, co o těchto impozantních kopytnících vlastně nevíme. Jisté však zatím je, že losi se po několika staletích vrátili tam, odkud byli lidmi vytlačeni. Nedá se říci, že by zde nadměrně škodili, ale evidentní je, že významně obohatili zdejší faunu. A to má dopad nejen kulturní, ale i biologický. Myslím, že je nutné těmto kopytníkům i v civilizované střední Evropě zajistit vhodné podmínky pro život.

Autor článku MVDr. Vojtěch Mrlík, CSc., se zabývá zoologií v Ústavu ekologie krajiny Akademie věd České republiky ve Studenci.