VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Vědomí, že růst průmyslu a měst odvedl statisíce obyvatel vesnic do panelákových sídlišť, a trpké poznání, že tzv. „socialistická industrializace“ zanechala hluboké a nevábné rýhy ve tváři vesnic a venkovské krajiny, dávno zdomácnělo v našem povědomí. Vesnice se v mnoha případech stala zahrádkářskou kolonií pro lidi dojíždějící za prací do měst a tradiční pospolité formy jejího života vzaly často za své, aniž byly nahrazeny demokratickou účastí vesničanů na rozhodování o vlastním osudu. Řada lidí vnímá vesnici jako příjemný a dožívající detail na obraze světa, ve kterém dávno převládly lesklé barvy velkoměsta…

Devadesátá léta ovšem přinesla některé známky obratu ve vnímání vesnice. Někteří mladí lidé, nedávno pevně rozhodnutí usadit se v tehdy levném městském bytě, začínají pod tlakem vývoje nájemného a cen městských bytů využívat skutečnost, že jejich rodiče vlastní parcely a staré domy v rodných vesnicích. Domy, které si tito dnes staví, mají vesměs sedlové střechy a střešní okna v podkrovních ložnicích. „Na štok“ už staví málokdo. Rodiny, které se takto ve vesnicích usazují, už neodejdou. Jsou i tací, kteří se stěhují z města na venkov. Prvek oživení vnáší do naší vesnice (zatím sporá) revitalizace zemědělských i jiných živností.

Zatím lze hovořit spíše o náznacích oživení. Jakkoli v jsou to náznaky slibné, přinášejí mnoho otazníků. Zůstanou dnešní mladí vesničané ojedinělými mohykány, nebo se vesnice opět stane prostorem pro střídání generací starousedlíků? Stanou se z vesnic lépe obyvatelné přívěsky měst, nebo budou samostatnými celky s osobitým rytmem života? Jakým směrem se bude dnešní spontánní oživování vesnice ubírat? Nemůže naše městská společnost, která dosud pohlíží na venkov jako na skansen, podpořit jeho autentický vývoj?

Je potěšitelné, že tyto a podobné otázky si dnes klade celá Evropa. Dokladem toho je sešitová publikace „Obnova vesnice“, kterou v květnu 1992 vydalo a na jaře 1993 v souvislosti s přípravou semináře o programu obnovy naší vesnice dalo k dispozici Ministerstvo životního prostředí České republiky. Jádrem publikace je překlad sborníku referátů o příkladech úspěšné realizace projektů obnovy německých, rakouských, maďarských, polských, italských a lucemburských vesnic. Původní verzi tohoto sborníku vydala v souvislosti s vyhodnocením „Evropské ceny za obnovu vesnice 1990“ v říjnu 1991 Evropská pracovní společnost pro rozvoj venkova a obnovu vesnice. Překlad je doplněn články o cílech obnovy vesnice v České republice (I. Dejmal), o vztahu obnovy vesnice v západní a východní Evropě (H. Magel) a o činnosti Evropské pracovní společnosti pro rozvoj venkova a obnovu vesnice (E. Scheiber, E. Pröll). Publikace rovněž obsahuje zásady tvorby a realizace programů obnovy vesnice platné v České republice.

Sborník „Obnova vesnice“ je pozoruhodnou přehlídkou různorodých příkladů úspěšně uskutečněných projektů obnovy venkovských sídel. Pozoruhodná je zejména skutečnost, že snaha přizpůsobit jednotlivé projekty obnovy společným zásadám, jakési „evropské filosofii obnovy vesnice“, nevedla k uniformitě a přinesla škálu osobitých výsledků. Pokusím se ve stručnosti charakterizovat některé principy, jejichž využití by v našich podmínkách mohlo přispět k orientaci výše zmíněného spontánního oživováni venkova na obnovu soběstačného a samostatného venkovského společenství, žijícího v ekologicky a esteticky hodnotné kulturní krajině střední Evropy.

Autory většiny příspěvků sborníku jsou starostové obcí, které se zapojily do programu obnovy, popřípadě urbanisté a architekti, kteří se podíleli na tvorbě a realizaci jednotlivých programů. Ve svých sděleních v různých podobách hovoří o tom, jak se do jejich skomírající vesnice, městečka či městské části podařilo vrátit život díky tomu, že postupně uskutečňovali řetězec vzájemně souvisejících cílů. Na počátku tohoto řetězce byla většinou snaha o zapojení obce do struktury širšího regionu, obnova technické infrastruktury a snaha o nalezení dlouhodobější perspektivy života obce. Drobné či větší úspěchy ve sféře plánování a zdokonalení infrastruktury (obnova komunikací, zdokonalení telefonní a televizní sítě, renovace nevyužitých, často historicky cenných objektů a jejich využití pro společenské, kulturní a politické účely a pro rozvoj veřejných služeb) měly za následek zlepšení podmínek bydlení mladých rodin, které se přičinily o ekonomické oživení obce. Oživení ekonomické aktivity obcí (růst počtu pracovních příležitostí, snaha o soběstačnost obce v zásobování potravinami, vytvoření místního trhu zemědělských produktů, biologizace zemědělství aj.) bylo často provázeno celkovou aktivizací obyvatelstva, která se projevila snahou obnovit místní tradice a zvyky - periodické trhy, kolektivní oslavy svátků, tradiční místní řemesla a spolkový život. Osobitost, kterou obcím přinášela obnova historických objektů, tradičního vzhledu obce a revitalizace zvyků zpravidla posílila hrdost občanů na vlastní obec a přinesla jejich zájem o rozhodování v obci. Tento krok často nebyl jednoduchý. Venkovská obec dnes v Evropě není jednolitým společenstvím místních sedláků. Při jednáních se občané museli učit vyjednávat a hledat způsob, jak sladit různorodé zájmy lidí pracujících v místě a dojíždějích, mladých a starých, starousedlíků a nově příchozích, majitelů pozemků a těch, kteří měli představu o jejich využití… Četná jednání vnesla do života pospolitosti demokratickou politickou kulturu. To posléze usnadnilo společné koncipování dalších kroků obnovy.

Autoři jednotlivých příspěvků se shodují zhruba na následujících zásadách:

• Program by měl být koncipován s dlouhodobým výhledem. 
• Obnova by měla být spojením historické rekonstrukce s citlivým provedením modernizace infrastruktury. Ta by měla zahrnovat také ekologická opatření, včetně diverzifikace krajiny a stanovení ekologicky únosného objemu hospodářské aktivity v katastru obce. 
• Důležitá je obnova architektonického detailu - obnovu kašny či kapličky, využití tradičního materiálu pro dláždění apod. Detail dodává obci specifický místní ráz a podporuje identifikaci obyvatel s obcí. 
• Vesnici je třeba chápat jako zdroj kulturních vzorů a podmínek přežití v ekologicky nestabilním „městském“ světě. Vesnice by se současně měla snažit tvořivě vstřebat podněty městské kultury. To je důležité zejména proto, aby se v ní cítily dobře mladé rodiny. 
• Základní sociální buňkou vesnické pospolitosti je rodina. Obnova by měla vytvářet podmínky pro její důstojnou existenci na venkově. 
• Obnova budov a technické infrastruktury není cílem, ale prostředkem pro oživení života venkovské pospolitosti. 
• Oživení a sociální rovnováha vesnice je důležitou podmínkou kulturní pestrosti a sociální stability Evropy, která je dnes plná rozporů, konfliktů.

Model obnovy vesnice, který se rýsuje na pozadí četby sborníku, je v mnohém aktuální v podmínkách našeho venkova. V mnoha ohledech máme u nás dobré výchozí podmínky - slušný stav značné části bytového fondu na venkově, četné kulturní tradice a zvyky jsou živé, život mnoha vesnic oživuje činnost spolků - myslivců, zahrádkářů, hasičů, sportovních oddílů a kulturních souborů. Sociologové, kteří se u nás podílejí na přípravách programu obnovy některých vesnic, konstatují, že vůle přihlásit se k programu obnovy je zejména v těch vesnicích, kde jsou aktivní spolky. Z jejich středu totiž podle zkušenosti sociologů většinou vycházejí zkušení a schopní organizátoři, jejichž přítomnost je pro aktivizaci vesnické pospolitosti nezbytná. Ve světle „evropské filosofie obnovy vesnice“ je však možno také vidět některé překážky oživení vesnického společenství. Mezi ně patří značně problematická estetická hodnota nové zástavby a vztah obyvatelstva k ní, absence pracovních příležitostí spojená s častým dojížděním, ekologická agro-devastace krajiny a zvyky, které tuto devastaci podporují, značný individualismus četných vesničanů a absence demokratické politické kultury v mnoha obcích, v mnoha ohledech zbytečný, nicméně rozšířený pocit podřadnosti podmínek života na vesnici, zvyk očekávat, že problémy vyřeší někdo jiný (stát, politikové, „oni“) atd.

Člověk, který by si přál, aby se dnešní spontánní oživování naší vesnice stalo zárodkem autentického, soběstačného, zdravého a kulturně osobitého života venkova, narazí na řadu potíží. Zkušenosti s realizací programů obnovy vesnice v jiných zemích Evropy při jejich překonávání mohou pomoci ve dvojím smyslu. Jejich prostřednictvím si může naše vesnice uvědomit problémy, které dosud pouze matně tuší. Při jejich řešení pak díky zahraničním zkušenostem snadněji najde odpověď na otázku: „Jak na to?“