VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V publikaci o územních systémech ekologické stability krajiny (zvláštní vydání - Veronica 1993) jsme v úvodu kapitoly o koncepci územního zajištění ekologické stability použili následující citát: „Jest nám vytvořit krajinu, která by byla vlastí člověka, jeho nevyhnutelným doplňkem, a přitom sobě samé věrnou a výhodnou. Vše živé v této krajině musí být zapuštěno do nejvýhodnějších podmínek, takže každý životní projev i jeho užitek pro člověka může býti vrcholný.“ Takto vytyčil hlavní poslání péče o krajinu velký znalec života na vesnici, přírodovědec a etnograf profesor Vladimír Úlehla ve své knize Napojme prameny již v roce 1947. V desetiletích, která následovala, převládal ovšem v naší krajině trend destabilizace, destrukce krajinných systémů, snaha přizpůsobit naši mnohotvárnou a různorodou venkovskou krajinu unifikovaným, stále větším a těžším strojům, gigantománie co největších bloků orné půdy, co nejvíce napřímených a vybetonovaných koryt potoků a řek. Po staletí postupně se vytvářející struktura vyvážené harmonické kulturní krajiny venkova byla necitlivě narušována.

Vesnice a venkovská sídla jsou s okolní krajinou spojena mnohými vazbami, to co se děje na okolních polích, loukách a lesích silně ovlivňuje život lidí na venkově. Proto je velmi důležité, aby se součástí programu obnovy vesnice stala i obnova ekologické stability venkovské krajiny. Tato obnova nemůže být výsledkem krátkodobé kampaně, ale koncepční dlouhodobé péče o přírodní hodnoty v krajině, založené na principech globální ekologické koncepce trvale udržitelného rozvoje. Je to takový rozvoj, při kterém zajištění potřeb současné generace neohrožuje potřeby generací příštích a nevyvolává destrukci přírodních zdrojů, spojenou s ochuzením rozmanitosti přírody.

Ekologická stabilita, schopnost ekologických systémů v krajině zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce, je podmínkou trvalého zajištění biodiverzity - rozmanitosti organismů v krajině. Zachování podmínek pro existenci planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů v přirozených společenstvech se stává jedním z významných cílů ekologické politiky. O tom, že nejde o jakési „chiméry krásných blouznivců“, které nemají nic společného s praktickými potřebami lidí, svědčí to, že ekonomický program na podporu biodiverzity formulovala i Světová banka. Některé projekty v rámci tohoto programu budou realizovány i v České republice.

Připomeňme si alespoň dva důvody, proč je zachování biodiverzity věnována v současné době taková pozornost. První vychází z ekologické etiky, z poznání toho, že člověk, jehož hospodářská činnost je rozhodujícím činitelem vývoje krajiny, je povinen zachovat podmínky nejen pro sebe, ale i pro existenci všech živých tvorů. Druhým důvodem zachování biodiverzity je bioindikační význam přirozeně se vyskytujících druhů. Výskyt nebo absence rostlinných a živočišných druhů je nejlepším ukazatelem toho, je-li krajina ekologicky stabilní, tedy zdravá, nebo je-li narušena a do jaké míry. Příklady si dokáže každý člověk, jemuž je venkovská krajina krajinou domova, doplnit sám.

Zachování a obnova biodiverzity je jedním z hlavních cílů vytváření územních systémů ekologické stability krajiny. Pro obnovu ekologické stability venkovské krajiny je nejdůležitější soustava místních, lokálních biocenter, biokoridorů a interakčních prvků, tvořících nejhustší síť stabilních a stabilizujících společenstev v krajině. Na vypracování koncepce územního zajištění ekologické stability se podílel rozsáhlý tým našich přírodovědců a projektantů územních plánů, plánů pozemkových úprav a lesních hospodářských plánů. Koncepce ekologické sítě v krajině, tvořená soustavou území s přirozenými a přírodě blízkými společenstvy, odpovídá tomu, jak k péči o krajinu přistupují v zahraničí. V zemích Evropských společenství je ekologická síť vytvářena v rámci programu ECONET, v USA vzniká systémům ekologické stability podobná soustava území pod názvem Greenways - zelené cesty. Neobyčejně prozíravým činem bylo začlenění tvorby územních systémů ekologické stability krajiny do zákona ČNR č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V období pronikavých změn naší venkovské krajiny je tak legislativně zajištěna možnost vytváření soustavy ekologicky stabilních území, příznivě ovlivňujících okolní zemědělské a lesní kultury.

Dobrý zákon vytváří příznivé předpoklady, ale záleží na postoji a aktivitě obyvatel venkova a místních zastupitelstev, jak se podaří tyto předpoklady využít, jakou hodnotu přisoudí dlouhodobé péči o krajinu, o obnovu její ekologické stability. V současné době je nejdůležitější začlenění systémů ekologické stability do projektů pozemkových úprav. Tam, kde si hodnotu a význam ekologické sítě pro obec uvědomují, aktivně spolupracují s projektanty při vymezování stávajících významných krajinných prvků, tvořících současnou kostru ekologické stability, i při navrhování nových skladebných součástí - lokálních biocenter a biokoridoru. Příkladem může být starosta obce Ořechov u Brna, dobrý místní znalec krajiny, který se sám aktivně podílí na zpracování projektu systému ekologické stability a dbá na to, aby projekt odpovídal místním potřebám a podmínkám. Dobré zkušenosti jsou i se zakládáním a péčí o nově vytvářené biokoridory. Příkladem může být dvoukilometrový lokální biokoridor vysázený na podzim roku 1991 u Vracova díky aktivnímu postoji místních obyvatel, kteří také vysazené stromy a keře pečlivě ošetřují.

Prosazování koncepce systémů ekologické stability jako součásti obnovy ekologické stability venkovské krajiny není bezkonfliktní. Nejčastěji uváděné věcné námitky proti vytváření ekologické sítě v naší krajině lze shrnout do tří okruhů:

- optimálně fungující ekologická síť vyžaduje příliš mnoho prostoru,
- doplňování nových skladebných součástí a péče o ně vyžaduje příliš mnoho prostředků,
- vytváření systému ekologické stability narušuje práva vlastníků, především podnikatelské záměry zemědělců.

Při posuzování rozsahu ploch zaujímaných biocentry a biokoridory je nutné si uvědomit, že většina je situována na lesním půdním fondu a jejich fungování není v rozporu s přírodě blízkými postupy hospodaření v lesích, takže nedochází k zásadní ekonomické újmě. Podobná situace je u biocenter, která jsou tvořena přírodě blízkými společenstvy trvalých travních porostů. Prostorové parametry nově vytvářených biocenter a biokoridorů jsou minimální, jsou stanoveny tak, aby umožnily jejich fungování při co nejmenší nezbytné ploše. Vzhledem k předpokládanému diferencovanému útlumu zemědělské výroby v souvislosti s nutností omezení nadprodukce by nalezení prostoru pro stabilizační prvky v zemědělské krajině nemělo být nepřekonatelným problémem.

Náklady na vytváření nových biocenter a biokoridorů jsou skutečně vysoké. Zopakujme ale, že se nejedná o krátkodobou jednorázovou akci, ale dlouhodobý proces postupného vytváření propojené ekologické sítě. V současné době je nejdůležitější zajistit zachování již existujících stávajících součástí a zajištění adekvátní péče o tato území, tvořící současnou kostru ekologické stability krajiny. Návrh optimální soustavy biocenter a biokoridorů v lokálních územních systémech trvale fixuje územní, prostorové nároky a brání lokalizaci aktivit, které by znemožňovaly budoucí ekologickou funkci.

Racionální podnikatelské záměry vlastníků ať zemědělské nebo lesní půdy nemohou být v rozporu s vytvářením systémů ekologické stability. Vždyť stabilizační účinky obnovy ekologické stability venkovské krajiny se příznivě projeví i na jejich pozemcích. Zemědělci a lesníci se z producentů potravin a dřeva stávají pečovateli o krajinu, o její mnohostranné funkce. Tento posun bude třeba zohlednit i ekonomicky, soustavou daňových úlev, případně dotací na činnosti, související se zajišťováním ekologické funkce krajiny.

Nelze tvrdit, že obnova ekologické stability venkovské krajiny bude jednoduchou a krátkodobou záležitostí. Vytváření územních systémů ekologické stability je jen jedním z prostředků k dosažení tohoto dlouhodobého cíle. Zajišťuje minimální prostor pro stabilizační působení přirozených společenstev, prostředí pro různorodou škálu organismů, tvořících „mateřská znaménka“ venkovské krajiny jako krajiny domova. Lze konstatovat, že skutečná obnova vesnice není možná bez postupné souběžné proměny naší současné venkovské krajiny v harmonickou kulturní krajinu s vyváženým poměrem ekologicky stabilních a nestabilních částí.