VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Byl bych rád, kdyby ve Veronice pravidelně vycházela rubrika s tímto názvem. Jenže lidí, ochotných zformulovat zajímavá a praktická doporučení, je málo. Pozoruhodných a pro veřejnost alespoň potenciálně přitažlivých nápadů je ještě méně. Mnohokrát mě již napadlo, zda vůbec může existovat životní styl přitažlivý pro veřejnost průmyslového státu a současně slučitelný s možnostmi přírody. Příčinou malého počtu ohlasů na mé opakované výzvy může být skepse ekologicky orientovaných lidí vůči takové možnosti. Přesto se domnívám, že je užitečné hledat drobné změny, jejichž uskutečnění by nás přiblížilo k udržitelnému způsobu života.

Z lidí, na které jsem se obrátil s výše uvedenou otázkou, mi odpověděl pouze Sybe Visser z Nizozemí. Poslal mi knížku od Willema Hoogendijka nazvanou „The Economic Revolution“ a přidal k ní teze svého článku. V obou textech jsem našel zajímavou myšlenku: „Snažte se, aby vaše vesnice nebo městská čtvrť byla soběstačnější, a mějte k tomu své obecní autority.“

Souvislost tohoto prakticky míněného návrhu s možností řešení ekologického problému je dvojí. Soběstačnost malé skupiny lidí (ulice, vesnice, spřízněných obyvatel několika domů apod.) v zásobování potravinami, vodou, dodávkami tepla, v péči o zdraví a při poskytování některých dalších služeb zvyšuje šanci této skupiny přežít větší či menší kolaps trhu a inženýrských sítí průmyslové společnosti. Lhostejno, byla-li by příčinou takového kolapsu živelná pohroma, organizační a technologická neschopnost úředníků, vyčerpání dostupných zdrojů nafty a elektrické energie nebo neschopnost nemocnic zvládnout příval lidí s akutními příznaky škodlivého vlivu zamořeného ovzduší a zdravotně závadné vody. Vesnice, která má vlastní les, studnu, větrnou elektrárnu, pečlivě obdělané zahrady, zásobu léčivých bylin a vlastního lékaře, může takový kolaps přestát, i kdyby jeho důsledky trvaly měsíce či léta.

Druhá, neméně významná souvislost mezi možností řešit ekologický problém a mírou soběstačnosti obce je dána větší schopností aktivní a soběstačné skupiny lidí zabezpečit řadu úsporných zařízení a zorganizovat jejich využívání spoluobčany. V této souvislosti zmiňuje schopnost samoorganizace obcí Sybe Visser. Z jeho článku proto budu obsáhleji citovat:

„Je mnoho důvodů, pro které mohou lidé měnit své chování. Ekologické hnutí v Československu velmi často usiluje o změnu, která by pramenila výhradně z morálky a svědomí. Ale z těchto důvodů změní své chování pouze několik málo lidí. Jeden příklad za všechny: Přestože téměř všichni lidé v Nizozemí vědí, že ježdění autem příliš neprospívá prostředí, využívají auta stále častěji.

Lidé mohou měnit své chování také z finančních důvodů, aby ušetřili čas, díky vlivu názorů svých sousedů a příbuzných atd. Je možné využívat tyto vlastnosti lidí ve snaze vzbudit jejich zájem o chování příznivější pro prostředí. Přesvědčete lidi, že když ztlumí topení z 25 na 18 stupňů Celsia, ušetří peníze. Lidi pak budou ochotněji šetřit energii. Totéž platí pro rozhodování mezi jízdou autem a použitím kola. Avšak pro lidi je důležité mít morální důvody svého chování. Je proto důležité jim takové důvody nabídnout. Budou pak jednat pod vlivem finanční kalkulace a současně budou cítit, že dělají něco, co je správné.

Ani to však nemusí stačit. Mnoho lidí například platí paušální cenu za teplo, protože málokdo má individuální měřidlo využití energie. Instalace takových zařízení by mohla patřit mezi priority ekologického hnutí. V holandských městech je kolo nejlevnějším a současně nejrychlejším dopravním prostředkem. Jednou z příčin tohoto stavu je územní plánování („town planning“), které vychází vstříc cyklistům… Snad by se ekologické hnutí mohlo zasazovat za uplatnění takového přístupu k tvorbě plánů výstavby měst. Peníze mohou být dobrou motivací pro změnu hospodaření s odpady. Separovaný sběr je levnější, protože část odpadu je znovu využívána (papír, sklo atd.) a je tak možno ušetřit poplatky za jeho skládkování. Ale zde je opět nezbytná spolupráce v obci, neboť ta je zodpovědná za likvidaci odpadu z domácností.“

Hovoříme-li o drobných, pro přírodu příznivých změnách chování, máme většinou na mysli změny v chování jedinců nebo rodinných domácností. Uvažujeme buď o grandiózních změnách ekologické politiky státu, nebo o nepatrných posunech v jednání individuí. Zapomínáme, že klíčovou sociální jednotkou schopnou zorganizovat poměrně významné dílčí změny v zacházení se zdroji a odpady je obec. Úvahy Sybeho Vissera upozorňují na to, že v obci. která usiluje o soběstačnost při řešení vlastních problémů, je pro občany snažší rozhodnout se pro přírodě bližší formy každodenního jednání.