Vstup pro předplatitele: |
Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá
Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda
Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár
(Josef Hrubý)
Za Janem Steklíkem se nechodí. Jan Steklík se hledá. Může se nacházeti v Zemském domě, ve Špalíčku, ve volných dnech také v romantické restauraci Na Piavě kousínek od řečiště Svratky v Jundrově. (Ó, dobo podivná a pokrytecká! Hospoda již pro tebe není zázemím, místem diskusí, důležitých domluv anebo tvorby, leč důvodem k uplivnutí si spořádaně vydělávajícího občana!) Obklopen houfkem přátel Jan Steklík hovoří, mlčí, zasnívá se, horlí. A nejsou to hospodské řeči. Můžeš jej za jednoho dne potkat na různých místech několikrát, jindy jako by se po něm zem slehla. Jeho názory mají v sobě precizovanost vzdělance, když vzpomíná, vzpomíná neslzavě, neusmoleně. Do Ústí nad Orlicí, dalšího místa, kde Jan Steklík může být, jsem za ním nikdy nejel. Čertví proč. Snad z nějakého divného ostychu a taky pro vzdálenost místa. Prý se v okolí města dochovaly ještě výletní hospůdky ukryté v lesích, považte.
Na Jana Steklíka mám nejkrásnější vzpomínky z doby Lidové demokracie. Kulturní stranu jsem redigoval jako něco velice vážného a zevrubného. (V tichém protestu proti kratičkému životu jedněch každých novin.) Právě Steklíkovy kresby jí dodávaly jemný vzryv odlehčení, byly jejím přemýšlivým a promyšleným úsměvem. Do mé rubriky na Moravském náměstí přicházíval malíř neohlášen. "Prosil bych kresbu... A hlavně, aby to bylo brzy..." "Udělám ti ji hned," zněla nejedenkrát malířova odpověď.
Odněkud z Jana Steklíka se vynořily nezbytné nástroje a já jsem bleskově uvolnil zarovnaný stůl. Pak čekal, trochu rozpačitě, na křesle opodál. Výsledek nikdy nebyl improvizací; do nejmenších detailů čistý, dodělaný, vždycky s novým nápadem, neopotřebenou invencí. Jan Steklík jemných kreseb, řezavěji humorných i zasněných, mi zůstal nejbližší.
Teď se mnou Jan Steklík spolupracuje jako autor kreseb k článkům v příloze. Už jsem jej ale dlouho neviděl. Musím ho, pokud zrovna není v Ústí, vyhledat. Neboť za Janem Steklíkem se nechodí. Jan Steklík se hledá. Svůj ateliér vlastně nosí s sebou. Se vším, co k němu patří.
(Převzato z přílohy časopisu KAM, ročník 11, 1996, č. 4)
JAN STEKLÍK, narozen 5. 6. 1938 v Ústí nad Orlicí, žije v Brně a v Ústí nad Orlicí. Spoluzakladatel Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Od počátku šedesátých let se zúčastňuje mnoha společných výstav doma i v zahraničí, vystavuje samostatně a stojí u zrodu řady výtvarných akcí a aktivit. Steklíkův mnohostranný výtvamý projev se uplatnil v knižní ilustraci (knihy Jana Skácela, Dušana Šlosara atd.), v časopisech: Host do domu, Věda a život, ROK i v novinách: Lidová demokracie, Brněnský večerník. Díla Jana Steklíka jsou zastoupena ve sbírkách předních galerií u nás i ve světě. Roku 1991 mu brněnské nakladatelství Host vydalo cyklus kreseb Ňadrovky.