VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

John Seed, Joanna Macyová, Pat Flemingová, Ame Naess
Myslet jako hora: shromáždění všech bytostí

Ilustroval Daiian Pugh. Do češtiny přeložil Jiří Holuša.
Vydala Nadácia Zelená nádej v nakladatelství ABIES v Prešově roku 1993.

„Lidé, jak jste mohli…?“ táže se jménem posledního umírajícího člena vyhubeného druhu člověk, který ho zastupuje na shromáždění všech bytostí. Mohl by tutéž otázku položit jménem ježka nesmyslně přejetého na silnici, jménem ptáka otráveného toxickým odpadem, jménem ryby, která se dusí ve znečištěné vodě, jménem vší hynoucí přírody.

To je smyslem dílen „shromáždění všech bytostí“, které popisuje tato až poeticky citlivá knížka, krásně přeložená Jiřím Holušou. Zatímco my se stále upachtěněji snažíme „dohonit a předhonit“ Ameriku raných osmdesátých let, kultivovaní Američané se učí myslit jako hora. Slovy amerického vydavatele knihy Thinking like a Mountain, Davida Alberta, jim jde „o smrt, která hrozí planetě a kterou způsobuje, jak si ‚zabezpečujeme‘ život. Jsme svědky a zároveň zajatci, kteří jsou úchylně uhranuti svým popravčím: svou vlastní smrtonosnou průmyslovou civilizací, kterou živíme vlastní nenasytností a která kořistí na tom, že jsme ztratili jakékoliv ponětí o své skutečné podstatě.“ Nestačí dál stupňovat spotřebu a konejšit si svědomí katalyzátorem na autě, které i s ním je ekologicky dvacetsedmkrát nákladnější na osobu a kilometr než vlak. Je třeba učit se myslet jako hora.

Pojem „myslit jako hora“ pochází původně ze sbírky esejů amerického lesníka a ekologa Aldo Leopolda z roku 1947, Sand County Almanach. V jednom eseji Leopold popisuje smrt vlka. Vlci se tehdy v Americe hubili jako „škodná“. Američané totiž náruživě rádi zabíjejí zvířata - či „loví“ - a vlky považovali za konkurenty. Leopold popisuje, jak zastřelil starší vlčici. Doběhl k ní, než zemřela: oheň života ještě vyhasínal v jejích zelených očích. Ještě se ohlédla po svých dvou vlčatech. Ta se vzdor přítomnosti člověka držela umírající matky. Nebylo těžké je zastřelit. Vlci jsou přece škodná…

Tu „škodnou“ se podařilo vyhubit. Leopold píše o tom, jak bez středních dravců se rychle přemnožila stáda, jak v zimě zesláblí jeleni bolestně umírali hladem, jak stáda vypásla všechen porost, kopyta rozryla půdu a eroze nenávratně zničila horu. Umírající vlčici, která se ohlíží po svých mláďatech v bezmocné touze je ochránit, se člověk jeví jako nepřítel. Jelenu se jako nepřítel jeví vlk. Avšak pro horu je nejzhoubnější hrozbou porušení rovnováhy života. To vede ke zkáze celého ekosystému. Nemá-li člověk ve své nesmírné moci zemi zničit, nemůže myslet jako vlk či jelen či člověk, z perspektivy jedince či jednoho druhu. Potřebuje se naučit myslet v globálních a dlouhodobých relacích, pečovat o rovnováhu života jako celku - „shromáždění všech bytostí“ - či Leopoldovou metaforou „myslet jako hora“.

„Myslet jako hora“ se stalo přímo zaklínadlem všech, kdo se dnes hlásí k „hlubinné“ ekologii a považují se za žáky norského ochranáře Arne Naessa. Čtenáři sborníčku Myslet jako hora: Shromáždění všech bytostí - vyšel už slovensky, teď konečně vychází i česky - je brzy jasné, že se nejedná prostě o filozofický rozbor smyslu lidského života či o filozofickou ekologii, nýbrž o pokus do hloubky změnit lidské vědomí - nejen náš způsob myšlení, nýbrž i náš způsob cítění a bytí. Autoři sborníku vycházejí z předpokladu jednoty všeho života na úrovni kolektivního prereflektivního, preracionálního předvědomí. Hora, strom, vlk, člověk představují jednotlivé výhonky, v hloubi bytí propojené. Když jeden trpí, trpí všichni, protože trpí život sám. Svým zcela prereflektivním, preracionálním způsobem vlk v sobě cítí zákon života; život v něm souzní s životem stromu i jelena. Jsme všichni jeden život a kdesi v hloubi svého bytí jsme si toho vědomi.

Ekologická katastrofa našeho věku má své kořeny v tom, že člověk, který se rád vydává za „moderního“, v sobě toto vědomí potlačil, snad proto, aby mu žádný soucit, žádné svědomí nebránily v bezohledném vykořisťování světa. Podle zastánců „hlubinné“ ekologie se člověk uzavřel do svého panovačného, mužského, necitlivého rozumu a odcizil se tak společenství všeho života. Ztratil schopnost souznít se životem, čerpat z něj posilu, cítit jeho bolest. Jen proto může člověk svévolně ničit a zabíjet, rypadly rozrývat povrch země, ničit její zelené plíce, hubit celé živočišné druhy. Když člověk sám sebe přesvědčí, že on sám je jediná smysluplná bytost, zdroj vší hodnoty a neomezený pán nad světem nesmyslných surovin, nezbývá mu, než konzumovat - a není, co by mu v tom mohlo zabraňovat. Zbývá jen „dohánět a předhánět“… Jak nesmírně násilná a zhoubná je lidská přítomnost v přírodě, si lidé začnou uvědomovat teprve tehdy, když se jim v koutě oka podaří zachytit záblesk jednoty všeho života. Pak teprve si můžeme dělat naději, že se nám podaří zachránit Zemi a vytvořit udržitelný způsob lidského přebývání na zemi. K tomu však potřebujeme odložit náš panovačný rozum a naučit se naslouchat citu, souznít s jednotou všeho života. Není to, co měl na mysli Leopold, avšak je to, co dnes stoupenci hlubinné ekologie chápou pod pojmem myšlení „jako hora“.

Sborník, který si klade za úkol nás tomu učit, je zčásti citlivě poetickou evokací hluboce procítěné jednoty všeho života. Zčásti je to však velice praktická příručka, jak organizovat dílny „Shromáždění všech bytostí“, jak v sobě překonávat otupení a ohlušení rozumového egoismu a jak se učit prociťovat jednotu života. Těžko se popisuje: účelem není předání informací, nýbrž evokace cítění, a tu je třeba žít. Účelem obřadu „Shromáždění všech bytostí“ je právě procítit jednotu života. Obřad se sestává ze tří částí, které nelze zcela oddělit. John Seed popisuje první jako „uslyšet v sobě hlas plačící Země“, a to nejen teoreticky, nýbrž citově vnímat hrůzu hromadného ničení všeho života - třeba úzkost ptáka, který se marně pokouší vysedět vejce oslabená toxickými postřiky. To je naprosto nezbytné. Jsou totiž věci tak hrůzné, že je rozum prostě odmítá. Teoreticky víme, jak se zachází se zvířaty v „masné výrobě“, stejně jako víme, že zvyšování spotřeby přibližuje zkázu. Abychom to doznali, musíme prožít zoufalství ryb ve znečištěné vodě, umírajícího mokřadu či hynoucího lesa. Nejprve je třeba lkát, nechat se procítit tragédií ničené země.

Druhým krokem obřadu je evoluční rozpomínání. Je-li život jeden, znamená to, že kdesi v hloubi své sdílené duše nosíme zakódovanou genetickou vzpomínku na miliony let evoluce. Kdesi v nás je zakódována zkušenost drobného savce ve věku plazů, zkušenost primátů i pračlověka, zkušenost všeho života. Vzpomínat, to znamená citově prožít všechna ta stadia vývoje, život ve vodě, život ve stromech. Tak ve vzpomínkách nacházíme citovou jednotu všeho života.

Třetím krokem Shromáždění všech bytostí je promlouvání jménem jiných ničených tvorů, ve jménu plevele, hory, kondora. Strohý popis tu zní uměle, strojeně, jako modlitby k „Duchu Gaie“ či jako papírové masky, které si účastníci připravují, aby mohli zastupovat jiné živočišné druhy. Přesto lidé, kteří se obřadu zúčastnili, hlásí, že ač k věci zpočátku přistupovali skepticky, postupně se do ní vžili a skutečně překonali lidský druhový egoismus a procítili jednotu všeho života. To ostatně platí o celém sborníku Myslet jako hora: nestačí jej popsat, nestačí jej jen přečíst - je třeba jej prožít. Pokud chceme vstoupit do dnešní Evropy a ne do Evropy předešlé generace, nemůžeme se soustředit na konzum. Potřebujeme také myslit jako hora.

Jenže… představuje „hlubinná“ ekologie opravdu optimální či vůbec schůdný přístup? Naprosto souhlasím - a ostatně by bylo těžké znát situaci a nesouhlasit - že k řešení ekologické krize nestačí lepší technologie, ač ji vítám. Vlastní úkol je filozofický: oprostit se od konzumní iluze, že víc znamená lépe, a zaměřit civilizaci již ne k stupňování individuální spotřeby, nýbrž k vytváření harmonického soužití všech bytostí. Je skutečně třeba si do hloubi duše uvědomit, že člověk je jen jednou z bytostí této země, ne jejím vládcem. To všechno je pravda: potřebujeme se naučit myslet jako hora v Leopoldově původním smyslu, z dlouhodobé perspektivy všeho života. Je však hlubinná ekologie schůdný přístup?

Netrápí mě obvyklá - a oprávněná - námitka, že hlubinná ekologie je povrchní móda a hra vysoce privilegované menšiny lidí, kteří si mohou dovolit zajet si na několik neděl do Austrálie nebo do Nepálu za sebepoznáním. Jistě, je těžké si představit, že by si lidé v Bosně či v Somálsku hráli na Plevel či Kondora v maskách z balicího papíru. To oslovuje jen ty privilegované. Jenže právě ti privilegovaní chtě nechtě udávají světu krok a směr. Druhý a třetí svět žijí heslem „dohonit a předhonit“. Ani pro ně není bezvýznamné uvědomění, že ti, koho obdivují, si váží soucítění se vším světem víc než spotřební úrovně. Bylo by dobře, kdybychom na privilegovaném světě začali napodobovat, co je na něm nejušlechtilejší a ne, jako dosud, co je na něm nejvulgárnější.

Základní je otázka, zda je možné překonat náš lidský egocentrismus soustředěním se na naše vlastní city a cítění. Na stoupencích hlubinné ekologie je často cosi narcisistního, jako by jim nešlo o dobro přírody, nýbrž především o vlastní pocity. Jóga může být dobrým prostředkem sebepoznání a vyrovnání se se sebou, avšak není jasné, zda je i dobrým prostředkem pro ochranu přírody a světa všeho života. Moje osobní zkušenost je, že člověk překonává svůj egoismus daleko účinněji aktivním pečováním o dobro druhých, než nekonečným přemýšlením o vlastních citech. Aktivně angažovaní ochranáři bývají, aspoň podle mé zkušenosti, podstatně méně „antropocentričtí“ než lidé, kteří se věnují především vlastnímu cítění. Neplatí i tady ono biblické „hledejte nejprvé království…“?

Nejproblematičtějším se mi zdá opětovné popírání rozumu a důraz na čistě citovou, předrozumovou stránku našeho lidství. Není to jen proto, že jsem natolik starý, abych si pamatoval iracionalismus jiného věku a hesla „Blut und Boden“. Jde o to, že člověk je bytost se zoufale nedostatečnou pudovou výbavou, která musí spoléhat na schopnost rozumu: porozumění, úsudku, rozhodnutí.

Totiž tak: vlk nemá odpovědnost sledovat stav drobných hlodavců ve svém lovišti a omezit lov, když jejich počet příliš klesne. Příroda se o to postará: když je méně hlodavců, vlk méně uloví a příroda obnoví svou rovnováhu. Oproti tomu, když klesne počet třeba ryb, i když klesne velmi drasticky, člověk neuloví méně. Vyrobí výkonnější techniku a udrží úlovek na ekonomicky záhodné výši - až po úplné vyhlazení toho či onoho druhu ryb. Příroda ho neomezí včas. Člověk musí sám odpovídat za své jednání. Potřebuje porozumět svému jednání, posoudit jeho následky, rozhodnout se pro udržitelný kurz.

Jistě, aby tak učinil, člověk potřebuje nejen myslet, nýbrž především cítit jako hora, jako kondor, jako vlk: citově se propojit se vší přírodou. Nezdá se mi ovšem zdaleka jasné, že „hlubinná“ citová cvičení Shromáždění všech bytostí jsou nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout. Z vlastní zkušenosti mám dojem, že aktivní angažovanost v ekologickém ochranářství je daleko lepší způsob - péče o čergovské vlky, vyčišťování vodních toků či úsilí o šetrnější způsob života. Cíl je však stejný: cítit s horou, cítit se vším životem, cítit jako hora.

Leč nestačí to. Je třeba cítit jako hora, avšak jednat jako člověk, ne jen citově, nýbrž odpovědně. Protože díky svému rozumu nemůžeme spolehnout na včasnou regulaci přírodou, musíme přijmout odpovědnost za své jednání sami. Nestačí hlubinná ekologie: potřebujeme také filozofickou a morální ekologii, která se nespokojí s cítěním, nýbrž je připravena též morálně rozhodovat a jednat. Nestačí hluboký soucit s přírodou: je třeba též jednat - třeba odřeknout si auto jen proto, že výbušný motor na přepravu tuny ocele a jednoho člověka podél dráhy je ekologický zločin. Je třeba jasně myslit a odpovědně jednat. Aldo Leopold a jeho Sand County Almanach mi připadá základnější než John Seed, Joanna Macyová a Pat Flemingová a jejich Myslet jako hora. A přece… Myslet jako hora je vzdor všem námitkám krásná knížka a hluboký zážitek, který čtenáře poznamená na život. Je to, mimochodem, stejně krásná knížka jako její anglický originál. Holušův český překlad je dílem vskutku mistrovským. Ač knihu dobře znám v originále, nic v překladu nezadrhávalo, nic nevázlo. Překládat poetický text je nesmírně náročné. Překladatel potřebuje do textu vložit sebe, avšak nevytěsnit autora. Málokdy a málokomu se to podaří tak, jak se to podařilo Jiřímu Holušovi.

A nejen to: Myslet jako hora je zážitek, který dnes silně ovlivňuje americkou humanistickou inteligenci, ke které patří i současný viceprezident Albert Gore. Ač Gore je daleko blíže Leopoldovi - Goreovu knihu Země v sázce též potřebujeme v překladu - i jeho poznamenal zážitek myšlení jako hora. Se závěry autorů není nutné souhlasit, avšak pokud nechceme zůstat zaostalým zákoutím chruščovismu - „dohonit a předhonit!“ - pak je třeba prožít zážitek, který ve Shromáždění všech bytostí nabízejí.