VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V recenzi prof. Koháka mě zarazily jeho výtky hlubinné ekologii. Mám však za to, že nejsou adresovány hlubinné ekologii, ale americkým privilegovaným intelektuálům, kteří hlásíce se k hlubinné ekologii, konzumují dále na superamerické úrovni a nejsou ochotni od toho upustit.

Prof. Kohák píše, že „hlubinná ekologie je povrchní móda a hra vysoce privilegované menšiny lidí, kteří si mohou dovolit zajet si na několik neděl do Austrálie nebo do Nepálu za sebepoznáním“. Arne Naess, jenž pojem „deep ecology“ vytvořil, říká: „Podstatou hlubinné ekologie je klást hlubší otázky…“ (viz Myslet jako hora, s. 43). A to jistě není „povrchní móda a hra…“. Klást hlubší otázky znamená kupříkladu neptat se jen, jaká elektrárna je nejvhodnější, ale také se ptát, k čemu ji vlastně tolik potřebujeme, ptát se na motivaci našeho konání, ptát se po smyslu. A tak, byť název hlubinná ekologie je nový, je ve skutečnosti hlubinná ekologie tak stará jako lidská otázka po smyslu bytí. Proto se hlubinná ekologie může odvolávat na sv. Františka z Assisi, proto je pro ni velmi inspirativní buddhismus, charakteristický svým soucitem s živými tvory, proto může Arne Naess citovat Matku Terezu, která v soukromí po přijetí Nobelovy ceny řekla: „To ne my, ale vy jste chudí.“ Přitom sv. František z Assisi ani Matka Tereza určitě nemají nic společného s povrchní módností. Módní však může být vyznávat krásné ideály, aniž to vede ke konkrétním změnám v životě.

Prof. Kohák dále píše, že hlubinná ekologie se snaží „překonat náš lidský egocentrismus soustředěním se na vlastní city a cítění“ místo aktivního pečování o dobro druhých. Jenže proč potom Arne Naess tolik píše o Gándhím, jenž v takové míře pomáhal druhým? John Seed řekl v jednom rozhovoru (Nika 2/91, Bolí mne každý poražený strom): „Kdybychom však (…) udělali z potěšeni, vyplývajícího z rituálů, náš konečný cíl, byla by to chyba. Pokud by naše snahy nevedly k narušení mocenských struktur, pak by se minuly svým cílem, staly by se samoúčelnými.“ Ano, je možné sklouznout k jistému „citovému“ konzumentství, ale to určitě není to, o co hlubinné ekologii jde a proč vznikala.

„Nejproblematičtějším se mi zdá opětovné popírání rozumu a důraz na čistě citovou, předrozumovou stránku našeho lidství.“ Hlubinná ekologie prosazuje celistvý, holistický přístup ke skutečnosti, usiluje o všestranné dozrání člověka, jelikož jen všestranně dozrálý člověk vidí hodnotu v každé bytosti bez ohledu na to, zdali mu přináší, nebo nepřináší bezprostřední užitek, vidí v ní prostě živou bytost. Je tedy nutno rozvíjet nejen rozumovou stránku, ale i stránku citovou, mravní, duchovní a spět k jejich integraci. Naše kultura však kladla důraz především na rozum. A tak je nebezpečí, že teď označíme rozum za viníka a začneme se věnovat výhradně citům, místo abychom hledali příčinu v sobě samých, přijali zodpovědnost za své činy a změnili se…

Výtky prof. Koháka jsou tedy velmi cenným upozorněním na úskalí, která povrchní pochopení hlubinné ekologie přináší. Velice s prof. Kohákem souhlasím, že péče o dobro druhých, aktivní angažovanost v ochranářském hnutí a úsilí o šetrnější způsob života je daleko lepším prostředkem k překonání druhového egoismu (a nejen druhového) než „nekonečné přemýšlení o vlastních citech“. A je také pomocí tomuto světu. Abychom ovšem touto cestou skutečně šli, je nutné pracovat také na sobě samém. Ono totiž i pomáhat lze z egoistických pohnutek. Prožíváme-li však přírodu jako součást svého bytí, chráníme ji, protože jinak nemůžeme, podobně jako matka chrání dítě, protože jinak nemůže, dítě je prostě kus jejího života. Půjdeme-li takovou cestou, možná nám na ní pomohou Shromáždění všech bytostí, možná četba Aldo Leopolda, možná tiché setkání se stromem, možná poznání vlastních chyb a iluzí.