VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když jsme při zahájení prvního Evropského roku ochrany přírody ve Štrasburku v únoru 1970 připíjeli šampaňským s princi Philipem a Charlesem na zdar evropské ochrany přírody, nikdo tehdy netušil, že druhý Evropský rok ochrany přírody bude už skutečně celoevropský. Ten první totiž nebyl. Byl omezen na členské a spolupracující státy Rady Evropy. A na tu bylo pohlíženo z druhé strany „železné opony“ s velkou nelibostí: vzpomínám si, jak článek jednoho kolegy o činnosti Rady Evropy v oblasti ochrany přírody pro náš časopis „Ochrana přírody“ musel být na zásah cenzora rozmetán v již zlomené sazbě. Popravdě řečeno, i z té západní strany však bylo přes „železnou oponu“ pohlíženo sice se zájmem, nicméně i s určitou podezíravostí.

Poměry se šťastně změnily a druhý Evropský rok ochrany přírody 1995 je už akcí panevropskou. Jako člen Rady Evropy se ho účastní i Česká republika pod „plně rozvinutými prapory“. Tedy přesněji řečeno: účastní se tak, jak bude celou akci řídit národní komitét při Ministerstvu životního prostředí, jak dokáže využít a usměrnit iniciativy „zdola“ - z okresů a nevládních organizací. Ty se totiž před propuknutím druhého Evropského roku ochrany přírody zdají být daleko čilejší než činnost poněkud přešlapujícího ústředí.

Evropský rok ochrany přírody patří mezi akce, které by měly proniknout mezi širší veřejnost. V první řadě jsou vždy posílením vlastní ochranářské fronty, popudem k inventuře současného stavu a k hledání dalších cest. Stále platí zásada, že ochrana přírody nemůže být úspěšná, pokud ji nebude aktivně podporovat většina populace.

Druhý Evropský rok ochrany přírody 1995 je zaměřen - na rozdíl od toho prvního - na krajinu jako celek, tedy mimo chráněná území. Dalo by se říci, že vlastně tematicky střídá rok 1994. Ten byl do určité míry jakýmsi „evropským rokem chráněných území“. Na podzim roku 1994 došlo po celé Evropě ke slavnostnímu vyhlášení akčního plánu „Parky pro život: akce pro chráněná území v Evropě“.

Dokument „Parky pro život“ byl zpracován pro dva roky velice intenzivně pod vedením IUCN - Světového svazu ochrany přírody, zejména Komise IUCN pro národní parky a chráněná území. Je to však program, který není nejprominentnější a nejkompetentnější mezinárodní organizací v oboru oktrojován, ale byl pod jejím vedením zpracován institucemi a osobami ve věcech chráněných území znalými a činnými. Jeho základním cílem je „zabezpečit přiměřenou, účinnou a dobře řízenou síť chráněných území v Evropě - na ochranu úplné krajinné a biologické diverzity tohoto kontinentu“.

Ve shodě s tím, co bylo řečeno o pár odstavců výše, je přímo klíčovou tezí akčního plánu „Parky pro život“ zásada, že evropská chráněná krajinná území nemají žádnou naději na další prosperitu, dokonce ani na „přežití“, pokud nebudou správně pochopena a podporována širokými vrstvami obyvatelstva, zejména toho, které v chráněných územích či jejich okolí žije. V České republice se hlavními aktéry vyhlašování akčního plánu pro chráněná území staly Nadace ECOPOINT a Ministerstvo životního prostředí České republiky. Za jejich spoluúčasti se oblíbená filmová přehlídka TSTTT - Týká se to také tebe - v Uherském Hradišti v listopadu 1994 se svými semináři a dalšími setkáními proměnila v první české národní fórum (dokonce s mezinárodní účastí) pro realizaci akčního plánu.

Již se připravuje TSTTT 1995, zaměřené jako mezinárodní filmová přehlídka k druhému Evropskému roku ochrany přírody.

Jak již bylo řečeno, důraz Evropského roku ochrany přírody 1995 je kladen na krajinu nacházející se mimo chráněná území. Zde se dostane hlavní pozornosti programu EECONET - European Ecological Network, tedy evropskému vytváření stabilizační ekologické sítě. Tento program byl odstartován na mezinárodní evropské konferenci v Maastrichtu v listopadu 1993. Vychází především z nizozemského národního plánu, který byl dopracován počátkem devadesátých let a začal být již realizován. Jde o obdobu našich územních systémů ekologické stability. Rozdíly jsou v tom, že naše síť je teoreticky dokonalejší, propracovanější, nizozemská jednodušší, ale plně realizovatelná a již realizovaná. Zdá se, že ideální evropský EECONET by měl být jakousi syntézou českého a nizozemského přístupu.

S obavami pozoruji, jak potřeba věnovat pozornost krajině, zvláště „nechráněné“, vede u některých radikálních ochránců přírody k podceňování chráněných území a dokonce i k úvahám o jejich zániku jako instituce, o jejich pohlcení do územních systémů ekologické stability. To se projevuje zejména u nás. V cizině je samozřejmostí, že chráněná území jsou trvalými a nejúčinnějšími nástroji ochrany přírody a v síti biocenter a biokoridorů ekologické stability při plném zachování své identity nabídnou první, klíčové opěrné body.

Při globálním, celosvětovém porovnání, má současná Evropa některé podmínky zvláště příznivé pro rozvoj ochrany přírody. V akčním plánu „Parky pro život“ jsou celkem výstižně charakterizovány takto:

1. relativně stabilní a bohatá lidská populace
2. snížený tlak na půdu ze strany zemědělství a vojenství
3. silná podpora veřejnosti ochraně přírody
4. nové klima mezinárodní spolupráce

Vysoce rozvinutá a bohatá západní Evropa dosáhla zemědělské produkce, kterou nyní musí tlumit. S určitou závistí pohlížejí ekologové západní Evropy za bývalou „železnou oponu“, jak se tam ještě zachovala mnohde bohatá biodiverzita vzdor všem „socialistickým“ snahám o „intenzifikaci“ (přesněji řečeno „industrializaci“) zemědělství. Probíhají činorodé snahy vrátit ekologicky ochuzené krajině (například ve Spojeném království) bývalou biodiverzitu (k čemuž útlum zemědělství skýtá dobré podmínky) a dostat se tak do nového stadia na vývojové spirále. V tzv. „postkomunistických zemích“ by spíše byla snaha v rámci nově nastoloené tržní ekonomiky vykořistit v co nejkratší době, co se dá v honbě za okamžitými zisky: to je ona hrozba „wild west capitalismus forms“ (Hugh Synge v IUCN East Europe Newsletter, prosinec 1994). Hrozba jistě zvláště naléhavá, když samy vlády nesmýšlejí ekologicky. Pro příklad nemusíme chodit zvlášť daleko, jsme jím totiž právě my sami.

Vztahy mezi ekonomikou a ekologií zdaleka ještě nedospěly do žádoucího stadia. Zachovalost středo- a východoevropské biodiverzity má svůj základní kořen v ekonomické zaostalosti: jak dále v největším polském národním parku „Biebrza“, kde se „východopolská Amazonie“ dochovala díky tradičnímu způsobu života, který však dnes místní lidé chtějí odhodit? Je skutečností - do značné míry paradoxní - že určité snížení imisní zátěže v „černém trojúhelníku“ Saska, severních Čech a jihozápadního Polska je vedle opatření na ochranu životního prostředí způsobeno snad nejvíce ekonomickou recesí, především v bývalé NDR.

Ekonomická recese se však tak stává i jednou z brzd dalšího rozvoje ochrany přírody v panevropském měřítku. Když dochází ke škrtům ve státních rozpočtech, tužka strážce pokladu zpravidla nejprve spočine na položkách na ochranu přírody, památek, kultury, školství, zdravotnictví…

Z hlediska finančních podpor evropské ochraně přírody nelze nevyjádřit obdiv nad počínáním jedné z nejmenších evropských zemí, která je však gigantem ve financování ochrany přírody, Nizozemska. Tak jako tato země, která je vlastně jediným souvislým sídlištěm, kde pole jsou jen záhony mezi domy, a lesy jen parky mezi usedlostmi, překvapuje vysokou produkcí například zeleniny, stalo se Nizozemí i mecenášem ochranářských snah. Není tedy divu, že se do této země stále víc a více přenáší těžiště evropského dění v ochraně přírody. Roku 1993 bylo ustaveno, nyní zahajuje svoji činnost Evropské středisko ochrany přírody se sídlem v nizozemském brabantském Tilburgu, instituce, jejíž posláním je „šířit věc ochrany přírody v Evropě cestou spolupráce ve vývoji, výměně a užití informací, expertizy a výzkumu, a tím prosazováním integrace politiky ochrany přírody do jiných odvětvových a meziodvětvových politik“.

Účast evropského střediska pro ochranu přírody na dění v postkomunistické střední a východní Evropě zajišťuje od září 1994 filiální pracoviště v Budapešti. Tím bylo, mimochodem, dále posíleno postavení Maďarska a jeho hlavního města jako metropole mezinárodní ochrany přírody v oné oblasti, kterou IUCN ve svém geografickém členění světa stále ještě vede jako východoevropský region.

Když už jsme se dotkli geografie, je třeba připomenout, že i samostatné geografické vymezení Evropy naráží na určité potíže. Zmíněný akční plán „Parky pro život“ například nezahrnuje Moldavsko, Bělorusko, Rusko a Ukrajinu. V rámci Světového svazu ochrany přírody se v oblasti nové regionalizace uvažuje o regionech založených spíše na určitých ekologických souvislostech - například spojení středoevropské Evropy s Blízkým východem a Severní Afrikou. Rusové často počítají celou svou zemi do Evropy a vidí pak kontinent „od Atlantiku až po Tichý oceán“, zatímco jiní Evropané uznávají jako hranice hřebeny uralských a kavkazských hřebenů.

Mezi okolnostmi příznivými pro rozvoj ochrany přírody v Evropě byla jako jeden z bodů uvedena i silná podpora veřejnosti. Popravdě je však třeba přiznat, že ekologický zájem veřejnosti v poslední době spíš klesá, a to nejen v té části Evropy, kde jej potlačují na jedné straně zcela přízemní existenční nejistoty a na druhé straně nadměrné ekonomické pretence obyvatel. I v bohaté Evropě klesá účast lidí na dobrovolné veřejně prospěšné činnosti - a to, podle sociologů a psychologů, v důsledku procesu „individualizace“, čím dál více vyprošťujícího jedince či malé skupinky z širšího člověčenského společenství.

Slušelo by se říci ještě několik slov o tzv. nevládních, přesněji řečeno dobrovolných organizacích ochrany přírody. Jejich spektrum, které se s politickými změnami přelomu osmdesátých a devadesátých let široce otevřelo i za padlou „železnou oponou“, je velice rozmanité. Existují organizace a iniciativy, o nichž dobře nevíme, jaký potenciál za nimi stojí. Jsou skupiny extrémních radikálů, omezené jen na určitý velmi dílčí úsek (např. zvířata v cirkusech a na dostizích), nicméně vystupující pod širokým heslem „ekologie“ a často spíše ochranu přírody v očích široké veřejnosti diskreditující než podporující.

Jak je celá fronta ochrany přírody v Evropě velice různotvárná, probíhá v posledních letech určitý sjednocující proces. Proces, který za příznivého vývoje okolností by mohl směřovat k něčemu, co se snaží naznačit titulek článku. Ani politické a ekonomické sjednocování Evropy neprobíhá bez důtklivé pozornosti ochraně přírody. Direktivy Bruselu (o ochraně ptactva, o stanovištích-biotopech) jsou tak přísné, že některé státy (včetně Spojeného království) musely se vstupem do Evropské unie revidovat svoji existující legislativu v oblasti ochrany přírody. Vzhledem k našim usilovným snahám o vstup do Evropské unie je v tomto, i pro nás, velký kus naděje.