VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ekologické poradenství se u nás pomalu, ale jistě stává profesí. Skupina ekologických poradců, kteří se v posledních letech spontánně a bez speciální přípravy dali do práce, se snaží získat odborné vzdělání a ustanovit vlastní školicí středisko. V souvislosti s tím vyvstala otázka, „kým se vlastně má ekologický poradce díky systematickému školení stát?“ Má získat dovednosti profesionálního kazatele ekologické etiky, aby mohl lidi obracet na ‚pravou víru‘, nebo má být vstřícným praktikem, který pomáhá lidem řešit jejich problémy způsobem, který je příznivý pro přírodní prostředí? Věc má více než jeden rozměr.

Nová specializace nebo změna cílů lidského jednání?

Výchozí otázkou je, zda má studium podpořit vznik ekologického poradenství jako specializované profese, nebo zda se má zaměřit na posílení schopnosti poradců porozumět situaci lidí a pomoci jim jednat v mezích únosných pro přírodní prostředí.

Na jedné straně je možné usilovat o vytváření specifické sady poznatků a dovedností, které by se staly vlastnictvím skupiny specialistů - ekologických poradců. Touto cestou by vznikal monopol profesionálů na expertizu a poradenství v oblasti „ekologizace“ lidských činností. Uznání takového monopolu společností by umožňovalo efektivněji čelit pokusům o využití značky „eko…“ pro ekologicky lhostejné komerční nebo politické zájmy. Úsilí o vznik monopolu na výkon určitých činností je v průmyslové společnosti běžný („normální“) způsob, jakým se specialisté snaží získat uznání a společenské postavení. Monopolizace by proto umožnila ekologickému poradenství získat status zavedené a prakticky užitečné, „aplikované“ disciplíny. Ekologičtí poradci by mohli účinněji ovlivňovat některá rozhodnutí. Současně by se však vytvářela situace, ve které by lidé považovali ekologickou dimenzi svých každodenních problémů za sféru odpovědnosti ekologických poradců. Proces „ekologizace lidského jednání“ by se tak spíše zpomalil, protože lidé by se začali spoléhat na specializované poradce tak, jako si zvykli přenášet odpovědnost za své zdraví na lékaře.

Na druhé straně je možné zvolit za cíl začlenění ekologického hlediska do kultury a jednání celé společnosti, Skupina ekologických poradců by se v tomto případě měla stát „ohniskem“, které by vstřebávalo a dále předávalo myšlenky a informace důležité pro praktické začleňování ekologických hledisek do postojů a chování lidí. Tato strategie není v průmyslové společnosti obvyklá a neumožnila by ekologickému poradenství získat prestiž uznávané aplikované disciplíny. Výhodou této strategie je, že neposiluje přesvědčení veřejnosti o tom, že odpovědnost „za ekologii“ je možné delegovat na profesionály. Pokud by se touto cestou podařilo posílit sociální kontrolu respektování ekologických zájmů a hledisek, nebyla by to sociální kontrola prostřednictvím monopolu, nýbrž sociální kontrola prostřednictvím „rozptylu“ ekologicky zdůvodněných hodnot a dovedností.

„Velká“ nebo „malá“ ekopolitika?

Existuje představa, že rozhodující cestou k řešení ekologického problému je přijetí ekologického hlediska veřejným míněním a voliči, kteří mohou ovlivnit rozhodování vlády a zákonodárného sboru. Tato představa je založena na názoru, že ekologicky příznivá změna jednání lidí, má-li být účinná, musí nastat masově, což je možné jen tehdy, bude-li ji podporovat zákonodárství a politická moc. Tato strategie je zakotvena v názoru, že nikdo se ke změně neodhodlá sám a lidé se spíše budou řídit pravidlem: „Ať někdo zařídí, aby to udělali všichni najednou, a já se přidám.“ Pokud by byla tato představa shledána jako opodstatněná, bylo by třeba studenty ekologického poradenství orientovat na takové techniky prosazování „ekologických zájmů“, jakými je hledání politické podpory, „lobbing“, přesvědčování, vyjednávání, reklama apod.

Vůči představě, že se nositelem ekologické inovace musí nutně stát společenství organizovaného státního celku nebo dokonce organizovaného sdružení všech států, existuje alternativa. Spočívá v přesvědčení, že subjekty ekologických inovací se mohou stát jedinci, rodiny, skupiny rodin, obce nebo jiná lokální společenství, která - vedena různorodými motivy - budou díky změnám stylu svého života zvyšovat své šance na důstojný život ve zhoršujícím se prostředí a v ekologicky méně stabilní krajině. Větší soběstačnost v oblasti potravin a energie, schopnost zužitkovat pro své potřeby různorodé zdroje s nevelkou kapacitou, větší skromnost nebo menší nároky na pohodlí by těmto lidem a skupinám mohly umožnit adaptovat se tam, kde to pro jiné bude obtížné. Z tohoto hlediska je za rozhodující předpoklad ekologicky příznivé inovace lidského jednání považováno spoléhání na sebe sama, spíše než očekávání, „až to někdo zařídí“.

Pokud by bylo studium ekologického poradenství vedeno převážně touto představou, bylo by třeba soustředit pozornost studentů na porozumění motivacím lidí a kulturám různých skupin. Cílem tohoto porozumění by měla být pomoc těm, kdo hledají radu, jak se samostatně vyhnout pociťovaným ekonomickým, hygienickým nebo zdravotním rizikům, plynoucím z nestability ekologických poměrů v krajině. Takoví lidé dovedou sami najít informace o vhodných technologických postupech, nemusí se jim však podařit najít takový způsob praktického uplatnění zvolené technologie (například výroba elektrického proudu pod výpustí místního rybníka), který by neohrozil jimi uznávané hodnoty (například nekonfliktní vztahy se stavebním úřadem), zvyklosti (například preference výstavby rodinného domku před prací na obecním majetku) nebo organizaci dané skupiny (například respekt vůči starostovi, který prosazuje kontroverzní projekt). Pro tyto jedince nebo skupiny může být užitečné, získají-li od ekologických poradců radu, jak vyjednávat se státními úředníky, kde sehnat peníze na svůj projekt apod. Smyslem užití techniky lobbování nebo vyjednávání by v tomto případě nebylo vytvoření politického tlaku na respektování ekologických zákonů, ale podpora uskutečnění konkrétních projektů ekologicky příznivých inovací.

Dílčí dovednosti nebo celostní pohled na situaci v krajině?

Ekologický poradce může být chápán jako expert, který se vyzná v zákonech, předpisech a praktikách státních úřadů, v jejichž působnosti jsou ekologické otázky (územní plánování, hospodaření s odpady, správa lesního a půdního fondu, dotace na plynofikaci atd.). Takto orientovaný ekologický poradce by měl být seznámen s konkrétními zákony a dalšími normami a s jejich přírodovědným, popřípadě právním pozadím. Předmětem studia by v takovém případě byly specializované poznatky dílčích přírodních věd, na ně navazující normy a informace o technologiích, s jejichž pomocí je možno daným normám vyhovět při provozování určité činnosti ve sféře podnikání, obecní správy nebo v domácnosti.

Ekologický poradce může být také chápán jako člověk, který je schopen vnímat každou rozhodovací situaci, každý větší či menší projekt z hlediska ekologické stability krajiny a z hlediska podpory stability dílčích ekosystémů. Pokud by měl takto orientovaný poradce porozumění pro souvislosti mezi jednáním lidí, jejich hodnotami a pravidly jejich života na jedné straně a stavem přírody a krajiny na druhé straně, mohl by v procesu rozhodování o libovolném problému či v procesu realizace libovolného projektu upozorňovat na vlivy jeho realizace na přírodní prostředí. Mohl by také zřetelněji vnímat rozdíly mezi požadavky tzv. ekologických zákonů a doporučeními ekologicky poučených odborníků a environmentalistů a upozornit ty, kdo hledají řešení příznivá pro prostředí na skutečnost, že respektování zákonů nemusí být dostačující podmínkou řešení ekologického problému, o který v daném případě jde. Studium takto orientovaného poradce by mělo být orientováno na obecnou ekologii a ekologii krajiny, na poznání vztahů mezi lidskou společností a přírodou a na ekologické hodnocení důsledků konkrétních zákonů, projektů a rozhodnutí.

Uzavřenost nebo otevřenost?

Je otázka, zda by měl být ekologický poradce svého druhu profesionálním fundamentalistou, který se snaží prezentovat postupy odpovídající striktně pojatým principům ekologické efektivnosti a ekologické morálky, či zda by se měl snažit pomoci svým klientům hledat řešení jejich problémů způsobem, který by - i za cenu kompromisů - přiblížil přijatá rozhodnutí vyhraněným představám o ekologicky příznivých postupech. Lapidárně řečeno, jde o to, zda má ekologický poradce v průběhu jednání s klientem řešit především svoje problémy, či zda by měl řešit problémy klienta a využít jeho důvěry k navázání kontaktu a zprostředkování představ příznivějších pro prostředí.

Dva modely studia

Shrnutím uvedených dilemat je možné dospět k formulaci dvou modelů studia ekologického poradenství. Tyto modely jsou jakýmisi krajními alternativami, mezi nimiž může pochopitelně docházet k průnikům a kompromisům.

Předmětem případné debaty by měla být otázka, do jaké míry budeme usilovat o přiblížení se jedné z alternativ a do jaké míry budeme záměrně „mísit“ prvky obou z nich.

První model studia je orientován na absolventa - specializovaného profesionála. Ten by měl být vybaven standardní sadou poznatků a dovedností, uznávaných a monopolizovaných profesionálním sdružením ekologických poradců. Získané poznatky a dovednosti by tento specialista využíval zejména při prosazování a praktické realizaci změn zákonů, předpisů a vžitých představ, které ovlivňují rozhodování o změnách v krajině. Klíčovou dovedností by z tohoto hlediska byla schopnost argumentovat pomocí specializovaných poznatků přírodovědné, hygienické, zdravotnické a ochranářské povahy ve prospěch změn a respektování norem, předpisů a zvyklostí příznivých pro přírodní prostředí. Takto zaměřený specialista by se identifikoval s rolí obhájce zájmů „resortu“ ochrany přírody a krajiny. V této roli by vystupoval jako konzultant nebo přímý účastník procesu tvorby rozhodnutí a projektů a z hlediska této role by také „poučoval“ své klienty o tom, co je a není „ekologicky žádoucí“.

V zájmu plnění takto pojaté role specialisty by bylo třeba absolventa seznámit s platnými, ekologicky relevantními zákony, předpisy a zvyklostmi, poskytnout mu ty poznatky dílčích přírodních věd, hygieny, lékařství a ochrany přírody, které by mu umožnily porozumět zdůvodnění a kritice daných norem, předpisů a zvyklostí, a vybavit jej znalostí technik politického prosazování „ekologických“ zájmů, včetně technik ovlivňování veřejného mínění.

Druhý model studia je orientován na absolventa - manažera ekologicky příznivých inovací. Ten by se měl v průběhu studia seznámit s těmi ekologickými přístupy, které umožňují vnímat krajinu a aktivitu člověka v ní jako vnitřně provázaný celek, ve kterém každý zásah v jednom místě přivodí více nebo méně očekávané důsledky na jiném místě celku. Měl by být cvičen ve schopnosti posuzovat ekologická i jiná (ekonomická, sociální) rizika nejrůznějších projektů, inovací, rozhodnutí a norem a ve schopnosti hledat společně se svým klientem taková řešení jeho problémů, která by byla příznivá pro prostředí a krajinu a byla přitom slučitelná s hodnotovou orientací klienta a jeho organizačními, ekonomickými a případně politickými možnostmi a zájmy. Touto cestou by se měl „manažer ekologicky příznivých inovací“ snažit napomáhat drobným i větším, ekologicky příznivým a individuální iniciativou klienta vedeným projektům organizačních, technologických a jiných změn, včetně změn životního stylu. Takto zaměřený ekologický poradce by byl spíše spolupracovníkem a partnerem než kazatelem a kontrolorem.

V zájmu plnění takto pojaté role by měl absolvent získat solidní znalosti základů ekologie, včetně té její části, která se zabývá vzájemnými vlivy prostředí a lidské populace. Měl by být cvičen ve schopnosti odvodit z obecného modelu ekologických poznatků rizika a přednosti konkrétního projektu a měl by se seznámit s teorií organizace - zejména ve vztahu k inovacím. V zájmu porozumění s klientem by se měl seznámit s přístupy, které umožňují porozumět rozdílům různých kultur a být cvičen v komunikativních dovednostech, metodách vyjednávání a dosahování kompromisů. S cílem pomoci klientovi zvládat administrativní procedury provázející dílčí inovace by se měl seznámit s příslušnými zákony, předpisy a zvyklostmi.

PhDr. Libor Musil, CSc., je sociologem, působícím na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, a mj. i členem redakční rady Veroniky