VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Od konce sedmdesátých let jsem měl možnost pravidelně navštěvovat jeden z nejzajímavějších koutů Evropy a díky formální spolupráci s Muzeem Delta Dunarei v Tulcei zde holdovat i svým zoologickým vášním. Propluli jsme deltou křížem krážem, i když tehdejší doba takovéto „turistice“ v hraničních pásmech příliš nepřála. Díky úplatnosti policistů i vojska a jejich neodolatelné touze po cigaretách značky Kent jsme pracovali v místech, kam se jen výjimečně dostávali i domácí výzkumníci. Delta byla nádherná, bohatá, a kdo ji přijel poznat jednorázově, mohl odjíždět s přesvědčením, že se tato obrovská lokalita civilizačním tlakům snad ubrání. Naše každoroční návštěvy stejných lokalit v nás však vzbuzovaly opodstatněné obavy, zda příští rok lokalitu vůbec najdeme. Obrovský hospodářský tlak z Bukurešti vysával deltu všemi dostupnými způsoby: celulózka v Braile rabovala rákosové porosty (až 226 000 tun ročně), zemědělci odvodňovali tisíce hektarů, odsávali tisíce kubíků vody z delty na závlahy vyprahlé Dobrudže, používali chemizaci včetně herbicidů na rákos, sázeli sady a vinice do zasypaných jezer a meandrů, státní rybolov lovil všude, všemi způsoby včetně elektrických agregátů obřích rozměrů, lovil bez ohledu na roční dobu a také začal produkovat uměle odchované druhy, včetně býložravých amurů a tolstolobiků. Plavební správa, skrytá ve všemocné (a všeho schopné) firmě Centrala Deltei Dunarei napřimovala meandry, prohlubovala staré a budovala nové, dokonale rovné kanály. Do delty se tlačili naftaři, těžaři písků a statisíce organizovaných i neorganizovaných turistů. Politika rumunského státu byla k tomuto území, které vždy obývali hlavně Rusové a Ukrajinci, velmi necitlivá a tendenčně exploatační. Možná, že jistou brzdou v plošné devastaci delty sehrála i ta skutečnost, že sem velmi rád přijížděl samotný diktátor Nikolai za svými lovy.

Ochrana delty, zvláště jejích pěti státních rezervací, byla sice formálně platná od svého počátku v roce 1956, ale praktické provádění neexistovalo. Jen u kolonie pelikánů na jezeře Rosca-Buhaiova žil trvale strážce, pracovník tulčského muzea, ale i toho Centrála zlikvidovala, když mu chatu nekompromisně vypálila.

Komplikovanost ochrany delty jsme si častokrát uvědomovali při nekonečných debatách v začouzených bufetulech mezi rybáři. Úlovky ryb klesaly bez přerušení, zmenšovala se nepřetržitě i hmotnost lovených jeseterů a v úlovcích začínaly chybět některé druhy, a to nenávratně. Tento jev zcela určitě nezavinil jen diktátorský režim z Bukurešti. Dunaj znečišťujeme i my všichni z jeho obrovského povodí, i u nás máme zregulované toky, zmeliorovaná prameniště a naše zdevastované lesy vodu příliš nepodrží. V deltě se začaly objevovat nečekané záplavové vlny a kolísání průtoků vyplavovalo ryby i z nejzapadlejších tůní. Něco naznačuje i skutečnost, že jsme na mořských plážích objevovali každým rokem víc sprejových obalů se značkou Made in Czechoslovakia…

Měsíc po revoluci jsme se vypravili za přáteli do delty, abychom se ubezpečili, že žijí. Našli jsme je v apatii horší než kdykoliv před tím. Revoluce se delty nedotkla, nikomu se nezkřivil ani ten pověstný vlásek. Vyměnilo se pár ředitelů, pár funkcinářů odešlo, mladý policajt nahradil starého. V ledničce měli dál uschované boty, protože nafty do agregátu se nedostává a přes noc se proud vypíná. Jen pár rybářů si pod rákosovými střechami svých domků připravovalo staré sítě a přítel Vaska dokonce brousil sady svých karmaků, na které lovil vyzy dávno před válkou. Tito nezlomní staříci se připravovali na svůj privátní rybolov, že oživí řemeslo svých otců a dědů. Odjížděli jsme tehdy z delty v naději, že bude lépe.

Cesta v minulém roce byla už třináctou expedicí v pořadí, kterou jsme do delty podnikli, ale poprvé to byla zcela oficiální akce, na kterou nás na základě smlouvy pozvali kolegové z tulčského muzea. Celý náš program musel být už v předstihu schválen několika institucemi, které se dnes o deltu starají, ale vše se podařilo a muzeum nám nabídlo všechno, co nám museli po léta vědomě odpírat. Výzkumné plavidlo, ubytování, auta a také povolení ke sběru i k vývozu.

Nejprve jsme vyrazili do Sfinthu Gheorghe, kde jsme toho snad v deltě zažili nejvíce. Zrovna zde probíhal tradiční lov táhnoucích sleďců. To poslední kilometry Svatojiřského ramene sjíždí jedna loďka za druhou s nataženou sítí přes celý tok a až v ústí stahují sítě a nechají se zatáhnout kutrem do kerhany odevzdat úlovek. Ryb bylo celkem málo, ale rybáři jsou nátury vytrvalé a velké zklamání nijak nedávali najevo. Rozmrzelost, a opravdu mimořádná, pramenila ze zcela jiné strany: „ekologisti“, ti noví ochránci přírody, jim kazí radost z lovu. Neustále je na rychlých člunech kontrolují, zkoumají, kolik ryb uloví a kolik odevzdávají a nekompromisně zabavují ryby i sítě tomu, kdo si chtěl nějakou seljodku vzít večer domů. A život bez seljodky, to zde není vlastně možné, neboť nasolení sleďci se konzumují úplně ve všech rodinách po celý rok, až do doby dalšího jarního tahu. Pro rybáře z delty je seljodka snad nejtradičnější součást zdejšího jídelníčku.

Večer se celý život vesnice soustřeďuje do bufetu. V jednom rohu sedí osamoceně skupinka urostlých mladíků v dokonalých maskáčích se suverénní grimasou v obličeji. To jsou dnešní ochranáři, kteří bdí nad novým zákonem o Biosférické rezervaci. Plný výčep podsaditých chlapů v umaštěných halenách a v rozervaných gumácích se k jejich stolu ani neotáčí. Možná strachem, že by se s nimi mohli už dnes v noci potkat na vodě…

Chtěli jsme se jich zeptat na spoustu věcí, ale nikdo z nich neumí pořádně žádný cizí jazyk, ani dokonce neovládají místní rusko-ukrajinskou hatmatilku. Hlavně mají zájem o naše povolení, o typy razítek a celkem jednoznačně nás ubezpečují, že nemít to, co máme, tak nás vyexpedují zpátky do civilizace ještě dnes. Pijí nejdražší vermut z místní nabídky a pletou si Emys s Testudo. Zoologie je nezajímá, ptákům nerozumí, ale jsou přece „ekologisti“, tak toho nemají přece zapotřebí… Až odešli kontrolovat, rybáři nám žalují, že všechno, co ti mladíci zabaví, prodávají o pár kilometrů proti proudu. Čort znajet! Jsou jich po deltě desítky.

Jedno odpoledne jsem vyplul s rumunskými kolegy na ostrov Sacalin zmapovat hnízdní kolonie rybáků. S žalostným výsledkem jsme se vraceli do vsi už za šera. Nenašli jsme ani jeden pár rybáků severních, kterých zde hnízdívalo několik set. Také ostatních druhů je mnohem méně. Zato krav, ovcí a prasat je na pustém ostrově plno. V našem smutném rozjímání nás vyrušil rychlý nafukovací Gryf, na kterém se přihrnuli „naši“ ekologisti. Se zjevným znechucením, že jsme to my s bumažkou, nás dvakrát machrovsky obepluli a potom málem s karambolem odpluli. Kdyby při každé takovéto vyjížďce, kdy proplouvají desítky kilometrů kolem Sacalinu, vzali do člunu jedno prase, pomohli by hnízdišti mnohem víc…

Caraorman, to bývala vždycky superlokalita se vším, co delta Dunaje mohla nabídnout: dunajský prales, váté písky neuvěřitelné čistoty, průzračné limany, pastviny, smíšené kolonie volavkovitých páků a malebnou vesničku postavenou z rákosu.

Už z dálky nás vyděsily dva přístavní jeřáby, potom střechy nějakých paneláku a nakonec napřímený superkanál s balvanitými břehy. V přístavu by se mohl okamžitě točit apokalyptický film: rozestavěné tovární haly, sem tam pohozený obří motor, převrácený traktor či buldozer, hromady drátů, plechů, všechno zrezivělé, škaredé. Chaos civilizačních výdobytků pomalu zasypává jemný písek. Blízké paneláky jsou bez oken a bez nájemníků. Stan si stavíme mezi kolejnicemi, které vedou odnikud nikam. Díky Bohu se hrůzný projekt, financovaný snad Němci, neuskutečnil. Přímo z nádherných písečných dun měl běžet pásový dopravník a krmit nové sklářské hutě, ze kterých by se nakládalo surové sklo, možná na německé lodě. Jak výhodný se najednou jeví takový kanál, jako se zprovoznil mezi Dunajem a Rýnem…

Revoluce projekt zastavila, ale už nikdo zřejmě nedá dohromady prostředky, které by pomohly zahladit stopy. Vesničané udělali v tomto směru první krok - rozkradli všechno potřebné včetně cementového skladu, a zprznili si vesničku k nepoznání. Všechno, co se dalo, tak vylepšili betonem: chodníky, ploty, chajdy i kadibudky. Všude se na rákosových střechách vlní eternit…

V bufetu slouží náš starý známý, Xandu. Neskrývá roztrpčení, že to s továrnou nevyšlo. Vesničané do toho dávali všechny svoje naděje na změnu svého těžkého života, staří věřili, že jim továrna a byty udrží jejich děti. Teď se dědina vylidňuje, mladí prchají do měst.

Za jedním z posledních domků, kousek od prvních stromů caraormanského pralesa, jsme zastihli přítele Isaka. Čistil ryby, tak jako před dvanácti lety, kdy jsme ho poznali. Tehdy čistil samé karasy obecné. Dneska má plný pytel karasu stříbřitých. I to dokresluje proměny delty.

Na Porticu jsme jezdili rádi za mořskou atmosférou, za mořskými rybami a za nekonečnou bílou pláží, posypanou půlmetrovou vrstvou škebliček. Čtyři dny jsme marně čekali na rybářské mahuny, které každé ráno připlouvaly od stavniků. Většinou nepřivezli nic, jindy jen pár košů bakalarů, které dřív expedovali přímo z kerhany do výkrmny vepřů v Jurilovce. Teď si je rozebírali rybáři, kteří pluli na víkend domů…

Běžně se v úlovku chamzií, stavrid, seljodek, lufarů a dalších asi dvaceti druhů mořských ryb vyskytovala i roční mláďata jeseterů i vyz. Teď už je celý rok neuloví. Z dvaceti dříve lovených druhů, které vedli v evidenci produkce závodu, loví a vykazují jen dva! A celkový úlovek klesl o stovky procent. Sítě ze stavniků musí každý týden oddělat, protože zarůstají tak rychle řasou, že přestávají lovit. Ještě před deseti lety stačilo vyměňovat síť jednou za dva měsíce…

Toulka po pláži se po prvních metrech stává utrpením. Všude jsou nějaké zbytky ropy, někdy celé chuchvalce obalené pískem. Kecky jsou po prvním kilometru úplně zničené, ruce upiplané a svěží dech mořského příboje místy překrývá zápach ropy. Šéf kerhany se nám, umouněným, směje a hned také problém vysvětluje. Nedávno zde ruští prospektoři hledali v mořských mělčinách ropu a našli ji. Hned nám ale řekli, že když máme ropu, nebudeme mít ryby. Už jim věřím… Přesto čeká na zahájení privatizace a hned se chce o kerhanu ucházet.

Histra jsou známé římské vykopávky na břehu jezera Sinoe a jako přebohatou ornitologickou lokalitu ji poznali i mnozí naši ptáčkaři. Na rozlehlém slanisku, kolem mělkých zálivů, hnízdívalo ještě nedávno množství tenkozobců, pisil a mnoha dalších ptáků. V teplých brakických vodách se vytírali nádherní šarani a každodenně se zde dali pozorovat pelikáni při lovu. Když opadly jarní vody, začínalo se zde s pastvou. Dnes jsou ornitologické skvosty k vidění pouze na barevné tabuli u příjezdové cesty. Na celé lokalitě jsem v plném hnízdění našel jen šest párů hnízdících tenkozobců! Půlka lokality je uměle zavodněná, rozrůstá se zde rákos a na hladině je vidět pouze spokojené potápky. Větší část je vysušena a uprostřed zde vlají v neustálém vichru tři ovčácké salaše, kolem kterých se placatí mnohohlavá stáda. V místech našeho pravidelného tábořiště, kde jsme několikrát tak hladověli, že došlo i na opékání ridibundích stehýnek, si kupujeme čerstvý ovčí sýr od celkem čisté pastýřky.

Na Svatojiřském kanále jsme potkali ponton s velmi podivným osazenstvem. Výzkumníci, dokonce mezinárodní tým. Ukrajinci pomáhají Rumunům se základním výzkumem bioty. Mezi dvěma desítkami badatelů jsou i starší šedovlasí pánové, kteří se do delty přijeli podívat vůbec poprvé. Jsou udiveni, že se zde vyznáme tak dobře, a nejen v místopisu, ale především v naší profesi: Výzkumný program má prý tak dobré finanční krytí, že si budou zvát odborníky z celého světa. Nás také žádají o spolupráci, ale napřed chtějí do svého časopisu články. Celou akci organizuje Institut dunajské delty, ale jak jsme měli možnost později u nich na pracovišti poznat, nebude to s finančním zabezpečením projektu tak velkolepé. Vybavením se opravdoví ekologové od „ekologistů“ dali rozpoznat na sto honů…

Některá fakta o ochraně delty Dunaje:

r.1940: vyhlášena dvě první chráněná území - les Letea a hnízdiště pelikánů na jezeře Rosca-Buhaiova

r. 1956: vyhlášeno 6 státních rezervací

r. 1990: vyhlášení Biosférické rezervace UNESCO s následující formou ochrany:

1. uzavřené oblasti se zákazem vstupu (celkem 18 lokalit o ploše 50 600 ha) 
2. přechodné areály, ochrané zóny lokalit ve skupině 1, celkem 323 300 ha (z toho 103 000 ha mořské pásmo) 
3. oblasti s plánovanou revitalizací - 11 425 ha 
4. tradičně hospodářsky využívané oblasti - 306 100 ha. Celková plocha BR cca 580 000 ha (údaj z mapy!)

Od 25. 2. 1994 platí v chráněných oblastech vyhláška o lovu zvěře s uvedenými poplatky. Cena za odstřel např. srnce je 60 000 lei, mývalovce 2 000, zajíce 1 600, ale také např. za bekasinu otavní 400, kolihu 1 000, morčáka 400, vodouše 400, husy velké 1 600, čejky 400, sluky 1 000 atd.

Podle údajů uveřejněných v časopise American Scientist (VII-VIII/1993) schválila Světová banka v rámci programu GEF - Biodiversita celkem 4,2 miliónů US dolarů pro dva hlavní projekty řešené současně v Rumunsku a na Ukrajině. První projekt se týká výzkumů ve vlastní říční deltě, druhý se soustřeďuje na sousedící Černé moře. Součástí prvního projektu jsou i revitalizace uměle vytvořených poldrů, které měly produkovat rákos, později byly zasypány za účelem zemědělské výroby, nebo prohloubeny jako rybochovné nádrže, ale oba způsoby vedly k degradaci tohoto území a k silnému narušení místní ekologické stability. Cílem je přetvořit tyto plochy (přes 100 000 ha) ve funkční mokřady.

RNDr. Miroslav Šebela, CSc., je vedoucím oddělení zoologie Moravského zemského muzea v Brně.