VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jednou z největších inspirací je pro člověka v umění i v životě krajina a příroda. Vidíme v ní možná sebe očima mladýma, to je krajina dětství, která velmi často splývá a souzní s krajinou srdce. Jenom návraty na místa, jejichž otisk nosíme hluboko v paměti, nebývají vždy radostné. Píšu o své vlastní zkušenosti.

Krajina dětství mi zůstala v paměti. Ale jenom tam. Není možné ji vrátit zpátky, lze jenom skládat útržky, jako bych slepovala rozbitý obraz. Tu krajinu mohu pouze popsat.

Stačí zavřít oči a znovu před sebou vidím poklidné šero lužního lesa lemujícího vysoké břehy řeky Dyje. Jako ohromný klikatý had táhne se líně rovinou, která neklade žádný odpor. Jenom splav rozčeří línou vodu, načechrá do bílé pěny, rozvoní tak nějak zeleně, aby ji břehy zase pevně sevřely, uklidnily a ladně protáhly okolo Drnholeckého zámku. Stačí zavřít oči.

Ale skutečnost je jiná.

Po letech vcházím na opačný konec světa. Jako bych tu nikdy nebyla. To, co vidím, se jenom vzdáleně podobá tomu, co tu bylo kdysi.

Zůstala jen prázdná místa po stromech, zplanělé louky a řeka, která vytržena z vysokých břehů a položena jaksi naplocho, snad i mimo původní koryto, páchne a připomíná rezavý drát.

V roce 1992 byl schválen zákon 114 Sb. o ochraně přírody a krajiny, který kromě jiného v § 12 stanoví: Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.

Jak je § 12 zákona 114 Sb. naplňován v praxi a další otázky s touto problematikou související jsem položila JUDr. Pavlu Nesvatbovi, vedoucímu oddělení ochrany přírody a krajiny referátu životního prostředí Okresního úřadu Brno-venkov.

- Pane doktore, zákon 114 Sb. o ochraně přírody a krajiny vlastně vymezuje rozdíl mezi společenským vnímáním krajiny a jejího rázu a individuálním vnímáním krajiny jako součásti života každého jednotlivce. Znění zákona je poněkud rozmáchlé a velmi obecné. Jsou orgány ochrany přírody vybaveny pro tuto činnost?

Nesvatba: Zákon o ochraně přírody a krajiny zavedl do našeho právního řádu poprvé institut krajinného rázu. Znamená to, že krajinný ráz je touto normou spatřován zejména v přírodní, kulturní a historické chrakteristice určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu, přičemž zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků - zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny a zachování historického měřítka vztahu ke krajině. Je to tedy velice rozsáhlá kompetence. Otázkou ovšem je, zda a do jaké míry byly vůbec jednotlivé orgány ochrany přírody vybaveny pro výkon této činnosti. Zákon mimo jiné říká, že k umisťování a povolování staveb, jakož i k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánů ochrany přírody, a také v tomto paragrafu určil, že podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. Minimálně může vydat vyhlášku, kde tyto podrobnosti upraví.

- Znamená to tedy, že stanovený obecně právní předpis může jednoznačně vymezit a upřesnit definici krajinného rázu a vyplnit tak určitou vágnost daného zákona?

Nesvatba: Ano, ale bohužel se tak dosud nestalo ani v jednom případě a nejasnosti kolem interpretace ustanovení paragrafu 12 jsou na jednotlivých pracovištích, která se problematikou ochrany přírody zabývají, vykládány rozdílně, mnohdy v různých okresech naprosto odlišně. Uvedu typický příklad: jeden okres vydává v rámci možností, které jsou zakotveny v § 12, řadu souhlasných či nesouhlasných rozhodnutí třeba o umístění staveb v krajině, zatímco sousední okresní úřad nevydává žádná rozhodnutí.

- Paragraf 12 přece jen vymezuje určitou konkrétní možnost pro ochranu krajinného rázu, a tou je vyhlášení přírodního parku. Jaké území lze zahrnout do této kategorie a čím se řídí jeho ochrana?

Nesvatba: Mělo by to být území s významnými estetickými hodnotami, které by však zároveň nemělo být zvláště chráněno podle části 3 tohoto zákona. Při vyhlášení přírodního parku může zřizovatel stanovit omezení činností, které by mohly vést ke snížení nebo porušení jeho harmonického stavu. Nyní se ovšem vede polemika, jestli je vůbec možné na základě této působnosti při vyhlášení přírodního parku stanovit přímo nějaké zákazy. Stávající výklad této problematiky se blíží spíše k tomu, že jednoznačné zákazy v nařízení o zřízení přírodního parku vyhlásit nelze, protože zákaz může být stanoven pouze zákonem.

- Jesliže nelze stanovit v tomto případě zákazy na ochranu vyhlášeného přírodního parku, není potom zbytečné přírodní park vůbec vyhlašovat?

Nesvatba: Jeden typ zákazu tam prosadit lze - totiž stavební uzávěru na rekreační stavby nebo takzvané zemědělské účelové stavby, kde dominuje využití prakticky rekreační. Stavební uzávěru na výstavbu těchto objektů však může vyhlásit pouze stavební úřad. My postupujeme tak, že ještě před vyhlášením přírodního parku iniciujeme vyhlášení stavební uzávěry na tomto území, kterou pak vyhlašuje stavební úřad I. stupně. Takže stavební uzávěra je vyhlášena ještě před vyhlášením přírodního parku. Na ostatních okresních úřadech se ale postupuje spíše opačně. Napřed se vyhlásí přírodní park a potom se dodatečně vyhlásí stavební uzávěra. Anebo se vyhlásí přírodní park, jehož režim regulaci výstavby ani neobsahuje, což je podle našeho názoru nedostatečné. Zákon totiž přímo stanoví a říká, že jednou z činností, která může narušit krajinný ráz, je stavba, takže se domnívám, že omezení výstavby je stěžejním ochranným režimem. Právě tím se zásadně rozlišuje přírodní park od zvláště chráněných území, přírodních památek a přírodních rezervací, kde konkrétní věci zakazuje už zákon, nebo je lze zakázat ochranným režimem. V přírodním parku nelze uplatnit přímé zákazy, ale pokud se uplatní stavební uzávěra na rekreační stavby, bude ostatní negativní činnost z hlediska ochrany krajinného rázu odkázána na souhlas orgánů ochrany přírody.

- Pokud se vyhlašování přírodních parků ukazuje nejjednodušším a nejúčinnějším způsobem ochrany krajinného rázu, nabízí se otázka, zda se za čas nepřemění v přírodní parky větší část území?

Nesvatba: Pravdou je, že například na okrese Brno-venkov máme šest přírodních parků, což je poměrně dost. Buď se nacházejí na našem území celé, nebo k nám přesahují ze sousedního okresu. Na příklad přírodní park Střední Pojihlaví zasahuje i do okresu Třebíč a Znojmo, přírodní park Baba, který je z větší části na našem území, přesahuje naopak na území města Brna. A tak bych mohl pokračovat ve výčtu stávajících přírodních parků dál. Ale rád bych mluvil o těch, které bychom chtěli ještě vyhlásit, a těch je celkem pět. Co nejříve již by měl být vyhlášen přírodní park Svratecká hornatina, máme zpracován návrh na vyhlášení přírodního parku Oslava, který by měl navazovat na přírodní rezervaci Údolí Oslavy a Chvojnice a máme i dost podkladů pro vyhlášení dalších přírodních parků (Výhon, Vranovské lesy a Niva Jihlavy). Je pravda, že pokud bychom péči o krajinný ráz zaměřili pouze na vyhlašování přírodních parků, mohla by se značná část území na ně přeměnit. Podle odhadů by to mohla být až jedna desetina plochy okresu. Ale je také skutečností, že například na našem okrese je dochovalost určitých území značná a jsou zde lokality, které mají vysokou hodnotu. Přitom tlak na krajinný ráz ze strany výstavby je stále silnější, zvláště v oblastech nejbližšího okolí Brna. Vyhlašování přírodních parků, kterými lze omezit zvláště výstavbu, se zdá však pro tuto chvíli nejúčinnější.