Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Na úpatí krajin Jana Jakuba Zahradníčka


Tomáš Mazáč, č. 4/1995, str. 13

Černobílé fotografie Jana Jakuba Zahradníčka. Polní trávy a kytky. Demlovi Moji přátelé na nich dosahují velikosti bludného kamení a výšek stromů. Jsme na úpatí trav v tuto hodinu ticha.

Krajina J. J. Zahradníčka je krajinou s ostrovy, pálivými ostrovy z balvanů prorůstaných zelenohnědým žilovím borovic. Kříže z kamene a vápna lidskou rukou udělané tyčí se v ní jako biblická znamení doby. A splývají s rostlinami, s mlhou. Když dlouho tváří v tvář křížům mlčíme, promění se kříže ve stromy. Rozpjaté paže větví pak zvou ku trápení, hořkým mukám z lásky, s urputností neopětované náklonnosti vymáhají definitivní slib. Mastník, Uhřínov, Tasov. V neodvratné střídě ročních období, melancholii jarních podzimů.

Člověk, zaskočený důsledky své dávné lhostejnosti, myslí stále intenzivněji na ochranu krajiny před bezohledností vlastního - lidského společenství. Zde to však neplatí. Na Zahradníčkových fotografiích je patrno, že jsou bez člověka ve smyslu stesku. Nikoliv oddechnutí si.

Velicí odešli ze své krajiny. Fotografův otec, básník Jan Zahradníček, tragicky bouřlivý Jakub Deml, pozapomenutý a nikdy pořádně nedoceněný Jan Dokulil. Krajině pro živé, kam nutno vstupovati po špičkách, se stýská.

Obilí a kámen. Blízká dvojice, vstoupíme-li na pole v kraji okolo všech tří již zmiňovaných míst. Blízká dvojice a hrozná záměna. Místo nasycení tvrdost, úder. Pojďte se svézt! Na poli vás čeká staré, rezivé kolo neštěstí, kolo zapomenutých ideálů rozoraných mezí, bezdůvodný, nelogický kriminál pro ty, co jenom nechtěli a nikdy nic zlého nikomu neudělali.

Fotografie J. J. Zahradníčka jako by zvětšovaly autorovu milovanou krajinu. Její detaily: kameny, rostliny, ale i kolmice křížů a Božích muk se nám, k naší útěše a k radosti, stávají nečekaně zřejmými. Zahradníčkovo černobílé sdělení, technicky dokonalé a výrazově nanejvýš střídmé, nechce soutěžit s okázalými umělými pseudorealitami v barvách. Symbolikou dvou jen zdánlivě protikladných barev proniká schránou naší intimity kdesi až za srdce, do míst, kam nikdo nesmí.

Všecko nakonec přikryje tma. V létě chycená na vějičku letního času, nyní, v zimě, nemilosrdně ukracující den. Ale každá tma přece je, musí nutně být, prvním důvodem světla.


Poznámka redakce: Text přednesl autor na vernisáži fotografické výstavy Krajiny Jana Zahradníčka 12. října 1995 v Domě ochránců přírody.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu