Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Na úpatí krajin Jana Jakuba Zahradníčka


Tomáš Mazáč, č. 4/1995, str. 13

Černobílé fotografie Jana Jakuba Zahradníčka. Polní trávy a kytky. Demlovi Moji přátelé na nich dosahují velikosti bludného kamení a výšek stromů. Jsme na úpatí trav v tuto hodinu ticha.

Krajina J. J. Zahradníčka je krajinou s ostrovy, pálivými ostrovy z balvanů prorůstaných zelenohnědým žilovím borovic. Kříže z kamene a vápna lidskou rukou udělané tyčí se v ní jako biblická znamení doby. A splývají s rostlinami, s mlhou. Když dlouho tváří v tvář křížům mlčíme, promění se kříže ve stromy. Rozpjaté paže větví pak zvou ku trápení, hořkým mukám z lásky, s urputností neopětované náklonnosti vymáhají definitivní slib. Mastník, Uhřínov, Tasov. V neodvratné střídě ročních období, melancholii jarních podzimů.

Člověk, zaskočený důsledky své dávné lhostejnosti, myslí stále intenzivněji na ochranu krajiny před bezohledností vlastního - lidského společenství. Zde to však neplatí. Na Zahradníčkových fotografiích je patrno, že jsou bez člověka ve smyslu stesku. Nikoliv oddechnutí si.

Velicí odešli ze své krajiny. Fotografův otec, básník Jan Zahradníček, tragicky bouřlivý Jakub Deml, pozapomenutý a nikdy pořádně nedoceněný Jan Dokulil. Krajině pro živé, kam nutno vstupovati po špičkách, se stýská.

Obilí a kámen. Blízká dvojice, vstoupíme-li na pole v kraji okolo všech tří již zmiňovaných míst. Blízká dvojice a hrozná záměna. Místo nasycení tvrdost, úder. Pojďte se svézt! Na poli vás čeká staré, rezivé kolo neštěstí, kolo zapomenutých ideálů rozoraných mezí, bezdůvodný, nelogický kriminál pro ty, co jenom nechtěli a nikdy nic zlého nikomu neudělali.

Fotografie J. J. Zahradníčka jako by zvětšovaly autorovu milovanou krajinu. Její detaily: kameny, rostliny, ale i kolmice křížů a Božích muk se nám, k naší útěše a k radosti, stávají nečekaně zřejmými. Zahradníčkovo černobílé sdělení, technicky dokonalé a výrazově nanejvýš střídmé, nechce soutěžit s okázalými umělými pseudorealitami v barvách. Symbolikou dvou jen zdánlivě protikladných barev proniká schránou naší intimity kdesi až za srdce, do míst, kam nikdo nesmí.

Všecko nakonec přikryje tma. V létě chycená na vějičku letního času, nyní, v zimě, nemilosrdně ukracující den. Ale každá tma přece je, musí nutně být, prvním důvodem světla.


Poznámka redakce: Text přednesl autor na vernisáži fotografické výstavy Krajiny Jana Zahradníčka 12. října 1995 v Domě ochránců přírody.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu