Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Slzy třešní Jana Zuziaka


Jiří Valoch, Marian Palla, č. 1/2012, str. 18-19

Před třiceti pěti lety, v roce 1976, jsem uváděl výstavu jednoho z umělců brněnského okruhu. Podobně jako řada dalších příslušníků tehdy nejmladší umělecké generace byl také Jan Zuziak (1946) zaujat fenoménem strukturální malby, samozřejmě i v podobě díla tehdy tolik ctěného Mikuláše Medka. Z poznání a zájmu o materiálové struktury vyrůstal i autorův zájem o techniku dekalku, která spojovala umělce vycházející ze surrealismu s problematikou řízené náhody, a tedy vlastně s jednou z možných podob informelu. Pro Zuziaka to byla cesta k další umělecké kategorii - poštovnímu umění, stamp artu. Zuziakovy první autorské známky byly vlastně miniatury jeho dekalků vytvářené na tehdy v papírnictvích dostupných bílých štítcích s modrým orámováním. Každá známka byla jiná, de facto reprezentovaly jeho vlastní autonomní území - Zuziland. Můžeme uvažovat o tom, jak dalece se zde propojila aktuální politická situace v Československu, z níž se jistě chtěl - stejně jako řada dalších nezávislých tvůrců - „vyvázat“, s určitým fenoménem, jenž byl aktuální na celé světové umělecké scéně.

Zuziak frankoval své zásilky výhradně svými originálními známkami. A co nás skutečně překvapí - oficiální státní instituce, pošta, tyto jeho novotvary, svou abstraktní podobou se výrazně odlišující od standardní známkové produkce, klidně akceptovala a nezatížila zásilky žádným trestným portem. S touto zkušeností umělec žádal své přátele a známé, cestující do jiných států nebo se do nich vracející, aby mu odtamtud poslali listovní zásilky „vyplacené“ pouze jeho známkami - a tady již byla kontrola dvojí, v zemi podání a v zemi doručení, ale jeho známky zase přicházely bez problémů. Tak byl koncept Zuzilandu v letech 1978-1979 (i s jeho měnou, mající pro větší peníze značku kzl a pro drobné eg) verifikován desítkami zásilek z celého světa, z Francie, Velké Británie, Maďarska, Polska, Řecka, Holandska, Japonska i z USA a SSSR. Svobodná země Zuziland se tedy prosadila.

Kromě známek je Zuziak také sběratelem motýlů, fotografem orchidejí. Ve fotografiích ze souboru Slzy třešní (2007-2009) objevuje novou komunikační kvalitu těchto ve skutečnosti nalezených přírodních objektů - pro strom to znamená zranění, ale výsledek je i evidentně esteticky jedinečný. A samozřejmě spojuje zase zkušenosti sběratele a konceptualisty - u každé fotografie je přesná lokalita a den vzniku. Instaluje je do entomologické krabice s asi devíti originálními „slzami třešní“. Tento výběr je kontrapunktován hravějším souborem fotografií lidských jazyků Krásy českého jazyka (2011) se všemi konotacemi, jež název série přináší - na rozdíl od prvně zmíněné konceptuálně přesné série bez majitelů (docela rádi bychom je jistě také poznali!). Výstava těchto dvou souborů proběhla v Galerii Kavárny Švanda v Brně v říjnu 2011, kde o měsíc později Marian Palla natočil rozhovor přímo s autorem.

Jiří Valoch
kunsthistorik

 

Sedíme v kavárně Švanda. Ke stolu si přisedá Fláva a Honza znejistí.

Honza Fláva tady bude zavazet, já se stydím.

Honzo, ty se před Flávou stydíš, ale ten rozhovor vyjde v časopise…

Fláva On se stydí jenom přede mnou, před národem ne.

Tak na to navážeme, Honzo, jsi plachý?

Honza No, já nevím.

Seš si jistej, že seš?

Honza To jako myslíš, jestli existuju?

Ano, třeba si tě někdo jenom vymyslel…

Honza No, když se dívám do zrcadla…, ale mám pochybnosti, nepoužívám internet, tak možná neexistuju. Nikdo mi neposílá žádné maily, protože nemůže, dopisy už nikdo nepíše…

V tomto okamžiku vytahuje Honza z kapsy malou gumovou žabičku a zapískne s ní na obsluhu, aby si objednal kofolu.

Honza Pojedeš Jirousovi na pohřeb?

Ne, já jsem se s ním jenom jednou pohádal. Honzo, měl jsi Jirouse rád?

Honza Rád Jirouse? Mám rád Plastiky a Jirous k nim patřil, vážil jsem si ho. Byl nesmírně košatou osobností na úrovni Havla, takovej „něžnej barbar“.

Popojedeme. Honzo, jaký první zážitek si pamatuješ ze života?

Honza Já si jenom pamatuju, jak jsem rodičům pořád utíkal, asi jsem byl už tehdá samotář.

A s čím sis hrál?

Honza S kamínkama.

To jste museli být dost chudí.

Fláva Já jsem měl krabici knoflíků. Seděl jsem třeba tři hodiny na nočníku a hrál jsem si s něma a ještě jsem měl dřevěnou špulku od nití.

Honza se začíná ošívat.

A tvůj poslední zážitek?

Honza Jak jsem seděl tady s Honzou Steklíkem a téměř současně nám od Erika Friče přišla esemeska, že umřel Jirous. To byl šok…

A na své první milování si vzpomínáš?

Honza Ho, ho, ho, to víš, že jo!

Povídej…

Honza No co, v Bratislavě někde v parku pod keřem.

Máš příjmení Zuziak, odkud vlastně jsi?

Honza Narodil jsem se v Pozořicích, kousek od Brna.

A rodiče?

Honza Otec ze Slovenska a maminka odsaď.

Čím jsi chtěl být jako malý?

Honza Námořníkem.

Honza si opět pomocí žabičky přivolává barmanku.

A co si myslíš, že jsi teď? Námořníkem evidentně nejsi.

Honza Jsem tak trochu nikdo.

Ale něco snad seš!

Honza Stárnoucí dědek, který má trošku ulítlý zájmy. Celý život mám rád kytičky, motýly, kamení, šišky…

Kdyby tě pozvali do televize, jak by tě měli uvést?

Honza Do televize bych nešel.

A co tě baví v poslední době?

Honza Já mám spoustu zájmů.

Udělal jsi tři velké výstavy, tak řekni něco o těch krabicích…

Honza No, měl jsem doma moc krabic…

Od bot?

Honza Ne. To byly entomologické krabice, a protože mám spoustu kamarádů výtvarníků, tak jsem si říkal, že by bylo hezký, kdyby mi tam každý něco udělal, a že by to byla fajn výstava.

Co se ti z toho nejvíc líbilo?

Honza To tak nejde říct, ale pár věci se mi opravdu líbilo, asi polovina.

Honzo, když jsi začínal malovat, tak koncept ještě moc nefungoval…

Honza No, končil informel, koho by tehdy neovlivnil Medek, Boudník, Sion, Steklík. Začínal jsem strukturálníma grafikama, potom přišly vlastní známky, Zuziland a další.

A co tvá výstava Krásy českého jazyka…

Honza Mně se líbí krása jazyka a nemusí být ani český, má to více vrstev…

Mohl bys snad říct, že jsi ty jazyky nafotil…

Honza Jistě, nafotil jsem je, aby tam byly detaily toho povlaku, chuťové pohárky. Každý má jinou barvu, tvar a potom, když tam někdo udělal ta korýtka, tak to lezlo až do erotiky.

A ty třešně?

Honza To bylo nádherný, protože jak se často někde toulám s foťákem, tak jsem zahlédl ty výrony v protisvětle a bylo to jak šperk, jako nádhernej jantar a ty stromy brečely. Fotil jsem je dva roky, fotek je asi stovka z území Moravy.

Jaké největší zvíře jsi zabil?

Honza Jestli patří mezi zvířata i hmyz…

Něco většího.

Honza Nic většího jsem nezabil.

Ani kapra?

Honza Ne.

Ani myš?

Honza Jenom do pasti, ale tam se chytla sama.

Takže největší zvíře, co jsi zabil, bude asi chrobák…

Honza Jo, velký brouk.

Honzo, ty kdybys žil v době ledové, tak by tě asi vyhodili z tlupy.

Honza Jo, umřel bych hlady.

A co říkáš na ženská ňadra, neměly by bejt trošku větší?

Honza Každá ňadra jsou krásná.

To říkáš moc diplomaticky, i úplně malinká?

Honza Ano, já ňadrům říkám pudinky (to tam nepiš!). Ňadra jsou fenomén už jenom proto, že tím začíná náš život.

Přichází Cseres.

Cseres A vzrušujou tě víc brouci, nebo ňadra?

Honza No pánové, to snad ne!

Cseres A co silikonové?

Honza Silikon je jen silikon.

Honzo, co by sis nechal vytesat na náhrobek?

Honza Já žádný náhrobek nechci.

Jsi šťastný, nebo nešťastný?

Honza Obecně si na nic nestěžuji.

Takže jsi mezi důchodci bílá vrána.

Honza Já pořád něco dělám, něco mě furt baví, tak jsem v podstatě asi šťastný, nenudím se.

Honzo, chtěl bys zachránit planetu?

Honza Ne.

Ty bys nás nechal normálně zaniknout?

Honza Planeta si poradí sama.

Přichází Pepča.

Pepča Máte nějakou práci, že jo?

Už končíme. A motýly bys zachránil?

Honza Rozhodně.

Co si myslíš o přírodě?

Honza Taky si poradí sama.

Pepča Mikulka říkal, že se dva motýli nemůžou srazit.

Honza Ale jo… Při páření…

A jak vypadali ti motýli, byli aspoň překvapeni?

Honza Otřepali se a odlítli, každý po svým.

Cseres Jeden performer vypustil při akci motýly a ti hned vlítli do reflektoru a shořeli.

Honza To je měl vypouštět někde na louce.

Pepča U nás v Austrálii máme zase problémy s netopýrama.

Honza Dělají neplechu?

Pepča Jo, je jich moc a jsou chráněný.

Honzo, ty ses staral České pojišťovně o zahradu na střeše, mohl jsi tam zalívat?

Honza Začalo to tehdejším osvíceným ředitelem a jeho projektem zahrady na střeše, staral jsem se o ni deset let.

Co s tím je teď?

Honza Nevím, změnilo se vedení - nepohodli jsme se.

Ty nemáš rád tulipány?

Honza Já mám rád všechny kytky, ale tam se nehodily.

Já nemám rád šeřík kvůli komunistům.

Honza Šeřík mně nevadí, ale karafiáty mě iritují. Pepčo, máš rád šeřík?

Pepča V Austrálii šeřík není.

Šeřík je jenom tam, kam vlezla Rudá armáda?

Honza I v Plzni roste šeřík a byli tam Američané.

A co říkáš Honzo na politickou situaci? Tím skončíme.

Honza O politiku se moc nestarám.

Marian Palla
performer

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu