VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Prožitek lesa má svou estetickou a hluboce symbolickou rovinu. V mnohých kulturách les byl, a mnohde stále je, posvátnou a tajuplnou oblastí. Je obýván bohy, duchy, démony a nejrůznějšími nadpozemskými bytostmi. Zároveň však vždy člověku poskytoval významný materiální užitek. Bez lovu, lesní pastvy, sběru plodů a dřeva by se naši předkové jen těžko obešli. Spolu s tím, jak sílil civilizační tlak na les, jeho sebeobnovující mechanismy slábly. Původně divoká lesní krajina se stala předmětem ochranných regulí a plánovaných hospodářských zásahů.

Naše vnímání lesa je hluboce dvojznačné. Na jedné straně pro nás les představuje oblíbenou část krajiny vybízející k romantickým procházkám, k relaxaci a odpočinku od hektické civilizace. Stejně dobře však pro nás může nabývat i zcela opačných významů. V noci se nám les mění v projekční plátno temných obsahů našeho nevědomí. Přiznejme si, kdo z nás se v nočním lese nebojí? Kořeny této dvojznačnosti se pokusíme ilustrovat na protichůdných příkladech prožívání vztahu člověka k lesu, které se nám dochovaly v pověstech na Vyškovsku.

Les jako nepřítel

Rozlehlé prastaré lesy představovaly pro naše předky nevyzpytatelnou a nebezpečnou divočinu - středověké horror silvarum, středověkou hrůzu z lesa. V další rovině též neobdělávanou pustinu. Obdělávaná půda byla pro první zemědělce prostorem těžko vydobytým na úkor pralesa. Zemědělská osada tvořila v tradičních kulturách samotný střed Světa. Kulturou vytvořený řád bylo třeba v souboji se sukcesními tlaky přírody neustále obhajovat. Za jeho hranicí, v lese, se rozprostíral Chaos, hrozící svou mocí i do okolí. Z lesa do polí vycházely „divé ženy“ nebo též „divoženky“, aby venkovanům podstrčili své dítě za jejich. Za mimořádně nebezpečné bývalo pokládáno už samotné cestování lesem, např. při náboženských poutích. Ve struktuře mýtu bývá les překážkou na cestě hrdiny, stává se místem zkoušky. Tento motiv zůstává přítomný i v pohádkách a pověstech. Na svátek Všech svatých zde bylo možné potkat procesí umrlců, což se podle dochované pověsti stalo stařečkovi Sotolářovi z Podomí v lese Na Dalekých u Ruprechtova. „V záhybu cesty vyšly z mlhy nejprve děti, za nimi větší a konečně muži a ženy, všichni odění do stejných šatů. Tak procházeli v bezprostřední blízkosti ukrytého stařečka a zpívali neznámou píseň, jejímž slovům nebylo rozumět. Stařeček najednou zpozoroval mezi účastníky průvodu několik známých tváří. Kdepak jen ty lidi viděl? Vzpomíná, láme si hlavu… A vtom mu blesklo hlavou - vždyť oni jsou dávno mrtví! A dnes je přece svátek Všech svatých.“

Nejenže měl les svoje vlastní magické zákony a ozvěna těch světských sem doléhala pouze slabě, bylo zde nutné počítat i s existencí divé zvěře. Ovšem, k lesu v lidové slovesnosti samozřejmě patřili i věčně hladoví vlci. Jejich řádění je vylíčeno např. v pověsti Vlčí jámy v krásenských lesích. Z nebohého ponocného tehdy k hrůze jeho manželky i ostatních lidí ze vsi mnoho nezůstalo: „Z pevných kožených bot čouhaly okousané zbytky nohou. To bylo jediné, co zbylo z jejího muže… Podivný to byl tenkrát v Krásensku pohřeb. Místo ponocného pochovávali v rakvi jenom boty zamotané v bílé plachtě. A v nich zbytky okousaných nohou.“ Pravděpodobně posledním skutečným vlkem v račickém polesí byl zbloudilý samotář, skolený roku 1859 několika smrtícími výstřely z ručnic lesního adjunkta Františka Bindera a skupiny dalších devíti myslivců barona Mundyho.

Les jako útočiště

Les má ale jistě i svoji druhou, přívětivou tvář. Odedávna sloužil těm, kteří v něm hledali ústraní a ochranu před nebezpečím okolního světa. Zde se sbližují významy les, poušť a pustina. Jak píše historik Jacques Le Goff, „v podmínkách mírného klimatu Evropy, kde neexistují žádná velká vyprahlá území, bude mít poušť - tedy samota - zcela jiný, prakticky opačný charakter než skutečná zeměpisná poušť. Bude mít charakter lesa.“ Do lesů se uchylovali poustevníci (poustevník je od slova poušť), aby zde po vzoru svých starověkých předchůdců nalézali potřebnou samotu a klid pro svoje přebývání s Bohem. Takové útočiště poskytovaly i lesy Drahanské vrchoviny, zasahující západní části Vyškovska.

Les se odpradávna stával také úkrytem lidí z okraje společnosti, jako byli poddaní na útěku, dobrodruzi, loupežníci a tuláci, kteří vzbuzovali podezření u usedlého obyvatelstva. Žili zde životem přírodních lidí prchajících před kultivující silou civilizace. Tak se do lesa nedaleko Krásenska uchýlil i někdejší vůdce lupičů Juhásek. „Padesát let jsem neudělal nikomu nic dobrého. Jak se dostanu z arestu, bude ze mne pořádný člověk! Nikomu už neublížím a do smrti budu činit pokání. A tak také udělal. U Krásenska, které si bůhvíproč zamiloval, si na pokraji lesa postavil boudu z kamení, hlíny a suchých větví… V boudě spával Juhásek na holé zemi, pod sebou měl jen trochu suchého mechu a pod hlavou tvrdý kámen. Tak činil pokání…“

Les býval pro venkovany nadějí i v dobách různých nebezpečí. Ať už šlo o choleru nebo nepřátelská vojska. Ne vždy však dokázal uprchlíky bezpečně ochránit. Nedaleko Ježkovic se nachází místo nazývané Ve Zbitéch. Podle pověsti se zde před obávanými Tatary schovali lidé z okolních vsí. Byla však mezi nimi žena s nemocným dítětem, které ustavičně hlasitě plakalo. Uprchlíci tak byli prozrazeni a všichni do jednoho tatarským oddílem povražděni.

Les mezi zahradou a divočinou

Hospodářské stejnověké monokultury naší moderní racionalizované krajiny, protkané sítí cest, turistických značek a cyklotras, již dávno nejsou člověkem nedotčenou panenskou přírodou. V tomto smyslu mají blíže k zahradě či parku než k bázeň budící divočině. Svůj podíl na tom jistě má i absence velkých šelem. Takové lesy o svoji schopnost probouzet lidskou obrazotvornost dílem přišly. Staly se přehlednějšími a předvídatelnějšími. To však neznamená, že strach z lesa se z našeho prožívání vytratil docela. Ztížená orientace ve srovnání s volnou krajinou, žíznivé klíště i lesní šero jsou způsoby, jimiž si u nás les zjednává respekt.

Naše cesty do lesa dnes nejsou motivovány existenčními materiálními zájmy. Jejich role je při sběru hub, borůvek i výkonu myslivosti spíše okrajová. Pobyt v lese je i pro současného návštěvníka kvalitativně jiným prožitkem než v okolním světě. V lese hledáme a nacházíme především klid od shonu všedního dne, estetický prožitek z přírody a pocit uvolnění od všudypřítomných společenských omezení. To, co by jinde bylo na dosah zvědavých pohledů, zůstává v lese skryto.

Obecně platí, že čím méně lidských zásahů v lese nacházíme, tím jsou odvěké předpoklady pro naše prožívání lesa jako obávaného rivala i ochránce hlubší. Oba tyto prožitky jsou pro moderního člověka v mnoha ohledech důležité, poučné a inspirativní, daleko překračují úzce pojatý hospodářský, materiální prospěch. Je proto škoda neponechat lesu, alespoň místy, dostatek prostoru pro jeho svébytný, relativně samovolný vývoj.

Mgr. Pavel Klvač (1974) a prof. PhDr. Libor Musil, CSc., (1959) - sociologové, působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, klvac(zavináč)fss.muni.cz, musil(zavináč)fss.muni.cz