VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pokud se na veřejném fóru nebo v neformální diskusi setkáme s návrhem na omezení spotřeby v zájmu zachování rovnováhy přírodního prostředí, zaujímáme často obranný postoj. Aniž si to příliš uvědomujeme, etický ideál ekologicky šetrného spotřebního jednání na nás dýchá vlhkem zdiva středověkých klášterů. Prostota a skromnost, diktovaná dnes poznáním omezenosti zdrojů Země, nám podvědomě připomíná odříkání poustevníků a obrat k duchovním hodnotám poznání, krásy a lásky, které mohou zaujmout místo neustále nákladnějších jídel, oděvů a příbytku, v nás vyvolává rezervovanost, podobně jako mysticismus náboženských meditací. Pod vlivem poněkud šablonovitých představ o minulosti zaměňujeme prostotu, umírněnost a skromnost s askezí, od které se v touze zachovat si zdání morálního oprávnění našich spotřebních aspirací obracíme k technologickému řešení. Trumf, na který jsme ochotni vsadit, je recyklace (viz např. ing. Knotek, Veronica, 1989, číslo 2, strana 21). Její podstata je srozumitelná (což přispívá k její popularitě) a hlavně nás nenutí k nesnadnému přehodnocování touhy mít stále více co nejmodernějších a stále rafinovanějších věcí. Zdá se to být prosté: využitá sekundární surovina neznečistí prostředí a nahradí část přírodě odebíraných zdrojů. Věc má (jak už to bývá) háček. Zachycování odpadů je energeticky náročné. Při teoretickém zachycení 100 % všech odpadů (včetně odpadu tepelného) by energetická náročnost výroby stoupla na hodnotu nekonečna. Jakkoliv je recyklace užitečná a nezbytná, není (podobně jako jiné ekologicky příznivé technologické principy) řešením.

Přece jen se po cestě k popelnicím, určeným pro selektivní sběr komunálního odpadu (který je zatím spíše etickým ideálem než realitou), budeme muset zamyslet nad tím, kolik a hlavně co potřebujeme: snad zdraví, nekontaminované, snadno dostupné zdravé potraviny, přátelství, dobrou knihu, procházku lesem, pohyb, dobře utěsněný a dobře větratelný byt.

Převedeme-li etický ideál prostoty a skromnosti spotřebního jednání z filozofické do ekonomické roviny, zní jeho formulace takto: Je třeba upustit od jednostranného preferování morální životnosti spotřebních předmětů, protože vede k plýtvání. Je třeba zabránit jednostranné preferenci fyzické životnosti spotřebních předmětů, která může vést k nehospodárnému užívání zastaralých, energeticky náročných spotřebičů. Je třeba usilovat o takovou rovnováhu důrazů na kritéria morální i fyzické životnosti, která umožní co nejhospodárnější uspokojování autentických potřeb spotřebitelů při daném stupni technického rozvoje. Jinak řečeno: je třeba zvážit nezbytnost odložení věci, která by ještě mohla sloužit, a odložit ji teprve tehdy, považujeme-li to, i přes potřebu omezovat čerpání zdrojů, za (ekonomicky řečeno) morálně nevyhnutelné nebo tehdy, nabízí-li se tatáž věc s efektivnějším (na zdroje méně náročným) provozem. Nejde o to, být fanatickým šetřílkem či asketou, ale moudrým, uvážlivým hospodářem.

Věc má zase háček. Nepovede takový přístup spotřebitelů (pokud by se jej podařilo prosadit) k ekonomické zkáze výrobců? Odpověď, jak se domnívám, zní: Ano, pokud výrobci budou nadále sledovat filozofii standardizované, sériové produkce unifikovaných předmětů. Ne, pokud se filozofie výrobců změní.

V podmínkách sériové výroby je hlavním komerčním problémem výrobců prodat velké množství unifikovaných výrobku lidem, orientovaným na různorodé hodnoty. Tento problém je v tržní ekonomice řešen pomocí sociálních stereotypů módy a prestižní spotřeby, podporovaných vlivem reklamy. S její pomocí se daří stimulovat standardizované spotřební představy, preferující kritéria morální životnosti výrobků. V direktivně řízené ekonomice vnucuje spotřebitelům standardizované spotřební jednání monopol dodavatele a všeobecná převaha koupěschopné poptávky nad nabídkou (nedostatek). Tržní jednání spotřebitelů v direktivně řízené ekonomice navíc velmi úspěšně ovlivňují modely spotřeby importované ze zemí s tržní ekonomikou.

Domnívám se, že dnes všeobecně rozšířené spotřební aspirace, které se utvářely v době, kdy byli lidé přesvědčeni o nekonečnosti zdrojů Země, jsou produktem úsilí výrobců o standardizaci a unifikaci spotřebního jednání. Rozchod s nimi je proto pravděpodobně podmíněn rozchodem se standardizací spotřebních předmětů a aspirací.

Je upuštění od standardizace zboží a spotřebních představ reálné? Má naději prosadit se proti komerčním zájmům výrobců? (Mimochodem výrobci jsou také spotřebiteli.)

Domnívám se, že některé trendy vyspělých tržních ekonomik dávají naději na uskutečnění utopie uvážlivě hospodárného spotřebního jednání. Komputerizace techniky umožňuje výrobcům přechod od sériové výroby unifikovaných produktů k sériové výrobě kusového zboží. Výrobce nabízí prototyp a jeho konečnou podobu upravuje pomocí počítačem řízeného výrobního procesu podle osobitých představ zákazníka. Ten má v některých (zatím nečetných) případech možnost podílet se přímo na utváření konečné podoby výrobku. Kontakt výrobce a zákazníka nekončí aktem prodeje, ale pokračuje dlouhodobě, neboť výraznou položkou v příjmech výrobce jsou platby za údržbu, kvalifikovanou obsluhu, popřípadě další úpravy výrobku.

Filozofie sériové výroby osobitě upravených prototypů skrývá naději na větší hospodárnost spotřebního jednání. Je pravděpodobné, že člověk, jemuž je výrobek „ušit na míru osobitých představ“ a který může přímo ovlivňovat funkci a vzhled výrobku, získá ke své nové věci osobní vztah a ponechá si ji déle, než je dosud zvykem. Možná dokonce déle, než to připouštějí dnešní představy o nezbytnosti vlastnit módní novinku. Možnost uplatnění osobitých požadavků při tvorbě spotřebního předmětu může podnítit vznik nové filozofie spotřeby, založené na snaze mít věci specifické, tím velmi funkční, věci, které jsou součástí autentického prostředí jedince (rodiny), věci, které se jen tak nezahazují jen proto. aby je vystřídal model navržený nedávno podle představ někoho jiného. V rámci této filozofie se může důraz na fyzickou životnost výrobku sblížit s důrazem na jeho životnost morální.

Důležité je, aby lidé od počátku věděli, že naznačený vývoj může vést ke snížení spotřeby zdrojů, že může vést ke snížení tlaku společnosti na přírodní prostředí při současném rozrůznění životního prostředí jedinců. Je třeba, aby lidé věděli, že osobitost jejich potřeb a aspirací je nadějí na překonání plýtvání spojeného s masovou unifikací spotřebního jednání. Je proto úkolem (široce chápané) osvěty upozornit lidi na potřebu jednat v zájmu zachování rovnováhy přírodního prostředí s uvážlivou hospodárností, se skromností a pokorou vůči možnostem naší planety.

Vyslovené úvahy mohou vyvolat řadu otázek: Nabude uvedený trend masových rozměrů? Jak velkou část škály spotřebních předmětů je možné vyrábět v duchu nové filozofie osobitosti sériově produkovaných prototypů? Může se v dohledné době (dejme tomu během jedné generace) uvedený trend prosadit v naší dosud direktivně řízené a technicky zaostalé ekonomice? Kdyby se to podařilo, jak se bude prosazovat v atmosféře všeobecné konformity a unifikace postojů našich spotřebitelů? A není to všechno utopie?

Domnívám se, že poslední otázka není položena přiměřeně situaci. Je třeba se spíše ptát: Co jsem v zaměstnání, doma, při výchově dětí, ve veřejném životě udělal pro to, aby to utopie nebyla?