VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Životaběh

První, zdánlivě nedůležité vazby vznikaly v dětství, které trávil brněnský rodák kvůli druhé světové válce a strachu rodičů z bombardování Brna zčásti na rodové chalupě v údolí Bobrůvky. Zde za války navštěvoval základní školu v nedaleké Nové Vsi, kde se potkával s o čtyři roky mladším Václavem Havlem, který tu se svým bratrem také trávil většinu válečných let - na Havlově kousek od Míchalovic chalupy.

Ze studií na lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně (1950-1954) si odnesl myšlenky svých tří vzorů (jak je označil v osobním rozhovoru) - tehdejších profesorů Aloise Zlatníka (nauka o stanovištích), Bohumila Doležala (hospodářská úprava lesů) a Bohuslava Polanského (pěstění lesů). Možná tehdy opět zdánlivě náhodný výběr však přesně vyjadřoval Igorovu budoucí schopnost pracovat s poznatky - pochopit vztahy a funkce lesního ekosystému (nauka o stanovištích), umět je popsat, změřit a odvodit základní rozhodnutí (hospodářská úprava lesů) a ta uvést v život správnou volbou pěstebních postupů (pěstění lesů).

V polovině padesátých let, kdy absolventi fakulty dostávali umístěnky (bez možnosti výběru) na svá první pracovní místa, se Igor Míchal rozhodl řešit otázku zaměstnání velmi odvážně - chtěl vidět svět (což tehdy bylo téměř nemožné) a ujasnit si co dál. V roce 1955 podepsal smlouvu jako tanečník ve Státním souboru písní a tanců, kam ho zlákal jeho přítel z lesnické fakulty Milan Križo, pozdější profesor a vedoucí katedry botaniky zvolenské lesnické fakulty. Ještě nezvykleji se může jevit jeho angažmá v Československém státním cirkuse (1959-1960), kde mimo jiné potkal svoji budoucí manželku a zažil „na tehdejší dobu neuvěřitelnou atmosféru svobodného ducha, kterou v první řadě vytvářel ředitel Oldřich Lipský“. Téměř šestileté taneční období pevně ukotvilo Igorovu lásku k folklorním tradicím, především milovaného Slovenska a vůbec celých Karpat. Tehdy a tam se začalo rodit pochopení vazeb mezi lesem, krajinou a člověkem, známé i čtenářům Veroniky z jeho nádherných fotografií.

S odstupem času se zdá, že návrat k vystudované profesi nemohl být jiný než přijetí místa taxátora ve zvolenské Lesprojektě (kde tehdy sídlilo ředitelství této československé instituce) v roce 1960. Potkal se tu se svým dalším životním přítelem Ivanem Vološčukem, pozdějším ředitelem TANAPu a univerzitním učitelem, aby krátce poté - v roce 1962 - dal přednost rodinným zájmům a odstěhoval se s manželkou do Prahy. I tam však - až do roku 1968 - pracoval v Lesprojektě, resp. Lesprojektu v Brandýse nad Labem jako stanovištní specialista. Zde nemohl nepotkat jednoho ze zakladatelů české lesnické typologie Eduarda Průšu, a vzniklo tak velmi pevné přátelství - osobní i profesní - dvou mužů, kteří nakonec symbolicky skonali během jednoho roku. Dvou mužů, kteří spolu podnikali „spanilé jízdy“ na motorce z Čech až na východní Slovensko, aby studovali a fotografovali pralesovité porosty a člověkem méně pozměněné hospodářské lesy, a kteří se vzájemně myšlenkově ovlivňovali až do své smrti.

Ve svých 36 letech v roce 1969 obhájil disertační práci Biotechnická studie karpatské jedlové bučiny (školitel prof. Alois Mezera), jejíž „suchý“ název zdánlivě odrazuje od prostudování. Za vše však hovoří posudek jednoho z oponentů, studenty pro svůj nekompromisně kritický přístup obávaného profesora Aloise Zlatníka: „…Zvlášť je nutno vyzvednout autorův smysl pro syntézu a pro praktická řešení…“

Produktivní 70.-90. léta

V době obhajoby disertace však Igor Míchal pracoval již v pražském TERPLANu (Státním ústavu pro územní plánování), který se stal katalyzátorem jeho syntetizujícího pohledu na les, krajinu a člověka. Společenské uvolnění konce šedesátých let přispělo i k navazování širších vztahů mezi komunitami lesníků, biologů, krajinných architektů a dalších profesí. Projevilo se to i na vzniku tehdy významného krajinářského koncepčního dokumentu Generelu klidových oblastí, který byl v letech 1971-1978 zpracován pro všechny tehdejší kraje ČSR. Podobně v roce 1978 publikovaná Prognóza ekologických změn jihomoravských lužních lesů (spolu s Oldřichem Musilem) dosvědčovala Igorovu schopnost uvažovat o lese v širších krajinných souvislostech. To nemohlo uniknout rozvíjející se brněnské krajinněekologické komunitě (Geografický ústav ČSAV, Agroprojekt atd.) a společné propojení myšlenek dalo vzniknout konceptu Územních systémů ekologické stability (Antonín Buček, Jiří Löw, Jan Lacina a další).

80. léta byla zároveň obdobím, kdy se naplno rozvíjel Igorův filozofický potenciál. Propojení studia, osobních kontaktů a zkušeností v environmentálních i humanitních oborech se odráželo v tehdejší pražské „šedé zóně“ tvořené lidmi z okruhu časopisu Nika, Biologické sekce Československé akademie věd a dalších a přineslo např. Igorovu studii O odpovědném vztahu k přírodě s podtitulkem Předpoklady ekologické etiky.

Revoluce zastihla Igora Míchala s podlomeným zdravím a právě v době jeho dlouhodobého nemocničního pobytu vznikala kniha Ekologická stabilita. Bez ohledu na dnešní posun poznání v oboru ekologie lesa a krajiny mělo její první vydání v brněnské Veronice v roce 1992 velký ohlas. Ostatně celá devadesátá léta lze považovat za období, kdy jsme my ostatní mohli užívat plodů Igorovy práce. Jeho působení v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR v letech 1992-2002 (bez ohledu na předchozí názvy a organizační uspořádání) pomohlo mnoha mladším kolegům naší generace získat nadhled v řešení lesnických a krajinně-ekologických otázek. Až do poslední chvíle si Igor udržoval terénní zkušenost - stačí vzpomenout výpravy na výzkumné plochy na Zakarpatskou Ukrajinu v letech 1996-1998.

90. léta znamenala (z pohledu předčasné smrti) skutečné vyvrcholení Igorovy práce - činnost ve Společnosti pro trvale udržitelný život, kde se podílel na formulování zásadních dokumentů. Spolupráce s Josefem Vavrouškem, Ivanem Dejmalem, Ivanem Ryndou a dalšími se promítla do řady zásadních environmentálně-politických materiálů, do obsahu konference Tvář naší země (jejíž první ročník zaštiťoval spolužák z válečných let a tehdy úřadující prezident Václav Havel). V té době se rodilo další pevné přátelství s profesorem Erazimem Kohákem, navrátivším se po čtyřicetiletém exilu do vlasti. Právě myšlenkové spojení těchto mužů vedlo u nás k publikaci prvních tezí o divočině v kulturní krajině, o kulturně historických východiscích postojů ke krajině, o vztahu vědy, ekologie a ideologie. Podobně Igorovo dlouholeté zapojení v oblasti krajinného plánování vyústilo v zásadní publikaci Krajinný ráz (s Jiřím Löwem 2003), jejíhož vydání se již nedožil.

Způsob myšlení a práce

Studium Igorovy rukopisné pozůstalosti a knihovny odkrývá ze všeho nejvíc, jakým způsobem pracoval. V době, kdy jsme zahlceni informacemi a máme problém je účelně zpracovávat, třídit a využívat, se jeví jako sen, že někdo dokázal číst a poctivým podtrháváním tužkou oddělit podstatné z tak pestrého vějíře knih a časopisů, navíc často v originálním anglickém nebo německém vydání. Svědčí také o jeho širokém rozhledu po přírodních a humanitních vědách a schopnosti propojovat zdánlivě nesouvisející poznatky v různých prostorových a časových úrovních.

Základní předpoklady myšlení a práce Igora Míchala spočívají v několika zásadách: číst nejenom nové věci, ale i klasiky a překládat si cizojazyčné texty; podtrhávat a následně si vypisovat vybrané klíčové myšlenky; tvrdě vybírat - nejenom při pořizování výpisků, ale už při výběru literatury ke studiu; promýšlet věci déle a přitom kombinovat poznatky z různých oborů; nepřeceňovat moderní metody zpracování dat a stále používat elementární logiku; reflektovat oponenty a nebýt konfrontační. Právě Igorova slušnost a schopnost vyslechnout názory oponentů byly vždy významným rysem jeho osoby. I ve vášnivých sporech např. o otázkách managementu národního parku Šumava dokázal být vytrvalým hledačem co nejlepšího řešení a nepochybně patřil k těm, kteří udržovali po jistou dobu diskusi ve společensky přijatelné podobě.

Jeho vize krajiny jako plně funkčního celku byla vždy spojena s přítomností člověka- spolutvůrce, který ji dokáže citlivě usměrňovat a utvářet, stejně jako respektovat její spontánní vývojové procesy. Ve svých rukopisných poznámkách, kde si na volné listy vypisoval svým nezaměnitelným písmem podstatné z podstatného - tzn. výběr z podtržených pasáží v knihách a časopisech - si mimo jiné zaznamenal úryvek z článku Bohuslava Blažka Apokalypsa podle futurologů (Souvislosti 1/1994): „Věrohodnost vize je podmíněna věrohodností osobního vystupování a bezúhonností jejích mluvčích. Jednotlivci nebo skupiny se tak stávají nejenom hlasateli možné budoucnosti, ale do určité míry i jejími předobrazy.“

Chtěl bych zažít budoucnost, jejímž předobrazem by byl Igor Míchal.

Vnímal rytmus krajiny

Nejznámější jsou Igorovy černobílé „širokorozchodné“ fotografie, pořizované fotoaparátem Horizont (fotil z ruky a nastavení expozice většinou odhadoval). O jeho fotografickém zrání výmluvně hovoří Igorův přítel Bohumír Prokůpek, předčasně zesnulý vedoucí ateliéru plenéru na FAMU: „Intenzivně fotografoval krajinné celky, zejména přirozené lesy. Z autorských výběrů jeho snímků je však zřejmé, že mu nešlo pouze o odborný popis. Mezi fotografiemi se postupně objevovaly takové, ve kterých hlavní roli sdělení přebírala umělecká kvalita obrazu. Vnímal rytmus krajiny, citlivě volil krajinný motiv, zajímalo ho světlo, budoval kompozici. Tato část Míchalova fotografického díla se estetickými kvalitami vymyká běžnému pojetí dokumentární vědecké fotografie. … Vycházel však především z tradice české fotografie představované Josefem Sudkem a Rudolfem Jandou.“

V červenci 2012 byla fotografická pozůstalost Igora Míchala předána Moravské galerii v Brně, kde se stane součástí dlouhodobě budované sbírky české krajinné fotografie.

Doc. Dr. Ing. Tomáš Vrška (1966) se na brněnském odboru ekologie lesa VÚKOZ zabývá výzkumem dynamiky přirozených lesů (www.pralesy.cz) a managementem lesů ve zvláště chráněných územích; přednáší na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelu v Brně, tomas.vrska(zavináč)vukoz.cz