VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Recyklované umění

Co je na houbách tak fascinujícího?

Od malička jsem byl fascinován tím, že houba je podivný organismus, který je pod zemí, my ho nevidíme, známe jen plodnice. To tajemno, tvarová, barevná podivnost. Některé houby jsou jako květy, šperky lesa, u jiných ani nevíme, co to je. Třeba hnilák žlutý vypadá jako konvalinka, která nemá chlorofyl, je slámožlutý. Laik by řekl, že je to nějaká zvláštní rostlina. Z výtvarného hlediska je zajímavé, jak je pár věci vyřešených: předimenzovanost klobouku proti noze a silná hlíza. Lze s tím dobře pracovat, zajímavě variovat. O to se pokouším.

Houby jsou i na naší srpnové obálce.

Ano. Zkouším různé materiály, vybírám tak, aby materiál měl význam, vnitřní logiku. Mám kostěné houby kombinované s choroši, houby ze žuly a různých kamenů a ze zuhelnatělého dřeva. Vždycky je to inspirováno klasickým mykologickým modelem hub. V Brně dělal krásné modely pan Rulíšek, jsou v Moravském zemském muzeu, ty jsou samozřejmě přírodovědné. Zatímco já se snažím o ironii, grotesku.

To je choroš?

Je to domodelovaný choroš, zapečený, aby do toho nelezli brouci. Kamenné hříbky jsou zase z žuly, vypadají poměrně realisticky, ale kdyby do nich někdo kopl, tak si nakopne nohu. A houby ze zuhelnatělého dřeva jsou inspirované holubinkou černající, která úplně zčerná a vydrží až do další sezony. Když nám před rokem vyhořela stodola na chalupě v jižních Čechách, musel jsem odklidit asi deset kubíků zuhelnatělého dřeva. Dalo se mi to takhle dohromady. Já to tak vždycky mám, že dělám s věcmi ve svém okolí, nikam moc daleko nechodím.

Co jste se o houbách naučil v 9 letech?

Dost. Tehdy mne výtvarné věci vůbec nezajímaly, četl jsem knížky o přírodě, krásná stará vydání. Mám všechny díly Brehmova Ze života zvířat s grafikami kolem roku 1900. Na tom jsem vyrůstal. Takové zázemí díky babičce, dědovi, rodičům. Moje máti se hodně zajímá o rostliny a vůbec dělá tady ty různé šťávy, které pijeme. Já jsem furt někam chodil sbírat nějaké byliny jako máma.

A od táty jde výtvarná linka?

Ne, táta je ekonom. Strojař. Výtvarné věci jsou spíše z máminy strany, tam byli lidi, kteří se zajímali o umění. Moje prateta se znala se Zrzavým, Martinů, byla baletka. Všichni malovali, třeba amatérsky, ale trošku malovat uměli.

Les, Lesní zátiší, Smrtky, Srnky, V říji, Příměstský chodec, 5 minut za městem, Auta, Příroda je tvrdá. To jsou názvy Vašich uměleckých kolekcí a nedávných výstav. Co Vás jako výtvarníka na přírodě zajímá?

Zajímají mě její tvary, seskupení, protože ona je někdy úplně šíleně prazvláštní. Mně v prvé řadě nejde o přírodu, ale o asociace, odkaz k recyklované přírodě kutilství v osmdesátých letech - přetvářené samorosty nebo odkazy k modelům hub. Kreativní rukodělnost by se to taky dalo nazvat. Zajímá mě přetváření laiky a kutily, vracím se k tomu a snažím se to udělat jinak a udělat z toho umění. Samorosty sbírá kdekdo, ale ne vždycky je ta udělaná věc konzistentní, zajímavá, hezká. Bývá to často jenom příroda.

Důrazem na tvořivost přírody i lidskou tvořivost připomínáte o generaci staršího Františka Skálu. Je možné nějaké srovnání?

V něčem asi ano. Mám rád věci Františka Skály, ale dělám to jinak. Podobnost je ve skládání, bastlení různých věcí k sobě. U mě je víc minimalistické, odkazující někdy k designu. Třeba bílé kosti v mých objektech mohou připomínat porcelán. Zatímco u Františka Skály je to víc animátorské, kombinuje materiály složitěji.

Jakým způsobem pracujete s přírodními motivy a materiály?

Chodím krajinou, nacházím různé tvary, které mně inspirují. Mám vždycky období, kdy sbírám určité věci. Třeba určitý druh kamenů, pak zase daný druh kostí, bláto. Nejdřív shromáždím materiál, který má v sobě určitou informaci, a pak vybírám a zkouším kombinovat, jak to posunout, jak tomu materiálu dát nějakou další podstatu, novou souvislost. Většinou, hlavně ze začátku, si vůbec žádné skici nedělám, to přijde později, u dalších exemplářů. Zkoumám dál, vymýšlím kombinace, možnosti, jaké materiál skýtá, jakým způsobem se dá kombinovat. Ale prvotní věci jsou udělané syrově na koleně, jak to poskládám a jak se mi to zdá nejlepší. Některé další, dělané už podle skic, jsou lepší, některé nejsou. A přírodní náměty jako sousoší loveckých štvanic rád recykluji, snažím se rehabilitovat kýč.

Jsou to náhodné cesty?

Náhodné i cílené. Už vím, kam jít na určitý materiál, mám svá místa, své bazary. Protože mám ženu Slovenku, u Váhu jsem sbíral kamenné klobouky k hřibům, nohy zase u Svratky, nebo u Bystřičky na Vysočině. Udělal jsem z toho několik objektů, ale materiálu mám mnohem víc. Použiji ho pak zase ještě úplně jinak.

Takže i Vy sám recyklujete v rámci vlastního tvoření?

Ano, to se doplňuje.

Příhody milovníka přírody

Vaše objekty lze vidět jen v galeriích, nebo děláte i land art?

Teď jsem měl realizaci v Ostopovicích. Občanské sdružení Nad Šelší vysadilo alej a já jsem jeden stromek přelil do šedé litiny, hyperrealisticky s pupeny. Zasadil jsem ho 23. března, příroda byla neolistěná, takže splýval se stromky kolem. Jak přicházelo jaro, rozdíl začal být víc vidět a lidé si toho začali všímat. Někdo urazil špičku a vrchol tomu dal strašně rozhořčený pán, který mi tam nechal vzkaz. Dokonce je docent, doktor, překvapilo mě, že takto reagoval, vyměnil jsem si s ním nějakou korespondenci. On to označil jako vandalismus, sprejerství. Já jsem mu vysvětloval, že železný stromek je stromek zastavený v čase. Zatímco ostatní stromy porostou, tenhle má zůstat jako památka na vysazení aleje a bude podle toho vidět, jak dlouho trvá, než se z šlahounku stane skutečný strom. Bohužel v současnosti je již stromek zcela zničen a jeho torzo bylo odstraněno.

Když vyšla první obálka Veroniky s Vaším objektem Skrýš, některé naše čtenáře pohoršila. Nevěděli, co to je a co si o tom mají myslet. Co na to říkáte?

Někdy mě to pobaví. Taky vnímám, že poloha, kterou dělám, není úplně akceptovaná veřejností, zkrátka není to klasický závěsný obraz nebo klasická socha. Lidé jsou v tomto trochu pozadu, většina společnosti je dnes schopna akceptovat maximálně modernismus a to, co se dělá posledních čtyřicet let, nikdo z běžných laiků nepobere.

Jaké místo má současné výtvarné umění v současném světě?

Umění vždycky bylo a je jinde než většinová společnost, protože nahlíží za běžné hranice. Proto lidé umění zpětně dohledávají. Dnes už se nikdo nepodivuje nad Picassem, přitom před šedesáti lety to bylo jinak. Většinou to lidi asi moc nezajímá, je to svět sám pro sebe. I když sám žiji s uměním, musím říct, že když přijdu do galerií, tak mě ty věci často taky moc nebaví. Je to dané i tím, že současné umění dělá poměrně dost lidí. Je tedy i dost balastu. Ale na druhou stranu z početné základny vzniká kvalita.

Jste asistentem ateliéru malířství. Co říká krajina dnešním studentům malířství?

Vždycky se najde někdo v ročníku, nejen v malířských, ale i v jiných intermediálních ateliérech, kdo krajinu nějakým způsobem reflektuje a přepracovává. Jsou různé přístupy. Klasická krajinomalba je samozřejmě jinde než krajináři, kteří malují na Vysočině, ale je to ten klasický přístup nějakým způsobem krajinu uchopit podle reálné předlohy. A pak jsou landartové intervence, videa atd. V každém ročníku je 40-50 lidí, minimálně 2-3 se zájmem o krajinu se najdou.

Jeden z Vašich cyklů se jmenuje Příhody milovníka přírody. Jsou to Vaše příhody?

Ne, i když jistě taky trošku, každý autor do díla promítá nějak sebe. Jde o cyklus akrylových obrázků, které jsem namaloval po návštěvě muzea samorostů ve Slavonicích, kde jsem navštívil chlapíka, který tam má tři stodoly plné lakovaných samorostů. Byl to zážitek z kumulace samorostů, navíc divných, musím říct často úchylných tvarů. Vybavila se mi podobnost se sex-shopovými vibrátory, proto jsem to takto nazval. Mě zajímá v umění groteska. Takže tady to pohrávání, různé přesmyčky v názvech, jsou pro mě důležité. Cyklus Příhody milovníka přírody jsem namaloval reflexními akrylovými barvami, snažil jsem se je udělat stejně, jako jsou erotické pomůcky, mají podobnou barevnost. Přišlo mi zajímavé to takto skloubit. Prolnout ty dvě věci do sebe.

Zařídil jsem si to podle sebe

Vystudoval jste střední průmyslovou školu slévárenskou, renovujete historické velocipedy, zajímá Vás design i příroda. Trápil Vás někdy rozpor mezi technikou a přírodou?

Mám trochu technické vzdělání a určité technické přístupy se projevují v mé práci. Jeden kamarád o mně řekl, že jsem takový konstruktér, že umění konstruuji z nalezených segmentů. Ale jinak k technice nemám moc dobrý vztah. Autem jezdím minimálně, do dvou tisíc kilometrů za rok. Jinak se snažím chodit pěšky. Nebo na kole, nebo vlakem. Jezdím jenom na starých kolech, protože si myslím, že když se po sedmdesáti osmdesáti letech opraví, klidně může zase dál dlouhou dobu fungovat. Dnes je všechno dělané tak, že se odjede poměrně nízký počet kilometrů a už aby si člověk kupoval nové osazení, nové středy, aby z toho firma měla příjem. To se mi nelíbí. Já tam budu o něco pomaleji, ale na kole, které má víc ekologický rozměr. A když nějaký kopec nevyjedu, tak ho klidně vytlačím. Vůbec mi to nevadí.

Nechybí Vám potom komfort v životě?

Já mám komfort, jaký potřebuji. Mně to tak vyhovuje. Pro někoho je to dneska nevyhnutelné, protože se rozhodl tak a tak, třeba chce vydělávat hodně peněz, já v tom smysl nevidím. Já jsem si to snažil zařídit podle sebe.

Považujete se za environmentálně uvědomělého člověka?

Takhle jsem nad tím neuvažoval. Jistě asi přírodu ničím o trošku míň než většina. Ale samozřejmě, dnes kdybychom měli ekologii do důsledku dodržovat, nepřežijeme ani měsíc.

Myslím úpravy spotřebitelského chování…

Třídím biologický odpad na kompost na zahradu, igelity a papír dávám zvlášť. To samozřejmě ano. Ale zase kupujeme věci dost často, nejsem tak jako lidé na venkově soběstačný. Třeba když si kupuji někde maso, snažím se nekupovat balené, spíš od řezníka, kde to usekne, dá do papíru a zabalí. I si myslím, že kvalita masa je lepší u menších řezníků. Jak takto odděluji odpad, jsem překvapen, kolik igelitu se nahromadí. A všeho právě! Je v tom bohužel pohodlnost.

Recyklaci jste zmiňoval i jako svoje výtvarné téma. Má pro Vás i nějakou environmentální spojitost?

Možná v tom, že moje věci jsou poměrně nízkonákladové, nezatěžují příliš krajinu. Recykluji něco, co tady je, co je navíc většinou produkt přírody. Kdybych dělal velké laminátové sochy, tak to bude horší. Ale nedělám to záměrně na základě nějakého uvědomění. Prostě se mi s tím dobře dělá, mám k tomu vztah větší než k laminátu, tak si vybírám přírodniny, které recykluji dál, než abych tím jenom odkazoval na nějaké ekologické důsledky, to ne. Chci spíš ukázat hravým způsobem krásu v obyčejných věcech a materiálech.

Všechno je o energii

Ještě před 10 lety jste byl vrcholovým sportovcem. Účastnil jste se Světového poháru mužů v chůzi, v 17 letech jste se stal držitelem českého rekordu dorostenců na 20 km a šestinásobným juniorským mistrem České republiky v chůzi na 3-10 km. Má pro Vás chůze i jiný než sportovní význam?

Rád chodím se svou ženou Janou a psem Tarem a přáteli do krajiny. Co se té sportovní týká, všechno je o energii. Něco tomu dáte, ale taky z toho musíte něco dostat. Mně to pak už nepřinášelo nic moc nového. Být profesionální chodec je docela těžká dřina, nejenom fyzická, ale i psychická. Já na to nemám hlavu. Máte nachodit měsíčně 800-1000 km, ale v kvalitě. Podotýkám, že se chodí rychlostí 14-15 km v hodině, tedy kratší tratě do 30 km. To většina pravidelných rekreačních běžců není schopna uběhnout. Dobrý sportovec musí být tak trochu dítě, vlastně ho baví to, že poráží. Ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že když vyhraje, tak se vlastně vůbec nic nestalo, tak to může dělat na rekreační úrovni. Nemůžu přece něčemu obětovat absolutně všechno, když si myslím, že se ve výsledku nic neděje. Když jsem toto řekl reprezentačnímu trenérovi, tehdy jsem zašel celkem dobrý osobní rekord a nominoval jsem se na světový pohár, on mi říkal: „Ty máš vlastně pravdu, ale pokud si tohle myslíš, tak si můžeš chodit, můžeš být mezi nejlepšími v republice, můžeš být třeba i dvacátý, třicátý na olympiádě, když na to máš nějaký potenciál, ale nikdy nemůžeš být opravdu dobrý.“

Snahy, aby lidi byli vnímavější k umění nebo k přírodě, jsou menšinové počiny, potvrzení, že se něco děje činností, kterou dělám, je vlastně taky malé. Nebo není?

Ono to musí především bavit a pak to musíte mít pro sebe nějak morálně zdůvodněné. Nemyslím si, že by ty lidi sport nebavil. Spíš jde o to, že na vrcholové úrovni nemůžu přemýšlet nad jinými věcmi. U výtvarného projevu nemusím každý den od 8 hodin pomalovat několik metrů čtverečních plátna, jak mi rozvrhl trenér. Tady je víc prostoru k přemýšlení. Ale odezva při umění? Nějaká trošku je, ale hlavně mě to baví. A něco tím předávám. Kdyby mi šlo jen o odezvu, půjdu do Superstar dělat pop music. U sportu jsem měl pocit, že to tak není a hlavně je to furt stejný. Zatímco takhle udělám deset patnáct podobných věcí jedné série a opustím ji a jdu dělat něco úplně jiného. Proti tomu sportu si myslím, že v tomhle je život. Nebo je alespoň rozmanitější.

A z hlediska toho, že chůze je ten nejpřirozenějšího pohyb tady na Zemi?

Plno lidí namítne, že závodní chůze je ten nejnepřirozenější pohyb. Zkoušeli to třeba dobří běžci a absolutně jim to nešlo, technicky. Lidi se dělí na běžce a chodce. To tak opravdu je. Keňani v Africe se taky pokoušejí závodně chodit, ale mají somatotyp takový, že jsou běžci. Chodec může mít i krátké nohy, když je dostatečně frekvenční. Třeba Jozef Pribilinec byl silový, výbušný typ. Afričani nejsou schopni zvládnout to technicky, jsou špičkoví maratonci.

Změní se vnímání obyčejné chůze, když je člověk rychlochodec?

Já chodím civilně velice pomalu.

Do jaké krajiny si rád vyjdete? Máte nějakou krajinu svého srdce?

Jižní Čechy, okolí Slavonic a Dačic, Českou Kanadu, kolem Tišnova, Žďárské vrchy kolem Víru, Bystřice nad Pernštejnem.

Jmenujete kupodivu jen ty domácí. Žádné exotické krajiny.

Já moc necestuji. Cestoval jsem se sportem, byl jsem i v Austrálii. A zjistil jsem, že to nepotřebuji k životu. Nevím proč, asi mně to nechybí. Asi jsem zjistil, že se mi tam toho zas tak moc neděje.

A co poznávání? Cizích krajů, lidí, zvyků…

Já si myslím, že lidé jsou všude podobní, v jádru. Mnohokrát dělají něco trošku jinak, jedí jiná jídla… Když vezmu Evropu, tady se to moc neliší. A třeba Indie, Afrika - tam mají úplně jiné životní zkušenosti, ale nějak to zatím nepotřebuji. Nechybí mi to.

Činnosti, které Vás zajímají - houbařství, chatařství, myslivectví - se dělají za domem.

No jasně, typicky české. Snažím se vycházet z nich. Dělám věci, které mě obklopují. I když samozřejmě tyto činnosti v zahraničí by mě taky zajímaly.

Za rozhovor děkuje
Dana Zajoncová

MgA. Tomáš Hlavenka (1977 Brno)

Zabývá se objekty, prostorovou instalací, landartem a malbou. Vychází z tvořivosti chatařů 80. let a krajiny svého dětství, zajímá ho bizarní prostředí krajiny a každodenního života. Žije v Brně, pracuje jako asistent ateliéru malířství na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Je předsedou klubu Moravia velociped, v letech 1993-2002 reprezentoval ČR ve sportovní chůzi, mimo jiné v roce 1996 na Mistrovství světa juniorů v Sydney. V letošním roce kurátorsky zaštítil skupinovou výstavu Houby v Brně, na kterou vyzval 19 brněnských umělců několika generací.

tomashlavenka(zavináč)centrum.cz, www.hlavas.cz

Výstavy do konce roku 2012

21. 6. - 31. 8. Lesní zátiší - Muzeum Jindřichohradecka, Jindřichův Hradec - společně s Tomášem Lahodou

5. 9. - 13. 10. Mezinárodní skupinová výstava Na houby / for John Cage - Galerie Cella a další výstavní prostory, Opava

říjen Galerie Doma, Kyjov - společně s Janou Hlavenkovou Prekopovou

listopad Galerie U Mloka, Olomouc