VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nabídku napsat o krajině svého srdce jsem dostala už loni, to jsem ale nevěděla přesně, kterou krajinu zvolit, protože každá krajina, ve které jsem strávila nějaký čas, měla své kouzlo. Mezitím přišlo na svět moje první dítě. V tomto období asi každý člověk začne přirozeně znovuobjevovat své vlastní kořeny a dětství. Pochopila jsem, jak jsou tato pouta silná a „srdeční“. Krajina mého srdce je tedy bezesporu krajinou mého dětství.

Je to asi trochu podivná krajina okolí Škrovádu a Slatiňan, krajina na rozhraní. Můj muž si ze mě občas utahuje, ať mu přesně řeknu, odkud jsem. Z návrší nad městečkem Slatiňany je vidět velký kus Polabí až k Hradci Králové, při dobré viditelnosti se v dálce rýsují Orlické hory, Krkonoše a někdy i Jeseníky, ale Polabí to tady už není. Za zády začínají Železné hory a pár kilometrů proti proudu řeky Chrudimky se zvedají první kopce Vysočiny, ale tady to ani Vysočina ani Železné hory ještě nejsou. Je to takový mezisvět. Záleží, kterým směrem se odtud vydáte, a máte pak krajinu podle libosti nebo si užíváte zvláštní atmosféry tohoto prostoru.

Všichni místní jezdí na kolech, do blízké Chrudimi je to po rovině kousek, takže cyklostezky jsou vytížené, téměř každý je tu i milovník běžeckého lyžování, když napadne první sníh, vyráží se hromadně na Vysočinu. V garáži má kdekdo kromě auta i kanoi a smotané horolezecké lano. Nemluvě o tom, že každý Slatiňák jakoby povinně miluje koně, stáda starokladrubských vraníků spolu se slatiňanským renesančním zámkem patří k chloubám města.

Tady lidé umí vše a zajímají se tak nějak o všechno (ale nevím, jestli se to nevztahuje obecně na všechny Čechy). Zdejší starosta - veterinář se například rozhodl, že urbanisticky zvelebí obec. Nechal vybetonovat bývalou náves, dříve plnou kočičích hlav, a doplnil ji betonovými jehlany bránícími vjezdu aut, druhou náves v přilehlé vsi Škrovád naopak přeměnil na parkoviště a vesnické, asi příliš nudně rovné cesty se po zásahu stavební firmy staly klikatou silnicí plnou ostrůvků s trávníky (prý cesta holandského typu). Pomník padlým na škrovádské návsi dostal nové oplocení, ač byl od svého vzniku ohraničen dřevěným, stále obnovovaným plůtkem. Nyní je i přes protesty občanů obehnán kovovými prefabrikáty s imitací kovaných prvků a místo macešek zdobí jeho okolí šedá štěrková drť. V situaci, kdy ani hlavní město Praha nemá svého architekta a urbanistické změny dělají nekompetentní radní, se asi není čemu divit.

Naštěstí většinou i dost drsné změny v krajině jsou časem nějak „obroušeny“, příroda je vezme na milost a lidé nakonec taky. To je i případ škrovádských skal. Zdejší pískovcové stěny jsou opravdu oblíbeným cílem výletů i rájem horolezců. Škrovádské skály jsou ovšem velmi specifický terén, netyčí se viditelně nad krajinou, ale naopak, vznikly jako pozůstatek těžby pískovce v 19. stol. Zmizela část mírného kopce, který tisíciletí tvořil součást místní krajiny, a otevřel se tu nový prostor. Takové zakousnutí do hmoty, ohraničené kolmými skalními stěnami. Oblast zhruba sto let po působení těžebního průmyslu obsadili horolezci a chataři. Ti během 2. pol. 20. stol. kolonizovali nejen prostor nad bývalými lomy, ale své chatky rozeseli i dole, haldy těžebního odpadního kamene, velké tak zrovna pro základ chatky, nezůstaly nepovšimnuty, a tak vznikl jakýsi východočeský Hobitín: malé dřevěné chatky každá na „svém“ kopečku bez oplocení, spojeny navzájem klikatícími se cestičkami, občas vytesanými do skal, v borovicovém háji a v kapradinách. Chatky bývaly většinu roku neobydlené, a skýtaly tak nejedno tajuplné zákoutí. Od řeky chatky oddělovala bývalá rozsáhlá zahrada patřící k mlýnu, později byla rozparcelována a přerozdělena zahrádkářům z města. Zůstaly tu dodnes - desítky malých zahrádek se skalkami, jezírky, trpaslíky, zeleninovými záhony, altány a skleníky.

Bývalý lom dělí zhruba v polovině řeka Chrudimka, sama také rozdělena ve dví. Pod náhonem do mlýna vyvěrá štola z bývalého pyritového dolu a říční dno se časem ve své levé polovině zbarvilo do sytě oranžové. Na této oranžové části pravého břehu vládli chataři, levý zůstal divoký, haldy kamenů zarostly nálety borovic, bříz, akátů a keři maliníků. Působilo to dojmem, jako by tady kdysi stávalo nějaké sídlo, dnes opuštěné a rozpadlé, pohlcené přírodou. Dávní dělníci tu vyskládali lomové zbytky pískovce tak úhledně, že tvořily vysoké, téměř čtvercové bloky oddělené uličkami, a kořeny borovic časem svázaly mechem zarostlé kamenné „cihly“ v kompaktní hmotu. V dobách mého dětství v 80. letech to byla taková země nikoho, občas v ní pro nás záhadní lidé založili ohniště nebo se objevilo obydlí-bunkr z větví a celt. Před pár lety zdejší divokost dokonal orkán Kyrill. Zatočil se mezi skalami a stromy jen nestabilně ukotvené na kamenném podloží padaly vyvráceny i s kořeny, zatímco druhý břeh s chatkami zůstal téměř nedotčen. Dlouho byl do zóny zkázy zakázán vstup, trvalo více než rok, než byly popadané stromy částečně pořezány. Nedalo mi to a stejně jsem tam chodila, byla to fascinující scenerie plná ničivé energie. Stromy vyvrácené z kořenů tu ležely jako lidská těla, jako milenci, kteří desetiletí žili vedle sebe, dotýkali se a rostli. Náhlý vpád mocného přírodního živlu ukončil tuto náhodně vzniklou a nikým nekontrolovanou idylu. Zbytky smutných stromových milenců zbavených čerstvými řezy větví a korun vydávaly vytékajícími slzami smůly ještě poslední kapky života. Nádherné kořeny vyvrácených borovic jsem se rozhodla neponechat samovolné zkáze a odnášela jsem si části, které se mi podařilo odlomit, abych je použila jako součást sochy Láska jako vášeň, která vznikala právě z této inspirace.

Orkán Kyrill si zařádil i o pár kilometrů dál v okolí kochánovických rybníků, nádherných staletých rybníků s obrovskými duby na hrázích skrytých uprostřed lesa. Tento les zmizel, dominantou místa se staly zmíněné duby, smrky, v této oblasti nepůvodní, vyklidily, alespoň na čas, prostor. Pozadí rybníků tvoří nyní už zelené kopce, jejichž přítomnost bylo možné předtím jen tušit v hustém lesním porostu. Poprvé jsem tady zažila pocit, že jsem ve známé krajině, ale vůbec nejsem schopna se v ní orientovat. Staré lesní cesty byly pryč, les taky. Rozmetána byla i čerstvě postavená dřevěná rozhledna Bára od architekta Martina Rajniše. Měla ustát i silné větry, autor odhadoval životnost na padesát let, po slavnostním otevření však vydržela pouhé čtyři dny. S orkány se prostě nepočítalo. Teď tam už stojí nová Bára II, snad už i orkánům odolná.

Kde domov můj? Ve stále měnící se zdejší krajině, kterou jsem já poznala už jinou, než ji jako děti zažili moji rodiče, a ta jejich se také už nepodobala krajině jejich rodičů. Krajina formovaná každou generací. Jak ji asi bude vnímat moje dcera? Možná, že to, co mně přijde teď jako negativní zásah, bude ona za pár let vnímat třeba jako bizarní roztomilost, kterou je třeba chránit, nebo se rozhodne věci měnit, nebo tuto krajinu zcela opustí. Stejně si myslím, že kořeny, které začaly rašit v dětském podvědomí, zůstanou člověku v srdci, i kdyby žil na druhém konci světa, a ovlivňují ho, ať chce nebo ne.

MgA. Markéta Korečková (1975) - sochařka, absolventka pražské Akademie výtvarných umění, mark7(zavináč)centrum.cz, www.koreckova.net