VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Obojživelníci jsou nezbytnou součástí přírodní zahrady. Nejenže svou přítomností indikují dobrý stav přírodního prostředí, ale jsou i dobrými přáteli zahradníka. Na oplátku za konzumaci kvant hmyzu jim můžeme nabídnout nádrže, které obojživelníci potřebují ke svému rozmnožování, některé druhy jsou na ně vázány celý život. Na obojživelníky je třeba myslet už v zimě. Začátkem března, kdy většina zahradníků ještě spí zimním spánkem, skáčou tito tvorové do sotva rozmrzlých nádrží.

Vhodný terén

Pro nádrže vybíráme příhodný terén na nepropustném podloží, kde budou naplňované vodou dešťovou nebo ze sítě či studny. Na propustném terénu zřizujeme nádrže na podpovrchovou vodu (v nivách potoků a řek) nebo podzemní vodu, často je nutno fólií nebo jiným způsobem utěsnit dno. Každá situace vyžaduje specifické řešení, proto je vhodné si dát udělat alespoň jednoduchý projekt nebo studii od odborníka na projektování vodních staveb. Budování nádržky o malých rozměrech bez přítoku a odtoku nepodléhá stavebnímu, tedy vodoprávnímu řízení a je možné takovou stavbu provést na oznámení, nebo i bez něj. Větší nádrže s přítokem a odtokem se vodoprávnímu řízení nevyhnou, a to ani tehdy, když se jedná o obnovu starých rybníků.

Kdo kam patří

Obojživelníci obývají nádrže nejrůznější velikosti. U nádrží pro ropuchy, blatnice, skokany, ale i větší druhy čolků je vhodnější stavět nádrže o rozměrech alespoň 4 × 5 m, jejichž hloubka v nejhlubším místě dosahuje asi jeden metr. I tyto druhy se mohou rozmnožovat ve velmi malých nádržích, jako jsou zahradní jezírka a louže. Ale pozor, drobné vodní plochy se snáze zazemňují, a vyžadují tudíž časté pečlivé čištění.

Důležitý je alespoň řídký porost rákosu či podobných rostlin při březích, který umožňuje rozmnožujícím se ropuchám připevnit na něj šňůrky s vajíčky. Větším nádržím prospěje, jestliže plochu silně rozčleníme a zároveň vytvoříme místa s různou hloubkou vody. Je nezbytné pamatovat na mělké laguny, které většina obojživelníků potřebuje k páření a kladení vajíček. Pro rozmnožování si většina druhů vybírá hloubku vody mezi 10 a 30 cm. Hlubší vodě dávají přednost vodní skokani (přes 40 cm), ropucha obecná (nejvhodnější hloubka 40-70 cm) a blatnice (obvykle 70-100 cm). Naopak mělká místa vyhledávají kuňky, ropuchy krátkonohé a skokani hnědí (5-15 cm). Lidé si často neuvědomují, jak velký význam má budování zcela drobných vodních ploch. Například pro kuňky jsou louže typickým biotopem, v důsledku používání těžké mechanizace a zpevňování cest však mizí. Malé louže lze snadno vyhloubit např. podél lesních cest, v lukách apod. Vždy je přitom vhodné umístit jich několik vedle sebe.

Zvláštnosti nádrží na propustném podloží

Zvláštním případem je budování nádržek na propustném podloží, kde je vodu nutno zadržovat nepropustnou fólií. Postupujeme takto: Změříme plochu, kde chceme vyhloubit tůňku, přidáme asi 10 % délky na průhyb a 1 m z každého okraje na zachycení. Tento prostor vykolíkujeme, fólii odstraníme a vyhloubíme jámu se sklonem stěn asi 30° tak, aby hloubka dosahovala max. 100-150 cm. Po obvodu jámy vykopeme ještě asi 30 cm hluboký, 30 cm široký příkopek, vzdálený od břehu opět kolem 30 cm. Fólii položíme do jámy tak, aby přesahující konce ležely na dně příkopu a zatížíme ji tam kameny a udusanou hlínou. Na dno nádržky umístíme také několik kamenů a trsy rákosu, ostřice a sítiny či orobince s větším obsahem hlíny. Dno nádrže je případně možné vyskládat hrubým štěrkem nebo plochými kameny. Existuje celá řada poměrně pevných fólií využitelných pro budování drobných vodních ploch. Pravděpodobně nejvhodnější je hydroizolační fólie, protože je odolná proti kyselinám, prošlapu i slunečnímu záření. Její životnost je garantována na 50 let. Hydroizolační fólie je dodávána v černé barvě, šíři 510 cm a tloušťce 0,8 mm. Nevýhodou je poměrně obtížná manipulace při pokládání.

Nechat zarůst nebo osázet

Čerstvě vybudované vodní plochy je dobré ponechat bez dalších zásahů jejich přirozenému vývoji. Vyhloubená nádrž obvykle bez větších úprav vyhovuje nárokům obojživelníků. Zejména na mokřadech rychle dochází ke spontánnímu osídlení vegetací.

Někdy je však vhodnější nově vzniklé nádrže upravit a tak zajistit jejich dlouhodobou funkčnost. Příliš pravidelné vodní plochy je prospěšné rozčlenit mělkými lagunami, u větších tůní i založit ostrůvky. Larvy obojživelníků tak mají možnost vyhledat pro ně nejvhodnější hloubku. V některých případech se samovolně sesouvají stěny nádrže, takže může dojít k jejímu rychlému zazemnění. Vhodným řešením je břehy zpevnit např. pomocí kmenů z náletových dřevin.

U čerstvě zřízených nádrží zpravidla chybí možnosti úkrytu. Je možné je vytvořit např. potopením pařezů s kořeny, plátů kůry, položením kamenů nebo osázením nádrže rostlinami. Je vhodné použít rostliny z nejbližšího okolí. Rozhodně je nepřípustné nádrže osazovat rostlinami dovezenými ze vzdálených lokalit nebo zahradnickými kultivary. Výběr rostlin závisí i na hloubce vody. Do hluboké vody jsou vhodné růžkatce, lakušníky, hvězdoše, bublinatky, lekníny nebo stulíky. V mělké vodě u břehu (přibližně okolo 20 cm) se dobře daří např. kosatci žlutému, puškvorci, šípatce a žabníku.

RNDr. Mojmír Vlašín pracuje v Ekologickém institutu Veronica. Přírodní zahrada pro něj není jen teorií, na té vlastní v Brně-Ořešíně se věnuje chovu koz i kompostování. mojmir.vlasin(zavináč)veronica.cz