VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Břehy spadají namnoze kolmo k řečišti, zvyšují se, rostou, sestupují se tísníce řeku, opět prchají od ní, odkloňují se, aby ji zakrátko znova stěsnaly v úzké koryto. Řečiště má všudy značný spád, místy vrývá se voda hluboko pod skalní stěnu, tvoříc hluboké tůně a víry, jinde ostře se zatáčejíc naráží na ohromné balvany a ječíc rozbíjí se o ně v marném vzteku. Tu zas jako neviňátko plyne klidně, tiše, ale sotva se obezřeš, bouří opět, skáče přes kameny, tvoří vysoké vlny, bublá hněvivě, vyplňuje celý úval, jako by chtěla ukázati, že ona jedinou jest tu paní, jedinou vládkyní.“

Takto v roce 1892 popsal řeku Doubravu Josef Věnceslav Neudörfl. I když tato slova patří nejkrásnějšímu a nejdramatičtějšímu úseku řeky u Chotěboře, vystihují obdobný charakter toku mezi Spačicemi a Ronovem nad Doubravou, který protéká krajinářsky zajímavým územím podél jihozápadního úpatí Železných hor - přírodním parkem Doubrava. K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami na ploše 426 ha byl zřízen roku 1998. Silnice a drobná vesnická sídla rozdělují park na tři části.

Údolím i kaňonem

Než řeka doputuje do přírodního parku, urazí desítky kilometrů. Pramení u Radostína, v chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, v nejrozsáhlejším rašeliništi Českomoravské vrchoviny, ve výšce 626 m n.m. V Záboří nad Labem se ve výšce 198 m n.m. vlévá regulovaným korytem do Labe; 428 výškových metrů řeka překonává na 90 km. Horní tok odvodňuje severozápadní část kraje Vysočina. U Ždírce nad Doubravou opouští CHKO Žďárské vrchy. Pod obcí Bílek, severovýchodně od Chotěboře, vtéká na území CHKO Železné hory malebným, lesnatým údolím, které je chráněno jako přírodní rezervace Údolí Doubravy. Voda zde vyhloubila v odolných rulách kaňon se strmými, až 20 m vysokými skalními stěnami. Rezervací vede naučná stezka s upravenými zastaveními a vyhlídkami na divokou a nespoutanou Doubravu. CHKO opouští přírodní rezervací Svatomariánské údolí a dále teče mezi poli a loukami až k obci Spačice.

Nejkrásnější česká přehrada

První část parku se rozkládá mezi vesnicemi Spačice a Pařížov. Po rozsáhlých záplavách, které území postihly začátkem 20. století, byla u Pařížova vybudována jediná přehrada na řece - vodní nádrž Pařížov. Hráz, postavená z kamene z nedalekého lomu, je dlouhá 142 m, vysoká 31 m a je dokladem jedinečné mistrné řemeslné práce stovek českých a italských kameníků a dělníků. Přehrada může pojmout až 1,8 mil. m³ vody a poprvé byla napuštěna v roce 1913. Na obou stranách hráze jsou bezpečnostní přelivy tvořené vysokými kamennými schody a dvě šachtové výpusti v podobě věží zakončených cimbuřím. Stavba patří k nejkrásnějším českým přehradám a je vyhlášenou kulturní památkou. Zajímavostí je výpustní tunel o délce 70 m, který si pro své zimování vybral silně ohrožený netopýr černý. Stanoviště tohoto savce jsou chráněna evropskou směrnicí, a tak byla přehrada zařazena na seznam lokalit soustavy Natura 2000.

Ve středověku po pravém břehu ze Spačic do Pařížova vedla obchodní cesta, spojující Čechy s Moravou, tzv. libická stezka. Dokládají to četné archeologické nálezy. V Pařížově byl brod, takže místo mělo strategický význam. Svědčí o tom i kostel sv. Maří Magdalény se zachovalou románskou věží.

Dnes přes Doubravu vede most se silnicí z Golčova Jeníkova k přehradě Seč na řece Chrudimce. Nad Pařížovem leží obec Běstvina, které dominuje barokní kostel sv. Jana Křtitele a zámek obklopený přírodně-krajinářským parkem se vzácnými druhy dřevin. Největší pozornost upoutává mohutný památný platan javorolistý. U zámku stojí kaple sv. Jana Nepomuckého postavená kolem roku 1720 na půdorysu šestiramenné hvězdy. Autorem by mohl být architekt Jan Blažej Santini. V okolí obce se nachází několik menších rybníků s roztroušenými chatami a malou rekreační oblastí, kterou procházejí turistické stezky do údolí.

Tolik přírody

Druhá část parku mezi Pařížovem a Mladoticemi má nejpřírodnější charakter. Koryto Doubravy je kamenité, místy si řeka proráží cestu skalami. Údolím vede hojně navštěvovaná turistická stezka a cyklotrasa. Celé údolí pokrývají lesní společenstva podmíněná inverzí. Studené a vlhké klima na dně údolí umožňuje růst potočních jasenin s výskytem druhů obvyklých ve vyšších nadmořských výškách. Ve stínu vzrostlých jasanů a olší vykvétá drobnými modrými kvítky rozrazil horský. Kmeny stromů poskytují podporu bujnému tmavozelenému břečťanu popínavému. Podél břehů na jaře rozkvétají mokrýš střídavolistý, prvosenka vyšší, sasanka hajní. Pozdě na jaře zde nápadně kvete červená silenka dvoudomá a jemně fialová, silně vonící měsíčnice vytrvalá, které doprovázejí velké žluté květy pryskyřníku kosmatého.

Severní, studené svahy obývají kyselé bučiny s chudým podrostem tvořeným borůvkou a bikou, vzácně lze zahlédnout i semenáče jedle bělokoré. Na jižních, k slunci otevřených stráních buky nahrazují duby, habr a borovice s bohatším keřovým a bylinným patrem. Pod lískami rozkvétají konvalinky, porosty ostřice třeslicovité doprovází pšeníčko rozkladité a zvonek broskvolistý. V místech velmi prudkých suťových svahů a postranních roklí s přítoky rostou klenové habřiny s javorem klenem, habrem a kapradinami. Na rovinatých úsecích jsou pěstovány smrkové monokultury.

Specifické podmínky poskytují obnažené skály. Kapradina puchýřník křehký obsazuje vlhké štěrbiny, osladič obecný porůstá celé vršky skal. Na slunných místech se vzácně objevuje i žlutě kvetoucí zlatobýl obecný. Pozornost pod skalami upoutá kapraď samec s trsy ostřice měkkoostenné. Vlhké kamenité údolí je vhodné pro mloka skvrnitého, v řece loví ledňáček říční, skorec vodní a konipas horský. Občas se sem zatoulá i vydra říční. Staré stromy jsou ideálním biotopem pro holuba doupňáka, datla černého, řadu dalších lesních druhů ptáků a nepřeberné množství bezobratlých.

Chittussiho údolí

Třetí část parku se rozkládá mezi Mladoticemi a Ronovem nad Doubravou. Údolí svým jménem připomíná rodáka z Ronova, malíře Antonína Chittussiho (1847-1891). Řečiště Doubravy je kamenité, místy řeka naráží do strmých skalních stěn, místy si teče poklidně stále širším a širším korytem. Ke konci údolí je na řece vybudován splav a podél pravého břehu byl do skály vytesán náhon i s tunelem, kterým je voda přiváděna do historického Korečnického mlýna. Před splavem na skalnaté ostrožně stojí kostel sv. Martina, pozůstatek středověké osady Stusyně. Na protilehlém břehu na návrší se tyčí další osamocený kostel sv. Kříže jako memento zaniklé vsi Protivany.

Z návrší směrem na severovýchod je nádherný rozhled na hřeben Železných hor a bývalé lichnické panství se zříceninou hradu Lichnice a městem Třemošnice. Na okraji města v Závratci stojí nově zrekonstruovaná unikátní technická památka z 19. století - Berlova vápenka. Za přispění evropských fondů zde vzniklo muzeum vápenictví.

Naděje nakonec

Přírodní park končí městem Ronov, známým jako „městečko na dlani“ ze slavného českého filmu, který se zde natáčel v r. 1941. Z Třemošnice do Ronova prochází část vlastivědné stezky Krajem Železných hor, vlastní údolí je zpřístupněné turistickou stezkou. Od Ronova Doubrava postupně nabývá charakter lužní řeky, opouští Českomoravskou vrchovinu a vytváří širokou údolní nivu v Čáslavské kotlině. Poslední strmé svahy a skalní stěny se staly v minulosti vhodnou lokalitou pro založení hradu a zámku Žleby. Řeka dále protéká přírodní památkou Žehušická obora, proslavenou unikátním chovem bílých jelenů.

Od Žehušic až po ústí vedla krajinou rybníků, které byly v 19. století zrušeny a řeka se stala předmětem rozsáhlých technických úprav. Okolní zemědělské a lesní pozemky byly odvodněny. V letech 2006-2011 v území dolního toku Doubravy probíhal výzkumný projekt, jehož výsledkem byla, společně s místní veřejností projednaná, strategická vize rozvoje území směřující k trvale udržitelné krajině reflektující její historický a přírodní potenciál. Doufejme, že obnova krajiny s rybníky, nivními loukami a lesy se stane brzy skutečností, a nezůstane jen přáním.

RNDr. Lenka Šoltysová (1963) se v AOPK ČR zabývá realizací sítě návštěvnických středisek Dům přírody v CHKO, lenka.soltysova(zavináč)nature.cz