Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Rodák volbou. Antonínu Bučkovi k 70. narozeninám


Miroslav Kundrata, č. 5/2012, str. 13

Neznám Antonína Bučka tak dlouho jako jeho kolegové ze studentských časů. Jen od počátku osmdesátých let, kdy jsem pracoval na brněnském územním plánu a pan Buček za zdmi kláštera na Mendlově náměstí v Brně, kde tehdy sídlila Československá akademie věd, připravoval odbornou opozici proti kácení Podkomorských lesů. Tehdy šlo o to, zda se podaří udržet na uzdě tehdejší Svazarmovce a nepustit areál Velké ceny za silnici Žebětín-Ostrovačice, když už bylo jasné, že kácet se bude. S odstupem času jsme to přece jen hodnotili jako malé vítězství občanské kultury. V roce 1984 mě pan Buček „přetáhl“ do svého týmu v Geografickém ústavu a od té doby jsem měl možnost nejen se podílet na řadě odborných studií, ale také s ním mnohé prožít i být svědkem jeho růstu a zrání do vůdčí osobnosti české krajinné ekologie i občanské ochrany přírody.

Tonda motivoval pro ochranu přírody a ovlivnil svým příkladem stovky mladých lidí: Brontosaurů, mladých ochránců přírody a později svých studentů na Mendelově zemědělské a lesnické i Masarykově univerzitě.

Kdo se v osmdesátých letech účastnil Akce Dno, těžko zapomene na obraz Antonína Bučka po pás ponořeného v mokřisku pod Pálavou, jak rozhodnými gesty řídí skupiny mladých lidí, kteří ze dna spodní novomlýnské nádrže před jejím napuštěním přesazovali chráněné druhy rostlin do luhů kolem Křivého jezera. V dokumentu Chvála bláznovství to mistrně zachytil Ivan Stříteský. Při jeho sledování více lidí, kteří Antonína znají, zarazilo, jak jeho rozhodnost kontrastuje s jeho tichým hlasem. Odvíjí se mi v hlavě celý pás obrazů s panem Bučkem zaníceně diskutujícím, ať už v oblacích cigaretového kouře se svým životním souputníkem panem Lacinou nebo arch. Jiřím Löwem nad podobou územních systémů ekologické stability, nebo při až konspiračních pracovních jednáních s Igorem Míchalem, Josefem Vavrouškem a dalšími osobnostmi, které přitahoval ke spolupráci se svým malým oddělením v Geografickém ústavu. Často desítky minut telefonoval a radil místním ochráncům přírody, co mají dělat a jaké argumenty použít, aby zabránili nežádoucímu zásahu do přírody, ať už to bylo na jižní Moravě (např. cesta na Děvín), při pořádání Enduro v lesích kolem Brna, či při plánovaných stavebních zásazích do brněnských parků. Dlouhodobě sledoval a sleduje projekt hladové zdi kanál Dunaj-Odra-Labe.

Nemohu opomenout ani stovky hodin strávených společně nad přípravou a směřováním časopisu Veronica, často hlavně nad tím, jak obelstít partajní sekretariáty, aby nám to nezakázaly. Ale také na bujaré večery u vína a cimbálky v Geografickém sklípku. Tolik pomáhaly stmelovat různorodé profese a názory lidí, které Antonín s Jiřím Löwem přizvali k dolaďování teorie územních systémů ekologické stability.

Tonda nemá hudební sluch, ale lidovou hudbu miluje a má k ní vřelý „úlehlovský“ vztah pramenící z vědomí souvislosti mezi lidovou kulturou, krajinou a živou přírodou. Vůbec se domnívám, že Antonín Buček je spolu s Karlem Hudcem, Janem Čeřovským, Milenou Rychnovskou a několika málo dalšími nestory české a moravské přírodovědy nejsilnějším pojítkem mezi předválečnou osvícenou ekologií představovanou zejména Vladimírem Úlehlou a Aloisem Zlatníkem. Není náhodou, že Antonín objevil na lesnické fakultě v pozůstalosti profesora Zlatníka archiv Svazu na ochranu přírody a domoviny na Moravě, zveřejnil ho, a pomohl tak nově vznikající pozemkové spolky ukotvit v jejich historické předloze.

Antonín Buček vždy opíral svoje odborné i ochranářské postoje o terénní průzkum a znalost krajiny a dodnes k tomu vede svoje studenty. Zdálo se mi, že vždy trochu záviděl venkovanům jejich zakořenění v krajině i folkloru. Do paměti se mi vrylo jeho rčení, že je rodákem volbou. Ať už to bylo za mladých let při lesnické službě ve vojenských lesích na Detvě nebo později, kdy mu přirostlo k srdci Horňácko a stal se pravidelným hostem horňáckých slavností a muzikantských událostí. Přes všechny transcendence do krajin svého srdce je pro nás Antonín Buček především skvělým kolegou, dobrým brněnským rodákem a občanem, který se nikdy nesmířil s pohodlnou střední cestou a umíněně jde nezištně za tím, co považuje za nejlepší pro kvalitu života. Přeji mu do dalších let hodně sil, zdraví i dobrých nápadů, kterými v posledních desetiletích tolik ovlivnil ochranu přírody.

Miroslav Kundrata
ředitel Nadace Partnerství

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu