VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Oblast Českomoravské vrchoviny kolem moravsko-českého pomezí se na první pohled může zdát harmonickou kulturní krajinou, nepříliš dotčenou kolektivizací, následnou intenzifikací zemědělství a současným hospodařením velkých zemědělských družstev či zemědělských akciových společností, vycházejícím z dědictví socialistických JZD: Roztroušené remízy smrkových lesů, rybníky ve sníženinách, alejemi ozdobené silnice i polní cesty, boží muka a litinové kříže z místních hutí, doprovázející křižovatky cest, zachované meandrující toky uprostřed lučních niv, místy udržované meze a rozpoznatelné hranice starých plužin… Při bližším ohledání a srovnání se starými fotografiemi ovšem zjistíme, že komunistické a postkomunistické zemědělské hospodaření se na zdejší krajině podepsalo jejím rozoráním, melioracemi a nedostatkem údržby také dost nemilosrdně. Katastr od katastru se zde ovšem liší. Tam, kde v obcích došlo k dílčímu obnovení soukromého hospodaření, je vidět i obrat k lepšímu. Na mnoha místech rolníci zatravnili některé svažité pozemky vystavené erozi, přibylo pastvin a s nimi i pasoucích se stád, spatřit lze i opětovné klučení svahů zarostlých nálety ve snaze rozšířit pastevní plochy. Dotace směřující k údržbě travnatých ploch jde rozpoznat i tam, kde dlouho k senoseči nedocházelo, meze zbavené lebedy a buřiny opět zvou k posezení. Jinde se ale stále i v erozních polohách pěstuje kukuřice či řepka, katastry působí zanedbaně. Co se ale zhoršilo všude, je přítomnost invazních druhů rostlin v údolí drobných vodních toků i řek, a to i tam, kde se údolní plochy kosí či využívají k pastvě. Vždy totiž podél břehových porostů zůstává neobhospodařovaný pás. Mnohá zajímavá údolí se tak stávají neprůchodná, sestoupit k potoku je nemožné.

Džunglí netýkavky na reportáž po dvaceti letech

Přesvědčil jsem se o tom i při cestě za touto reportáží. Od vlakové zastávky v obci Olešná na trati mezi Bystřicí nad Pernštejnem a Novým Městem na Moravě slibuje cesta údolím stejnojmenné meandrující říčky do Branišova, cíle naší cesty, chůzi širokou lučnatou kosenou nivou. To je ale pravdou jen zčásti. V místech, kde se údolí zužuje a přestává být obhospodařováno, je totiž zarostlé jen těžko prostupnou houštinou netýkavky žláznaté a kopřiv, která pohltila i starou cestu a nakonec mě ze zoufalství přinutila kráčet korytem potoka, tvořícího jediný volný průchod touto novodobou a pro naši krajinu zcela cizí džunglí.

Branišov jsme pro toto číslo Veroniky, věnované z části zemědělství, zvolili z několika důvodů. Jde totiž o malou obec s nevelkým katastrem, padesáti domy a necelými dvěma stovkami obyvatel, v níž po celou dobu komunistického režimu vydrželi dva soukromě hospodařící rolníci. Vezmeme-li v úvahu, že na celém okrese Žďár nad Sázavou vydrželo kolektivizační tlaky pouze kolem 20 rolníků, pro něž bylo zemědělství jedinou obživou, tím spíše vystoupí tato obec do popředí. I díky tomu byl branišovský katastr méně postižen necitlivým scelováním pozemků, a udržel si dodnes mnoho ze své původní nezkolektivizované podoby. Ostatně obě rolnické rodiny během oněch nešťastných čtyřiceti let hospodařily téměř na celém katastru: ne, neměly tak velké rozlohy, patřily do středního rolnického stavu (jako velcí sedláci by byli bez milosti zlikvidováni), ale kvůli tzv. hospodářsko-technickým úpravám půdy jim tehdy nezůstaly jejich původní, po předcích zděděné a pečlivě obhospodařované pozemky. V jejich výměře jim byly přidělovány jiné na místech pro družstvo nejméně výhodných a vzdálených od obce. Vždy, když je po několika letech důkladně prohnojily, vyčistily a zúrodnily, musely je opustit a začít hospodařit jinde. A protože katastr obce je malý, prošly během komunistické éry v podstatě několikrát podél celých jeho hranic. Jiným důvodem mé cesty do Branišova byla i skutečnost, že jsem jednu z těchto soukromě hospodařících rodin navštívil již v roce 1992 (viz Zemědělství je poslání. Lidová demokracie, vydání pro Moravu a Slezsko, 22. ledna 1992, s. 6), a chtěl jsem zjistit, jak se vyvinulo jejich hospodaření po dvaceti letech.

V té době hospodařil Josef Jež (1943) na 13,5 ha. Choval krávy na mléko, jež krmil pícninami sklizenými ze svých luk, které z celkové výměry jeho hospodářství zabíraly více než 3,5 ha. Na dalších 3,5 ha pěstoval brambory, které aby byly kvalitní a výběrové, sbírala celá rodina ručně. Zbytek tvořilo obilí. S výkupem mléka a masa to nebylo valné, také brambory prodávala okolní družstva pod cenou, která by pro něj byla rentabilní, a dělala tak nekalou konkurenci. Ale nestěžoval si. Hlavně že ustaly tlaky na jeho hospodářství a nikdo mu více nediktoval dodávky či jiné úkoly.

Na nové půdě po starých rolnících

Po dvaceti letech mne přivítal prošedivělý hospodář, vlastně již důchodce. Hospodářství vede jeho syn (druhý syn, jenž se přiženil na Kroměřížsko, také hospodaří), takže rodová tradice zůstává zachována. Pan Josef samozřejmě hospodaří s ním. Právě mořili osivo v nové velké hale, za níž stála řada nových hospodářských strojů. Celá usedlost již ani zdaleka nečinila dojem třináctihektarového (po staru půllánového) gruntu. A samozřejmě jím už nebyla. V současnosti hospodaří Ježovi na více než 80 hektarech, které k rodovému jmění částečně přikoupili, částečně si pronajali. „Novou půdu máme výhradně od starých rolníků,“ svěřoval se Josef Jež, „kteří své hospodářství z různých důvodů nemohli obnovit.“ Hospodaří tak nejen na katastru vlastní obce, ale také tří sousedních vesnic. V Branišově již navíc nejsou pouze dva, do sedlačení se pustili další tři branišovští soukromí zemědělci. Obec tedy opět vzhledem k počtu svého obyvatelstva hraje v soukromém hospodaření na Žďársku prim.

Mléčné krávy jsem po dvaceti letech ve dvoře usedlosti Ježových hledal marně. Tlak mlékáren na snižování cen se rozhodli řešit radikálně: chov mléčných krav zrušili a místo nich lze ve stájích na hluboké podestýlce spatřit na dvacet býčků, které chovají na maso. Ani tady ovšem neměli vždy štěstí - jednou peníze za odchované býky neviděli, protože soukromá masna fingovaně zkrachovala.

Základem hospodaření Ježů je i nadále pěstování brambor a obilí. Ježovi ani nikdo jiný v Branišově nehospodaří organicky. Tvrdí, že by to u nich bylo možné snad na omezené ploše a při zaměření třeba na zeleninu, ale že ve velkém by to nešlo. Ekonomika je přinutila na příznivých neerozních pozemcích pěstovat i řepku. Již před dvaceti lety mi ale Josef Jež tvrdil, že hospodařit se musí umět a chemie se musí používat v nejmenší rozumné míře. Uváděl tehdy příklad místního zemědělského družstva se sídlem v sousední Zvoli, kam ostatně v současnosti spadá celý Branišov, které ozimou pšenici stříkalo sedmkrát, zatímco oni jarní ani jednou, a přesto měli výnos šest tun z hektaru. „Vždy bude rozdíl,“ říká mi pan Josef i nyní, „jestli stejný pozemek zorá družstevní traktorista, nebo já. Vztah k půdě se nedá nařídit, ten musíte mít v sobě, zděděný…“ S citlivým přístupem pečlivého hospodáře obdělávají své pozemky Ježovi i nyní. A na branišovském katastru je to vidět.

Doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D., (1959) - historik, zabývá se mj. historickým vývojem krajiny a zemědělského hospodaření, v.stepanek(zavináč)interier.com