VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Do Svatoslavi, vesnice v polovině cesty mezi Tišnovem a Velkou Bíteší - mě přivezl autobus brzy ráno. Do sjednané návštěvy u malíře Milana Magni zbývala dobrá hodina. Nechtěl jsem budit, a tak jsem usedl za humny na osluněnou mez, z batůžku vytáhl Milanovu knížku Sýr je bratr vína a pustil se do čtení. Kromě krátkých povídek a esejů s labužnickou tematikou jsou v ní i dráždivě inspirující recepty, třeba: „Mírně podchlazená husí játra vyžilkujeme a na 24 hodin je zalijeme mlékem. Potom je opláchnutá ponoříme na čtyři dny do marinády z polosuchého sherry a směsi koření (hřebíček, skořice, černý a zelený pepř, kardamom, muškátový oříšek), následuje jednodenní lázeň v Armagnacu…“ Po dalších zhruba deseti operacích a přidání četných přísad včetně mořské soli a rozinek má vzniknout paštika, kterou autor doporučuje k Pálavě - noblesní aromatické odrůdě jihomoravského bílého vína.

Příjemně naladěn jsem v devět nula nula zabušil na vrata přízemního selského stavení. Věděl jsem totiž, že se malíř minulého dne vydal pod splav ve Veverské Bítýšce na štiky. A pokud byl jeho rybolov úspěšný… Místo rybího masa zavoněla vzápětí na zahradním stolku dobrá káva a vychlazená domácí šťáva z malin, k nimž paní Martina, rovněž výtvarnice, servírovala koláč z čačanských velkoplodých švestek s klasickou jihočeskou drobenkou, podloženou mátovými listy. „To je moje inovace inspirovaná Toskánskem,“ pochlubil se Milan a čekal můj posudek. Upřímně jsem přiznal, že tam tu mátu vůbec necítím. - „A to je dobře“ - reagoval po svém malíř. „Kdyby tam ale nebyla, tak by ti určitě chyběla!“ Vyslechl jsem pak krátkou a pro mne velmi přínosnou přednášku o oenogastronomii, tedy o snoubení (doslova dobré svatbě) ušlechtilých nápojů a pokrmů. „K nejvyšší harmonii dojdeš pouze prostým kombinováním super kvalitních surovin“ - zazněl v závěru jeden z axiomů vysoce odborného kulinářství.

O tom, jak se malíři a sochaři v mnoha generacích rádi družili a druží s dobrým jídlem a pitím, byly sepsány a vyprávěny legendy. Milan Magni však mezi výtvarníky - labužníky zaujímá speciální postavení. Je totiž labužník - profesionál. Narodil se v Jihlavě (1960), vyrůstal v Polné. Po brněnské Střední uměleckoprůmyslové škole (1979) absolvoval roku 1986 výtvarnou výchovu u Leonida Ochrymčuka na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Je považován za jednu z vůdčích osobností brněnské malby osmdesátých let minulého století. „Začínal s lapidárními abstraktními strukturami, osciloval a dodnes osciluje mezi skripturálním gestem a mnohem radikálnější oproštěností“ - dočteme se v kunsthistorickém rozboru jeho rozsáhlého díla. Převedeno do normální češtiny to asi znamená, že Milan Magni je malíř spíše abstraktní a to, co vidí a vnímá, vyjadřuje nikoliv jako kopii skutečnosti, ale jako souhrn svých prožitků a představ. Pracuje v cyklech - například Hladiny, Příběhy čtverce, Rámy příštích obrazů, Bahna… Poslední cyklus, který mě zaujal letos zjara na výstavě ve Velké Bíteši, se jmenoval Mlýny na Bílém potoce. Malíř v něm shrnul svá četná putování v hlubokém údolí Bílého potoka pod Svatoslaví. Už tehdy mě napadlo - ať se velký klasik krajinomalby v hrobě neobrací - že Milan Magni má cosi společného s Antonínem Chittussim. Stejně jako on má ze strany otcovy italské předky (pradědeček přišel do Čech ze severní Itálie jako voják rakousko-uherské armády), obdobně jako Chittussi v Barbizonu byl Milan za dalším výtvarným vzděláním ve francouzském Sèvres. Chittussi obkružoval svou krajinomalbou skalnaté údolí řeky Doubravy, Magni má svůj Bílý potok se starosvětskými mlýny. A pokud je na první pohled v jeho obrazech nevidíme, je to tím, že se i forma krajinomalby - ať se nám to líbí, či nelíbí - vyvíjí. Ostatně už Chittussi kolem roku 1880 pravil, že malíř není fotograf.

Souběžně s výtvarným vzděláním a tvorbou rozvíjí Magni i svoje geneticky dané chuťové vlohy. Dnes je certifikovaným degustátorem, gurmetem i sommelierem, oenogastronomickým specialistou, publicistou a vinařem, nabízejícím kulinářské požitky v malé rodinné firmě Domaine Saint Celebre. Na Vinařské akademii ve Valticích externě přednáší předmět Víno jako životní styl. Víno je pro něho synonymem umění.

Jakožto tvůrce s jižanskými předky cílevědomě rozšiřuje některé znaky jižní krajiny směrem do nitra Českomoravské vrchoviny. Do sadu ve Svatoslavi v nadmořské výšce téměř pět set metrů vnáší nejen odolné odrůdy vinné révy, ale i meruněk a dokonce i zcela jižanskou oskeruši. Vztyčuje zde keramické Babylonské věže s četnými otvory a má radost, že se staly domovem vos i sršňů, ve spodním patře se prý zabydlel slepýš. Do selské zahrádky, připomínající atria jižních vil, skvěle zapadají i pítka pro ptáky - keramické misky na dřevěných špalcích. Jejich obdobou jsou kývadla na tenkých, chvějících se stvolech.

V příjemném prostředí zahrady se podával oběd. Jako aperitiv jsem ochutnal fortifikovaná (dolihovaná) vína Portoslav a Svatosherry, které malíř a sklepmistr Milan Magni pro své přátele poprvé připravil roku 2006, když se s rodinou přistěhoval právě sem, do Svatoslavi. Pak paní Martina donesla vlastní čerstvě upečený chléb ze čtyř druhů mouky, s kváskem od básníka Bogdana Trojaka, s mletým lněným semínkem a fenyklem. Ke chlebu se podávala pasta beduini z čerstvého tučného tvarohu zavlaženého lněným olejem. Krajíčky chleba na talířcích pokapal Milan vlastní obměnou aromatizovaného olivového oleje, v němž místo lanýže rozdávala své nezaměnitelné aroma špička česneku „moravský paličák“, sbíraná za Rudovým sadem ve Svatoslavi dne 10. 5. 2012 (datum a místo sběru jsou prý velice důležité). A nechyběla drobná plně vyzrálá rajčata z vlastní sklizně, posypaná čerstvě natrhanou zelenou rukolou a krystalickou solí ze salin u La Rochelle. Ta má totiž esprit jódu, který báječně ladí s pravou vůní svatoslavských rajčat.

Pro přiblížení osobnosti Milana Magni musím dodat, že jako bývalý skaut a tramp má rád i docela obyčejné špekáčky. Svědčí o tom jeho plastika Pomník špekáčkům či reliéf Rautový stůl českého trampa, vydlabaný do višňového dřeva. Zřejmě i prostý guláš má Milan v oblibě, neboť jednotu malíře a labužníka výstižně vysvětlil tím, že míchá barvy obdobně jako přísady do guláše.

To už jsme pili jeho znamenité Pommeau (čti pomó), totiž jablečné víno ze zdejších panenských jablíček, fortifikované sedmdesátipětiprocentním kalvádosem ze stejné odrůdy. Milan se vyznal, že touží, aby jeho obrazy voněly a chutnaly jako staré portské. Já jsem si mezi jeho díly vesměs velkých rozměrů vybral drobnější skicu Humna. Z harmonie tlumeně barevných skvrn cítím sladkost zdejších panenských jablíček a slyším šustět seschlou kukuřici pod pozdně letním nebem.

Jan Lacina