VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když se někdy pokouším jen tak namátkou udělat rekapitulaci svých životních let a zážitků v nich, ptám se, kdy jsem začal vlastně žít. Ne ten fyziologický život, ale ten čas, ve kterém takový mrňous začíná vnímat a registrovat svůj okolní svět. To je ovšem velká otázka, na kterou je těžká odpověď. A tak zůstává otevřený čas, ve kterém jsem z našeho domečku začal vnímat na západě hradbu zalesněného kopce Hříšťku a na východě, daleko přes Moravu, Bílé Karpaty se skoro tisícimetrovou Velkou Javořinou a Velkým Lopeníkem. Kdy jsem se ale dověděl, jak se tyto kopce jmenují? Možná až ve škole, protože moji rodiče se sice o své okolí zajímali, ale toto bylo pro ně a pro život naší rodiny ne moc důležité. Žili jsme odlehle od obce - tři domy s celkem jedenácti obyvateli, kus dál za potokem mlýn. Do „dědiny“ nakupovat jsme chodili přes pole, i když se tam říkalo Na loukách, a stejnou cestou do školy. To byly první a nejbližší obzory, za kterými ležela krajina dosud neznámá.

Uvnitř těchto hranic jsme se vyznali dokonale. Zvláště potok s názvem Dlouhá řeka jsme si přivlastnili a postupně jsme ještě opanovali území mezi náhonem na mlýn a potokem. Potok, který měl pro nás děti mnohé nebezpečné hloubky, jsme využívali s jistou úctou. Z jeho tehdy čisté vody se daly čas od času získat ryby. Pan mlynář sám sice občas prováděl „výlov“, my jsme zřejmě využívali mezidobí, kdy se rybí osádka revitalizovala. To také zvláště, když maminka před večerem podotkla: „Kluci, dnes by mohly být k večeři ryby.“ Tak jsme vzali proutěný koš a dělali „pozdní sběr“. Stálo to přece jen za to - nějaké ty bělice, okouni, sem tam i mník přišli potom na večerní stůl. Však jsme sami také o ryby pečovali, stavěli jsme jim rybochody na místech, kde byla voda příliš mělká a tekla jen mezi kameny. Už asi v téže době se rozšířilo naše využívání okolní krajiny také na ovoce ze stromů na svazích k potoku. Tam byly dvě veliké hrušně ovesňačky - malé, žluté, chutné a hojně spadané a na podzim potom václavky, které se daly velmi dobře sušit.

Ten prvotní obzor se začal rozšiřovat, když jsme byli zapojeni do polních prací na polích, která otec postupně kupoval jako trvalou hodnotu za peníze, které vydělával jako zedník v Brně. To už byl docela jiný pohled - na západě přibyl ke Hříšťku Holý kopec, Buchlov s Barborkou a Komínek s celým pokračováním až k Halenkovicím. Mezi Nedakonicemi a Starým Městem se ploužily nákladní vlaky, které nám sloužily k počítání vagonů, a nad Hradištěm za Rochusem se táhl Komonec a Slavický kopec. Samozřejmě a stále Velká Javořina a Lopeník, často v mlžném oparu.

Postupně získával „průzkum krajiny“ nové dimenze. Tehdy vedla hlavní trasa Honěckem do sídla měšťanské školy v Buchlovicích. Zkracovala cestu, ale ne vždycky byla vhodná pro použití v nepříznivých podmínkách, jako byly deště nebo krutá zima. Přesto jsme na začátku roku 1940 vyrazili s mým o dva roky starším bratrem do ledové vánice. Zřejmě vědomi si své odpovědnosti denně navštěvovat školu jsme všechno šťastně překonali jako jediní žáci z naší obce a dva ze šestnácti žáků, kteří se ten den vůbec do školy dostavili.

Ale tyto cesty přinášely stále nové a nové poznatky. Nešlo jen o školní výlety, ale především o „soukromé“ expedice, např. do zámeckého parku, kde jsme užívali lepších jablek, nebo za lepšími třešněmi daleko na Povinné. Naopak se cesta časově zkracovala poklusem, když jsme chtěli u stodoly hrát fotbal. Tehdy šlo nejen o to, kdo vyhraje, ale také o to, kdo má své stehenní svaly „jako Bican“.

Památný cyrilometodějský Velehrad jsme znali už dříve. Občas, v době červencové pouti byl naším cílem. To jsme dostali oba dohromady jednu korunu československou na celodenní útratu. Velehrad, jehož historickou hodnotu jsme poznávali, mne fascinoval pohledy z rozmanitých stran - k tomu nejznámějšímu cestou od Tupes se postupně přidružily pohledy od Chabaní, Modré či Starého Města.

To už jsme měli za sebou vlastně už dlouho účelové cesty do berchtoldovských lesů, kam jsme vyráželi na klestí, na hřiby a jiné hřibovité houby, anebo i na samotářské výlety, jen tak být jinde než doma. Několikrát jsem tak mohl zažít, jak se chová srnčí zvěř za deště nebo po dešti, když všechno vypadá jinak. Lesy nám byly volně přístupné, občas se podařilo vidět také pana hraběte při vyjížďce na koni. Jeden z pánů hajných prý říkal: „Krást se může, paní hraběnka to nepozná, ale nesmí zůstat pařez, na kterém by se dalo poobědvat.“ To už jsem si pomalu začínal vytvářet názor, co vlastně pro mne vůbec tato krajina, ve které žiji, znamená.

Smutné období začátku čtyřicátých let přineslo mnoho změn. Znamenalo větší zapojení do polních prací pro nucené dodávky a strach o otce, který byl nasazen v Rakousku na stavbě pro koncern IG Farben. Ten strach a sledování zpráv o náletové situaci ještě zesílil, když jednoho krásného červnového dne jsme přesto vnímali nebezpečné dusno, které sužovalo nás i krajinu. V ten den jsem zažil první přelet amerických bombardérů s doprovodnými stíhačkami dál na sever. A také start roje meseršmitů z Kunovic a sestřelení doprovodného letadla, které skončilo na okraji lesů za Velehradem.

V tom času byla záchranou škola; přes všechno jsme měli dobré učitele. Rád jsem kreslil, především hrad Buchlov ze všech stran, sem tam nějaké květiny. Tehdy se pan ředitel školy Barcal projevil jako vynikající patriot, když složil a v hodinách zpěvu skoro pravidelně hrával „ódu“ na krajinu pod Buchlovem: „Buchlovský kraj, / ó, jak my jej milujem, / ó, jak jej máme všichni rádi. / Vždyť je nám stále / laskavým domovem, / který nám žádný nenahradí. // Obzor se v dálavě rýsuje modravě, / nádherné přírodě vévodí hrad. / V sluneční záplavě svítí se bělavě - / památník slávy, jejž musíš mít rád! // Buchlovský kraj…“ To bylo také vyjádření mých citů k této krajině, které jsem si vzal za své a za které jsem dodnes nesmírně vděčný.

Čtyři roky gymnázia v Uherském Hradišti, navštěvovaného povětšinou na kole, abych ušetřil peníze, ještě prohloubily cítění krajiny a modifikovaly je podle různých okolností. Ráno před očima při cestě z kopce niva Moravy a v dálce Bílé Karpaty byl pohled příjemný i za deště či mrazu. Odpoledne návrat do kopce - před očima celé panorama od Hříšťku až po Komínek, pod kolem táhlé nebo prudké stoupáky, to už bylo něco jiného. Ale pořád tam doma.

Mladý profesor gymnázia Josef Hubáček, zcela nadšený svým krajem (pocházel z Kudlovic) mne potom učinil vyslancem této krajiny na přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Začátek studia biologie-geologie-zeměpis byl pro mne rozhodnutím spíše intuitivním než racionálním, šlo v podstatě o studium krajiny jako celku.

To už začaly ty odchody a návraty ve větších dimenzích - více méně pravidelně k rodičům a také do lesů u Bzence. Pro mne už začínal podrobnější pohled na problémy krajiny prostřednictvím studia kořenových systémů rostlin, které přežívají na pohyblivých a vyprahlých písečných pláních. Během doby jsem „konvertoval“ od suchých stanovišť k vodě; k pobřežní vegetaci slepých ramen Moravy od Spytihněvi po Veselí nad Moravou a na pobřeží přehrad. A vždy se měnila perspektiva pohledu na to známé panorama. Jsem rád, že jsem tuto krajinu mohl poznat zblízka. Jsem rád i tomu, že jsem později využil příležitostí ukázat tuto „krajinu líbeznou“ našim studentům i našim přátelům ze švédské Uppsaly, holandského Utrechtu či schwarzwaldského Schrambergu. Člověk může opravdu jásat, když se podaří, aby mladí lidé ukázali svůj zájem o přírodu nebo svůj údiv, když vidí na vlastní oči takové skvosty, jako je pestrokřídlec podražcový nebo růžice listové kotvice vzplývavé.

Stále ale zůstávaly neznámou lesy na té západní hradbě od Komínku dál na severovýchod. Mapování pro Natura 2000 mně dalo možnost poznat je zblízka i zevnitř. To už byly návraty do zcela osiřelého rodinného domečku, který sloužil jako základna i jako místo vzpomínání. Bylo těch zážitků za skoro dvacet let opravdu dost. A ty lesy? Všude překvapení a údiv - skutečnost daleko odlišná od údajů na geografických a lesnických mapách, které byly skoro čtvrt století staré. Ale to nové, ať už přirozeně vyvinuté nebo přeměněné, dýchalo všude svou sílu a mocnost přírody, která se jen tak znásilňovat nedá.

Byly to poslední návraty do tohoto kraje, v němž jsem byl mlád a rád? Stále ještě trvají důvody, proč se, sice zřídka, ale přece do tohoto kraje vracet. Moje Alma mater prvního stupně má totiž jednu extra sympatickou vzpomínkovou akci. Letos už po šestačtyřicáté (od roku 1976) se scházejí všichni absolventi gymnázia, kterým uplynulo od maturity padesát let. V jedné z posledních zářijových neděl se zaplní sál Slováckého divadla všemi, kteří se vracejí zavzpomínat na své mládí. Přicházejí ze všech končin nejen republiky, ale i ze Švédska či Ameriky. V sobotu jsou „třídní schůzky“, nedělní dopoledne je vyhrazeno pro důležitý proces přijímání nových „padesátníků“ mezi „stařešiny“, jak se potom také nazývají. Je to taková rekapitulace pedagogického úsilí celého profesorského sboru i osobních úspěchů za těch padesát let.

A tak se dá říct, že nejen ti stařešinové, ale i ti mladší, jsme si vědomi toho, že se nám v této krajině dobře daří či dařilo. Za ta léta jsme tam leccos zažili, ale zřejmě se tam všichni rádi vracíme, i když už to není na delší dobu, jak tomu bylo dříve. Je to krajina, se kterou jsme svázáni zvláštním poutem. Snad jsou to právě ty vzpomínky, které nás tam kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek vracejí.

Doc. RNDr. Zdeněk Šeda (1930) spoluzakládal katedru ochrany přírody a péče o životní prostředí Přírodovědecké fakulty MU, dodnes spolupracuje s Výzkumným centrem pro chemii životního prostředí a ekotoxikologii (RECETOX)