Polštář pro odpočinutí na výstavě. Jan Steklík

 

Doporučujeme ke čtení

Moravský kras – známý i neznámý

Leoš Štefka, č. 3/2021, s. 16-20

Poustevníci, žvýkačky a krém na opalování

David Veselý, , č. 3/2021, s. 28

Hugo Václav Sáňka (1859–1929)

Bohdana Fabiánová, č. 3/2021, s. 36

Protější stráň

Matěj Hořava, č. 3/2021, s. 49

Kraj, který miluji

Ivan Dorovský, č. 2/2021, s. 32-33

Pandemická situace v chráněných územích

Vilém Jurek, č. 2/2021, s. 39-41

Nové Mlýny. Dva ze sta

David Veselý, č. 2/2021, s. 10

Chceš-li rozumět krajině, přečti si Sádla

Vilém Jurek, č. 2/2021, s. 47

Polštář pro odpočinutí - Jan Steklík in margine


č. 4/2003, s. 12-13
Zamalovánka Černé uhlí – vybarvěte černě, černá tuš, 1971/1987, výřez.
Zamalovánka Černé uhlí – vybarvěte černě, černá tuš, 1971/1987, výřez. Jan Steklík

Pochválena budiž, čáro! Pochválena budiž, cesto! Pochválena budiž, náruči! I ty jsi z čáry rozpažených rukou... Pochválena budiž, čáro obzoru! Tušíme totiž za tebou nevyzpytatelný zítřek... Pochválen budiž, kříži náš, jenž se položen na zem, ve chvíli kdy jsme moc unaveni, stáváš křižovatkou horizontály, vertikály a transcendentály! Pochváleny buďte, čáry našich těl, nás samých...

Marginalia No 1: Musím psát rychle, než mně počítač podtrhne červenou vlnovkou všechna nemoderní slova... Tedy poesie s "es". Postaru.

Básničky tisíců kreseb, kresbiček a spočinutí pera na papíře. Tak zná tvorbu Jana STEKLÍKA, malíře letos pětašedesátiletého, většina lidí, včetně věrných čtenářů přítomného časopisu.

S neutuchající invencí, s lehkostí létajícího pírka, ... ano, s touž lehkostí!, kreslí své básně bez jediného slova, neboť i pouhopouhé otevření pusy: "a" bylo by zde jaksi navíc. Na okamžik se nad nimi zamyslíme, usmějeme se, nu a jdeme dál. Teprve večer, když je uklizeno a klid, jejich křehké poselství domyslíme a hned celí rozradostnění chceme kreslíře pohladit, pochválit, pozvat někam na jedno... Ale kde je Janu Steklíkovi konec! Dávno už odjel pryč z městského ruchu na svou usedlost v Ústí nad Orlicí, něco přesazuje na zahrádce a sní, možná právě o výletních hospůdkách v lesní tišině, jimiž jeho milovaný kraj oplývá. Přitom všude po Brně, po všech hospodách výletních i nevýletních, lidi hlásí: "Jo, teď tady byl! Fakt jsem s ním mluvil a neříkal mi, že by chtěl hned odjíždět do Ústí..." Všude tak trochu přítomen, těkavý a zdá se dokonce, že trochu nejistý jako každý básník.

A nemusejí to být zrovna dráždivé ňadrovky, abychom na Steklíkových kresbách a knižních ilustracích spočinuli s vážným poveselením. Předměty běžné denní potřeby i stromy v lese a kytky v květináči obdarovává duší a příběhem.

A nemusíme být zrovna pamětníky legendárního Hosta do domu, abychom si povšimli, že snad není v Brně (a nejen tam...) solidní revue, kde by znovu jako poprvé nezněl tichounký hlas tohoto kreslíře před Bohem, nápaditého, pokorného a pracovitého.

A nemusíme být dokonce ani čtenáři fejetonů básníka Jana Skácela či jazykovědně poetických textů Dušana Šlosara, abychom si byli jisti, že Steklíkovy kresby patří ke slovu. Jen to přece jen maličko poslužné slůvko "ilustrace" je pro ně termínem krajně nevhodným, nesedí jim. Steklíkovy kresby, ať se koneckonců ocitnou v kterékoliv knížce, jsou rovnocennou paralelou jejího textu. Jeho mnohdy nečekaným završením.

Marginalia No 2: Zamalovánky, vystřihovánky a jiné. Veliká hra. Stébla trávy k vystřižení, Snídaně v trávě k zamalování. Černé uhlí a plamen.

Už nikoliv kreslíř. Smíšek. Rychloperý poeta na počkání. Máme co do činění s jedním z klasiků českého informelu, s autorem čistých abstraktních kompozic vytvořených kupříkladu pálením, narušením papíru žárem až k jeho perforaci, koláží z věcí nicotných a bez výtvarníkova záchranného gesta záhubě propadlých. S autorem nově oslovujícím věci již dávno někam zařazené, zaškatulkované, například rohožku, pivní tácek, prachsprostý vajgl, ohníček v popelníku, plůtek z pivních čárek zračící se na cechu coby hrabalovská hráz věčnosti... Od svých tvůrčích počátků, od počátku šedesátých let podnes stojí Jan Steklík vědomě stranou velikých publikací, velikých výstava vůbec všeho velikého. Nevystrkuje se příliš, žije, místo toho, aby se nechával oslavovat a někam se cpal. Bojí se o svou svobodu. O křídla pro svůj let. Ostatně, miluje spíše všední den a malé, spíše mlčenlivé věci.

Marginalia No 3: Ošetřování stromů. A jezera. Blízko, blizoučko měl a má Jan Steklík k akci, tím pádem ke všemu pomíjivému, k okamžiku. Neboť ani sebelepší dokument nemůže dost dobře vystihnout atmosféru chvíle, kdy obvazujeme stromům jejich těla a jezeru jeho vodu. Tedy apel v podstatě ekologický, lyricky ekologický... A vůbec, fenomén zranění, poranění - třeba i čtvrtky papíru ohněm - Steklíka odjakživa zajímal, jeho bohatou niternou citovost provokoval k nápravě, vzněcoval k hojení, k útěše.

Tu pere malíř velkoryse prádlo, sobě a všem, v neckách. Jindy nás v naší všednodennosti, dokonce písemně!, vyzývá, abychom udělali čáru, navštívili pivovar ve Vesmíru, někam šli, někoho tam potkali, s někým si chvilečku na něco hráli. Třeba na Letiště pro mraky. A to prosím pěkně v klidu, rozvážně a pokud možno s veselou myslí... Umělečtí historikové tomuto druhu umění v krajině a krajině-obrazu říkají vznešeně land art...

Zajisté, výtvarné akce byly, především v sedmdesátých a v osmdesátých letech XX. věku, ostrovem vnitřní, a tedy nezcizitelné svobody, někdy možná svého druhu i společenským protestem. Leč Jan Steklík i v časech víceméně nucené skrytosti kašlal na ideje a básnil si svou.

Tady, na tomto místě, je záhodno připomenout Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu Jana Steklíka a Karla Nepraše, vlastně také jednu velkolepou, spontánní a trošičku i mystifikující akci. Podle Ivana Martina Jirouse "vytváří Křižovnická škola živý mýtus, vycházející ze skutečného života a kolektivní komunikace svých členů". Mystérium všednosti, mystérium detailu. Obojím je J. Steklík doslova posedlý,' bezhlese hledaje tajemství věčna i v salátové přísadě. Chce komunikovat, stvořit společenství, smát se, rýt nehtem do desky stolu. Podělit se... Protože všude je umění a všechno je umění a všichni jsou umění. A umění skutečně "mohou dělati všichni", jak to navrhovali už dřevní surrealisté. Zapojit se do hry, jen o to jde, lhostejno či čarou, hospodským pikem, úsměvem, do zlata rozzářeným pivem... I kosočtverce na pisoárech se počítají... Jen talent bytostného lyrika dokáže takto pojímané umění ochránit před vulgárností!

Marginalia No 4: Proroci, předchůdci a souputníci. Nic nevzniká z ničeho. V souvislosti se Steklíkovým podivuhodně různostranným dílem vystupují krom surrealistů "první generace" umělci z okruhu pražských Konfrontací, velicí solitéři Vladimír Boudník a Mikuláš Medek a Jaroslav Hovadík stejně jako Antonín Tomalík, jemuž, mimochodem podobně jako J. S., dílo k nerozeznání splývalo s osudem, žel tragickým... Mezi nimi však vystupuje jedno jméno: jméno nedávno zesnulého sochaře Karla NEPRAŠE.

Na první pohled šlo o dva přátele umělecky navzájem vymezené tvrdostí železa Neprašových soch a objektů a pletí Steklíkova milovaného papíru. Oba tvůrci však milovali láskou společnou a nerozdílnou kresbu, věci nalezené a chvíli. Chvíli času, života, chvíli jako takovou... Robustnost Neprašových soch. Steklíkovy výtvarné kompozice hebké až k unikavosti.

A společný všednodenně sváteční mýtus, pivo v umění a do umění nalité, hospodský příběh bez konce. A kdo by snad hodlal nad chrámy lokálů a výčepů ohrnovat nos, ten ať si v Knize knih přečte, že Duch si vane kam chce. Item Boží úsměv.

Když se na letošní společné výstavě Annegret Heinl, Jana Steklíka a in memoriam Karla Nepraše v pouzdřanské Galerii U Klimešů výtvarně sešli přátelé Jan Steklík a Karel Nepraš, rozuměli si i bez soch. Lyrickou, odlehčenou kresbou. Nejspíš bych se nakonec ostýchal nazvat tuto část jejich tvorby "kresleným humorem", při vší úctě k dobrému vtipu šlo o něco víc, o báseň nesdělovanou slovy.

Marginalia No 5: Mýtus Jan Steklík. Stát se ještě za života mýtem, legendou... Kdo by to nechtěl? Kdo by si nepřál, aby jej všichni tak trochu znali a něco o něm věděli? Ale této výsady se dostane jen těm, kteří se o ni ani za mák sami nestarají. Jan Steklík pouze je. Hrdinou sama sebe, ne nadarmo se historikové umění domnívají, že sám Jan StekJík je protagonistou svých výtvarných akcí, mystérií a mystifikací. Způsobem "maličko uzříte mě, maličko neuzříte mě" žije v Brně, Ústí nad Orlicí, v Praze a možná i na některých hvězdách. Přátelský ke každému, družný. Skvělý, obeznalý debatér mající v malíčku to, co nás tíží v našich přemoudřelých makovicích a ne a ne to ven. Ví dobře, že pravda je v odstínu a sama je nejspíš jen stínem... stínem stínu...

Jan Steklík: lehký harcovník a taky trochu hastrman, což je jak známo bytost pohádková. Nezištně, bez zbytečných gest velkoryse naznačí a my máme náhle před sebou zázrak: dopředstavovánky. "Ten člověk nás chce zapojit do práce, ba hůř, do snění...," říkáme si ještě zplna nedůvěřujíce. Ale pak se rádi poddáváme, rovnýma nohama skáčeme na špek a bez přestání se radujeme. Oči za brejličkama, gesta malých, krátkých rukou, nenapodobitelná dikce. Stal se zázrak. Na stole pocákaném od piva není než rýžka po nehýtku...

Buď pochválen, polštáři pro odpočinutí na výstavě! I tebe vynalezl Jan Steklík, aby nám bylo dobře.

Tomáš Mazáč

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu