VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Všichni známe povzdech, jímž končívají ekologové a ochránci přírody svou řeč nebo článek: leccos by se dalo zachránit, mnohé problémy jsou technicky či právně řešitelné, řešeny však nejsou. Vinno je nedostatečně rozvinuté vědomí lidí. Jindy se ptáme: jak je možné, že člověk trpně přihlíží své záhubě? Jak je možné, že nepoužije všech svých schopností k tomu, aby odvrátil smrtelné nebezpečí? Jak to, že ekologicky neuvažuje?

To, co zde může být pro přírodovědce řečnickou tečkou nebo otázkou, musí vidět sociolog jako problém. Ví, že „ekologické vědomí“ má široký a výrazně strukturovaný obsah. Že zahrnuje složku racionální a emocionální. Ví, že existuje rozdíl mezi míněním (projeveným například v sociologickém výzkumu) a postojem člověka, především mezi postojem a reálným chováním.

Sociologické výzkumy potvrzují, že ekologické vědomí je u nás na znepokojivě nízké úrovni. (Dodejme k tomu však, že ani v zemích, kde je veřejné mínění otevřené názorům „zelených“, neodpovídá vědomí většiny lidí závažnosti ekologické situace.) Sociolog bude souhlasit i s tím, že základní podmínkou pro vytvoření adekvátních ekologických postojů a ekologické odpovědnosti je dobrá informovanost obyvatelstva o ekologické situaci a jejím vývoji. Bylo by však příliš snadné a velmi nadějné, kdybychom jako reakci na plnou informovanost lidí mohli očekávat zásadní obrat v jejich myšlení, cítění a chování vůči přírodě. Výzkumy konané v ekologicky postižených oblastech ukazují, že informace jsou často k dispozici, často jsou demonstrovány v podobě zjevné, ba hmatatelné, a člověk před nimi zavírá oči. Než by přemýšlel o příčinách zlé situace, v níž se ocitá on i jeho děti, než by na ni reagoval a případně se zasazoval o změny, raději zaujímá stanovisko pasivního optimismu či spíše slepé víry v budoucnost.

Kořeny nechuti přemýšlet o ekologických souvislostech, kořeny „ekologické hluchoty“ je třeba hledat hluboko. Hluboko z hlediska psychologického i historického.

Ekologické vědomí vyžaduje, aby člověk uvažoval v delších časových perspektivách a v širokých prostorových i sociálních horizontech. On však svým přirozeným psychickým ustrojením myslí především na dnešek a na docela blízkou budoucnost, na místo, kde právě žije, zajímá se o sebe a o nejbližší lidské okolí.

A co je nadto: většina lidí se orientuje na trvalý růst hmotného blahobytu jako na ústřední životní hodnotu. Hypertrofovaná záliba ve změně vyvolala neschopnost vytvořit si k věcem trvalý vztah. Jsme dnes ochotni sázet stromky, chránit ohrožené druhy, čistit les, neuvědomujeme si však, že nadměrným konzumem hmotných statků zatěžujeme přírodu (prostřednictvím čerpání zdrojů, prostřednictvím výroby s jejími vedlejšími účinky a prostřednictvím odpadů) více než turista, který odhazuje v lese plechovky. Neuvědomujeme si, že ekologicky odpovědný člověk by se měl dokázat ve prospěch zachování přírody lecčeho zříci: hotelu na hřebeni Krkonoš, barevného televizoru, automobilu, luxusního balení výrobků, módního tvaru bot.

Ekologické vědomí tedy narušuje dosavadní psychické stereotypy a hodnotová směřování. Sociální psychologie by řekla, že člověk se ocitá ve stavu kognitivní disonance. Té se člověk - opět přirozenými psychologickými mechanismy - brání. Snaží se vylučovat ze svého vědomí informace, které narušují konsistenci (soulad) jeho dosavadního postoje. Chcete-li, jedná se o jakousi formu psychické sebeobranné lenosti.

K psychologickým zábranám, stojícím v cestě ekologickému vědomí, se druží i překážky dané historickým vývojem. V dějinách evropského myšlení se po staletí uplatňovala snaha po ovládnutí přírody. Stala se sociální normou. Takový přístup k přírodě byl založen antickou antropocentrickou orientací a křesťanským dualistickým pohledem na přírodu a člověka. Později byl posílen mohutným vlivem racionalistického osvícenství a průmyslovou revolucí. Dnes - ačkoliv se už nezpívá o zkrocení přírody - starý myšlenkový stereotyp o člověku jako pánu tvorstva implicitně přežívá.

Lidstvo dosáhlo na poli účelově racionalistického úsilí závratných úspěchů ve formě technické civilizace. Ty se staly zdrojem hlubokého optimismu, tkvícího v představách o neomezených možnostech člověka v ovládání vnějšího světa. Postupně se vytvořil postoj: Člověk nemusí své chování korigovat. Všechny překážky, které se mu stavějí do cesty, překoná.

Toto přesvědčení dostalo v běžném uvažování blížence ve výroku „všechno se nějak vyřeší“, přičemž se odpovědnost za takový vývoj čím dál tím víc odpojovala od úsilí konkrétního člověka a byla odkazována do jakéhosi principu všehomíra. I dnes velká část lidí prostě věří, aniž své přesvědčení reviduje rozumem, jehož na jiných polích tolik používá, a aniž je naplňuje činem, že „se to“ (rozuměj ekologická tíseň) „zase nějak vyřeší“. Také proto není informace o možné ekologické katastrofě dost silným impulsem pro ekologické vědomí lidí.

Namítnete snad, že se v historii vytvářela i jiná sociální norma, obsahující pozitivní vztah člověka k přírodě, a že na ni můžeme navázat. Jistě. Řekněme však rovnou, že tato větev evropské kultury stála ve stínu linie účelového pragmatismu. A dodejme, že to byla spíš emotivní, esteticky orientovaná stránka lidské kultury, která uznala přírodu jako samostatnou hodnotu. Je charakteristické, že takový příklon k přírodě nacházíme zejména v těch historických obdobích, kdy byla „unavená“ předchozím racionalismem. Zároveň šlo o období vyznačující se „zesoukroměním“ a individualizací lidských zájmů (helénismus, pozdní renesance a zejména romantismus v 18. a 19. století). Příroda tu měla být člověku jakýmsi útočištěm před společností.

Také dědice tohoto postoje nacházíme v dnešní době. Milovat přírodu znamená pro ně nalézt v ní místo programově izolované od lidí, „na nic nemyslet“, či pregnantněji „nechat všechno plavat“. Pomyslíme-li však na to, že základem ekologického vědomí, o jehož vytvoření nám jde, musí být vědomí široké společenské sounáležitosti, a na to, že řešení dnešní ekologické situace je závislé na lidské racionalitě, zdá se, že ani tato historická linie nám mnoho neslibuje. (Spojení lásky k přírodě s racionalitou je v historickém vývoji fenoménem velice mladým a sociálně výlučným. Můžeme je situovat na sám konec minulého století, kdy se zrodila první sociální hnutí na ochranu přírody.)

Shrneme-li, co bylo řečeno, vypadá to beznadějně: bez ekologického vědomí sotva přírodu zachráníme. Požadavkem ekologického vědomí však klademe na člověka příliš velké nároky, neboť chceme, aby se postavil proti svým přirozeným sklonům a dlouhodobému historickému ovlivnění.

Sociologický rozbor přináší naštěstí i jakousi naději. Lidská společnost je schopná intencionálního vývoje, založeného na rozumové úvaze a na snaze přesáhnout přirozené sklony jedinců i dosavadní historii. Může jej uskutečňovat záměrným ovlivňováním sociálních  norem. Pro osudy přírodního prostředí je tedy podstatné, zda a jak rychle se změní sociální normy, které byly v minulosti přírodě nepříznivé. (Sociální normy působí na jednotlivce dvojím mechanismem. Jednak tím, že jedinec přijme sociální pro-ekologické normy do vlastního vědomí a vlastního hodnotového systému, jednak prostřednictvím vnějšího tlaku sociální kontroly - člověk myjící auto v potoce je ve svém sociálním okolí odsouzen stejně jako ten, kdo krade v samoobsluze. Jak je zřejmé, individuální ekologické vědomí není tedy vždy a u každého člověka nutnou podmínkou pro jeho ekologické chování.)

Ekologické intence může společnost vkládat do právních norem (které do sociálních norem náležejí) či do ekologické výchovy a osvěty obyvatelstva. Zdá se však, že výraznější a rychlejší efekt pro tvorbu sociálních norem může přinést politické rozhodování a řídící práce. Tyto mechanismy jsou schopny velmi efektivně vytvářet žádoucí vzory sociálního chování. Takovým vzorem je například rozhodnutí při střetu resortních a celospolečenských zájmů nebo pravomoc, která je státem přiznána institucím ochrany přírody. Účinným nástrojem zde může být také cenová a daňová politika. Vysoké daně pro ekologicky nežádoucí výrobky a služby a naopak nízké dotované ceny pro zboží ekologicky příznivé, „čisté“, by byly nejen ekonomickým nástrojem a přímým tlakem na chování lidí, ale též sociálně normativním ukazatelem toho, co je ve společnosti žádoucí a co škodlivé.

Kruh se uzavírá: je logické, že vytváření pro-ekologických sociálních norem předpokládá, že normotvůrce již ekologicky uvažuje. U nás existuje početná a stále se zvětšující řada ekologicky vzdělaných odborníků a informovaných laiků. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že nyní by bylo zvlášť významné obrátit se s ekologickou výchovou na pracovníky takzvané rozhodovací sféry.

Závěrem ještě slovo „starým“ ochráncům přírody a puncovaným ekologům. Někdy je dráždí, že o životním prostředí mluví dnes každý, často neodborně a nezasvěceně. Z takové módy by se však měli radovat. Je průvodním jevem utváření těch žádoucích sociálních norem, o kterých byla v tomto článku řeč.

Existují některé signály pro optimistické vidění. Zdá se například, že z generace dnešních dětí vyrostou pracovníci a občané, kteří  budou častěji a spontánněji brát v úvahu ekologická kritéria.

Abychom však byli střízliví: Poškozování biosféry pokračuje rychlým tempem. Nad ekologizací lidského vědomí a chování se vznáší otazník či vykřičník času. To je třeba střízlivě vidět a bez poraženectví šířit ekologické vědomí tak, jak je to v našich silách.