VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nepřímé poškození lesů imisemi

Vzhledem k tomu, že mezi antropogenními emisemi působícími na les a lesní prostředí převažují kyselinotvorné sloučeniny S0₂ a NO_x, je hlavní nepřímou zátěží dřevin suchá a mokrá depozice síry a dusíku do půdního prostředí. V lesích poškozených imisemi může takový vstup do půdy představovat až 70 % zdrojů zakyselení. V důsledku snížení pH dochází k vyplavování živin, zejména bazických kationtů hořčíku, vápníku a draslíku, mimo dosah kořenů. V silně kyselých půdách, ve kterých jsou již omezeny možnosti tlumit vstup kyselin, je uvolňován kationt hliníku Al³⁺, který je toxický pro kořeny a mykorhizní symbiotické houby či jiné půdní organismy. Jedním z dopadů depozic je zhoršení funkce kořenů a zmenšení jejich objemu, což negativně ovlivňuje příjem vody i živin. Nedostatek živin má negativní dopad na řadu fyziologických procesů; nedostatek hořčíku, který je součástí chlorofylu, je například příčinou menšího fotosyntetického výkonu rostlin.

Zatímco v období vysokých emisí oxidů síry v 80. a na začátku 90. let dominovaly kyselé sirné depozice, dnes jsou podstatnějším vstupem do půdního prostředí vysoké depozice dusíku. Zatímco produkce (emise) oxidů síry klesly od roku 1990 asi šestkrát, u oxidů dusíků je to pokles pouze přibližně na polovinu, koncentrace NO_x v ovzduší od roku 1996 stagnují či mírně rostou.

Dusík je základním stavebním prvkem bílkovin, jeho dostupnost tedy logicky ovlivňuje tvorbu biomasy. Zvýšený přísun dusíku může mít v příznivých podmínkách (za dostatku vláhy apod.) pozitivní vliv, přezásobení dusíkem však má jednoznačně negativní dopady. U smrku jimi jsou zejména: příliš rychlý růst - jeho důsledky jsou vyšší náchylnost ke zlomům a nižší kvalita dřeva; pozdní vyzrávání letorostů a následné častější poškození mrazem a vyšší náchylnost k houbovým patogenům.

Konkrétním případem chřadnutí souvisejícím s přezásobením dusíkem je chřadnutí smrkových mlazin v Orlických horách (území s jednou z nejvyšších zátěží depozicemi dusíku v ČR) na začátku tisíciletí. Rychlý růst nadzemní části dřevin vlivem nadstandardního zásobení dusíkem s následkem snížené odolnosti vůči suchu a vyšší vnímavosti k mrazu a k ataku drobných hub uplatňujících se na listech je považován za zásadní predispozici zjištěného odumírání (společně se špatně realizovanou výsadbou na imisních holinách vedoucí ke značným deformacím kořenů).

Vápnění a hnojení lesních porostů

Rozsáhlým a mediálně komentovaným opatřením reagujícím na dlouhodobou acidifikaci a nutriční degradaci lesních půd je velkoplošné vápnění a hnojení lesa. V letech 2000-2007 byla v souladu s usnesením vlády ČR č. 532 z května 2000 vápněna a hnojena řada území v Krušných, Orlických a Jizerských horách, na Českomoravské vrchovině a na Šumavě. Dle již uzavřené smlouvy zajistí MZe v letošním roce povápnění minimálně 1 500 ha lesních porostů, navíc se pro léta 2008 a 2009 připravují další projekty vápnění a hnojení lesů na více než 3 500 hektarech.

Základní koncept vápnění a hnojení je zřejmý - snížení půdní kyselosti a dodání chybějících bazických prvků, zejména hořčíku. Problémem reflektovaným jak částí lesnické odborné veřejnosti, tak ekologickými aktivisty jsou rizika, která s sebou vápnění a hnojení nesou. Po vápnění dochází k homogenizaci půdního prostředí, jeho následkem může být ochuzení druhové diverzity rostlin i edafonu (organismů v půdě). Nejvýznamnějším rizikem je zvýšený rozklad humusu, ke kterému dochází na stanovištích s aktivními formami humusu, v půdách s nízkým poměrem uhlíku a dusíku (C/N < 25) a za situace, kdy do lesního ekosystému vstupuje depozicí nadměrné množství dusíku. Se zrychlenou mineralizací může docházet také k uvolňování těžkých kovů poutaných v organické hmotě či k omezení kořenové sféry na svrchní horizonty půdy.

Existuje řada odborných statí a výzkumných zpráv, které dokládají pozitivní účinky vápnění, stejně tak ovšem existují výsledky výzkumů s opačnými závěry, tj. dokládající zhoršení půdních podmínek. Vše závisí na zvolené lokalitě, sledovaných parametrech, zvoleném časovém horizontu atd. Nutno také dodat, že i věda (a zvláště věda aplikovaná) podléhá módám a ideologickým či lobbistickým tlakům, stejně jako ostatní oblasti lidských činností. Na obecné úrovni jednoznačně potvrdit nebo naopak vyvrátit potřebu velkoplošného vápnění či hnojení je velmi obtížné či nemožné, každopádně by se k těmto krokům mělo přistupovat s velkou opatrností a situaci pečlivě monitorovat (ve všech podstatných parametrech) před případnými zásahy i po nich. Změny po vápnění se nejdříve projevují ve svrchních horizontech nadložního humusu a mohou být jen krátkodobé. K ovlivnění minerální půdy dochází s víceletým zpožděním (i 10-15 let), hodnotit tedy komplexně vliv současných zásahů je příliš brzy.

Nový fenomén: přízemní ozon

Relativně novým a hlavně znatelně zesilujícím se stresovým faktorem pro lesní ekosystémy jsou vysoké koncentrace přízemního - troposférického ozonu. Kumulace ozonu nastává v důsledku antropogenního znečištění částicemi, z nichž ozon vzniká (tj. NO_x a těkavé organické látky) v klimaticky příznivém období (mírné proudění, intenzivní sluneční záření, vysoké teploty a nízká vzdušná vlhkost).

Podle Zprávy o stavu životního prostředí ČR z roku 2006 bylo nadlimitní koncentraci přízemního ozonu vystaveno 78 % obyvatel ČR; u vegetace a ekosystémů byl přípustný limit (daný naší legislativou i legislativou EU) překročen na celém území republiky. Hlavním příznakem poškození dřeviny ozonem jsou chlorózy světle zelené barvy, které přecházejí postupně v bronzově hnědou kropenatost, pokrývající většinu listové plochy osluněné části listu. Při silném poškození se objevuje šedé až stříbřitě bílé zbarvení okrajů listů.

Mezi důsledky působení přízemního ozonu patří jak snížení obranyschopnosti dřevin, tak jejich fyziologické poškození. Ozon narušuje ochrannou voskovou vrstvu na povrchu asimilačních orgánů, snižuje tak jejich odolnost vůči dalším faktorům (včetně dalších znečišťujících látek) a umožňuje snazší vyplavování bází a jiných živin. Má vysokou oxidační schopnost, která vede k narušení funkce buněčných membrán a zároveň ke vzniku toxických produktů. Podpůrnou roli při vzniku poškození může hrát i zaznamenané zvyšování intenzity UV záření.

Doc. Ing. Petr Čermák, Ph.D. - Ústav ochrany lesů a myslivosti LDF MZLU v Brně