VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Přírodní park Kladecko byl vyhlášen ještě jako oblast klidu v roce 1992. Leží ve střední části Zábřežské vrchoviny severně od Konice na Prostějovsku. Důvodem pro jeho vyhlášení byl charakteristický a zachovalý krajinný ráz tohoto území. Ten podmiňuje především pestrá geologická stavba, dále poměrně členitý reliéf a způsob využívání krajiny v minulosti i v současnosti. Určující pro tvář krajiny Kladecka je střídání polí a drobných lesíků porůstajících vápencové výchozy, místy se vyskytují pastviny či louky.

Geologické podloží

Kladeckem prochází pruh prvohorních vápenců tzv. konicko-mladečského devonu, lze zde však najít i horniny mnohem starší, kladecké fylity řadí geologové do proterozoika čili starohor. Vyskytují se tady dokonce prvohorní vulkanity, pozůstatky dávných sopek. Vše pak obklopují opět prvohorní usazeniny - droby a břidlice. Zvláštností je výskyt křemenných žil. Zdejší křemen je natolik kvalitní průmyslovou surovinou, že se dokonce uvažovalo o jeho těžbě. S vápenci souvisí název zdejší obce Ponikev, který ne náhodou připomíná ponornou říčku Punkvu v Moravském krasu. Staročeské slovo „ponikat“ znamená pronikat do podzemí, obdobná jména najdeme tam, kde se voda ztrácela a dosud mizí v podzemních prostorách. Četné krasové jevy lze vidět na Kladecku - jeskyně, prohlubně na povrchu čili závrty, rýhy a žlábky ve vápencových skalách čili škrapy, krasové prameny neboli vyvěračky.

Květena i zvířena

Díky vápencům je Kladecko velmi bohaté na květenu. Půdy na vápencích mají zásaditou reakci a to většině rostlin velmi vyhovuje. V lesích proto najdeme častěji než jinde některé naše orchideje, zástupce čeledi vstavačovitých. Okrotici bílou, vemeník dvoulistý, hlístník hnízdák, dokonce tajuplnou korálici trojklanou. Snad zde dosud někde roste i střevíčník pantoflíček, krasavec mezi orchidejemi. Na slatinném mokřadu pod samotou Bělá lze vidět několik druhů vzácných ostřic, především pro takové mokřady charakteristickou ostřici Davallovu. Mezi trsy ostřic zaujme další orchidej - prstnatec májový se skvrnitými listy.

Ještě pár týdnů před tím, na samém začátku jara, jsou louky kolem Bělé doslova posypány stovkami bledě žlutých prvosenek vyšších. Na sušších výslunných stráních naopak roste prvosenka jarní se sytě žlutými květy. Vápencové sutě v květnu zase zežloutnou jedovatým omějem vlčím morem, kdepak jsou ovšem časy, kdy na Kladecku žili vlci. Za letních veder voní z mezí mateřídouška doprovázená rostlinami zajímavých jmen, třeba marulkou klinopádem. Na loukách lze dosud vidět ještě pro naše babičky zcela běžné luční rostliny - kopretiny, zvonky, třezalky. A na nich se skvějí motýli s pestrými křídly.

Ale nejraději mám stejně jaro nebo podzim. Spousty žabích vajíček v tůních v přírodní památce U nádrže za Kladkami, ve větru se klátící mohutné květy sasanek lesních v přírodní památce Na Kozénku koncem května, drobné něžné kvítky hořců brvitých na okrajích lesních cest počátkem podzimu.

Kladecké stromy a lesy

Na mezích dosud rostou staré ovocné stromy - nejkrásnějším časem je na Kladecku doba, když kvetou třešně. Nad samotou Bělá mám zase svoji oblíbenou jabloň. Jde tuším o Sudetskou renetu, starou odrůdu, vyšlechtěnou koncem 19. století zahradníkem Janem Markem v Bludově na severní Moravě. Zvláštní sladkokyselá chuť.

Kladecko mám vůbec spojeno se starými stromy, ať již ovocnými či lesními velikány. Prastarý dub Na čihadle za Kladkami upomíná svým jménem na čihařství, jediný povolený způsob lovu, který kdysi přenechával majitel panství poddaným. A přes Kladecko ptáci táhli a táhnou dosud.

V bučinách na svazích Nectavského údolí lze po dešti potkat mloka a na loukách dole podél trati na jaře dodnes žlutě svítí z trávy květy upolínů. Mladé obilí je potravou srnek, jejichž stáda jsou na Kladecku početná. Ta pestrá krajina je pro ně dobrým domovem. Občas člověk zavadí i o zástupce fauny zaručeně nepůvodní - muflony či jeleny sika. V hlubokých lesích zde často potkávám i divočáky, bachyni doprovázejí pruhovaná selátka.

Nejhojnějším stromem remízků na Kladecku je buk, i když i zde už najdeme hodně lesů smrkových. K buku se na sutích připojují javory a jasany. Ve starých porostech je ještě poměrně častá jedle, zejména v místech, která v minulosti člověk nějak narušil svou činností, třeba tam, kde se povrchově těžila železná ruda. A takových míst je na Kladecku několik, ne nadarmo se jedno ze zdejších maloplošných zvláště chráněných území jmenuje Rudka.

PR Průchodnice

Jedním z nejzajímavějších míst Kladecka je Průchodnice, podivuhodný kopec u Ludmírova, chráněný jako přírodní rezervace. V podlouhlém skalisku světle šedého vápence se zde nacházejí dvě průchozí jeskyně o délce 10 a 24 metrů. Jako zimoviště je pravidelně využívají netopýři, především netopýr černý a velký. Učitel, amatérský archeolog a významný krasový badatel Jan Knies začátkem 20. století na Průchodnici nalezl četné pozůstatky zvířeny starších čtvrtohor, druhů často dávno vyhynulých či žijících dnes kdesi daleko v polárních krajích. Na Průchodnici prokazatelně přebýval medvěd jeskynní, rejsek horský, rys ostrovid, sob, lumík či zvláštní pták stepokur kirgizský.

Dnešní paleontologové zkoumají tvory mnohem nenápadnější. Na několika místech v okolí Ludmírova byli nalezeni tzv. konodonti, mikroskopické zbytky neznámých vodních organismů připomínajících svým tvarem zuby.

Pomístní jména

Pomístní jména, tedy jména míst mimo lidská sídla, jsou na Kladecku vůbec zajímavá. Průchodnice, Taramka, Kozének, Vychoňova hora neboli Dzbel, Na srdéčku, Zahálkovy či Liškovy skalky. Nejpodivnější však bylo místo, které se v některých botanických knihách jmenovalo Sloní hlava. Dlouho jsem pátral po tom, kde leží, a říkal si, copak mohlo v tomto zapadlém kraji lidem připomínat slona? Nakonec jsem zjistil, že správně se ten kus lesa nad Nectavským údolím jmenuje Zlomí hlavy. A člověk by si tam opravdu snadno mohl něco zlámat, tolik je tam skal, srázů a zmol.

Obec Kladky

Kladky, obec, která dala jméno celému kraji. Obyvatel kdysi lidnaté dědiny postupně ubývá. Všude je odtud daleko, za prací i k lékaři. Kladky jsou prostě konec světa. Statek Kladky patřil olomouckým biskupům (později arcibiskupům). Kladečtí museli dodávat své církevní vrchnosti dřevo a vyrábět šindel ke krytí střech, pivo do panské hospody kladecké museli dovážet zdarma z Mírova.

Jméno Kladky snad pochází od slova kláda, vesnice byla založena na místě vykácených lesů. Místní jí však také říkají „Malý Řím“, tato obec totiž prý leží také na sedmi pahorcích jako ono „Věčné město“.

Ne vždycky byl lehký osud zdejších lidí a jejich vesnice. Z pozorovatelny, která stála asi jeden kilometr od západního (horního) konce Kladek, sledovali v roce 1937 důstojníci během velkého cvičení československé armády pohyb vojsk. Před cvičením si stát pronajal od rolníků pole, vojáci se pro boj s nepřítelem měli připravovat v podmínkách skutečné krajiny. A v tomto prostoru se ze severu očekával hlavní útok německých vojsk na Moravu. Nikdo tenkrát netušil, že to vše je zbytečné, že k boji vůbec nedojde. Po odstoupení Sudet na podzim roku 1938 se Kladky staly pohraniční obcí, kus kladeckého katastru, vlastně všechny větší lesy, celý svah Nectavského údolí, se ocitly v Říši, tedy v Německu. Podle vyprávění pamětníků byly nové hranice označeny dřevěnými kolíky s červenými hlavicemi a pořadovým číslem. Mnozí kladečtí museli potom chodit na svá pole „v zabraném“ jen na propustku. Nebyly to veselé časy, ale život šel dál.

Odkud je Kladecko nejkrásnější

To pravé Kladecko je však kousek odtud, na staré cestě nazývané místními bůh ví proč Napoleonka. Říká se jí ovšem taky Roudná cesta, železná ruda z Kladecka tudy kdysi putovala k vysoké peci ve Vranové Lhotě, která byla v provozu v letech 1842 až 1872. Za jasného chladného počasí, po přechodu studené fronty, je z Roudné cesty nádherný rozhled, kus Moravy máte před sebou jako na dlani. Dole na jihovýchodě žírné roviny Hané, na jihozápadě lesnatá hradba Drahanské vrchoviny a na severu se z mraků noří Jeseníky. Nejkrásnější pohled na Kladecko je pak asi od Jesence či Dzbelu. Alespoň podle mého názoru.

Na závěr o Kozénku

Myslím, že mohu v této chvíli použít místo závěru úryvek textu, který jsem před pár lety napsal do knížky Přírodní skvosty Prostějovska o přírodní památce Na Kozénku, malém, nenápadném kopečku přímo za humny dzbelských chalup:

"Vždy, když jedu vlakem od Prostějova směrem na Chornice, za Konicí zbystřím pozornost a začnu se rozhlížet z okna. Krajina se stává malebnou. Na jedné straně bílá boží muka při cestě na Skřípov schoulená pod starými lipami, na straně druhé úzká políčka v Přírodním parku Kladecko, dosud oddělená mezemi. A jako ostrůvek v moři z nich vystupuje Kozének. Když naopak sedím přímo na Kozénku a pod sebou počítám ujíždějící vlaky, trávy hebce povlávají ve větru, kolem uší bzučí čmeláci a ze země svítí drobné ulity šnečků suchomilek. Pískající lokálka nese ode mě pozdrav dalekým krajům a na severním obzoru se otevírá Nectavské údolí, moje láska..."

RNDr. Hynek Skořepa - Správa CHKO Moravský kras