VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Divoká nebo domácí?

U nevčelařů se často setkávám s názorem, že existují divoké a domácí včely, jako je tomu u některých jiných hospodářsky využívaných zvířat. Chované i divoké populace včel však tvoří jeden druh včela medonosná (Apis mellifera). V přírodě se můžeme setkat se včelstvy, která žijí přirozeným způsobem mimo dosah včelařů, nejčastěji v dutinách stromů. Takto žily včely miliony let před tím, než je začal využívat člověk. Dnes jde většinou o roje ulítlé ze včelínů a včelnic. A naopak roje z dutin stromů mohou včelaři osadit do svých úlů a chovat jako hospodářské zvíře.

K dokonalému promísení genů v divoké a chované populaci přispívá také jedna zvláštnost v biologii rozmnožování včely medonosné. Včelí matky se páří mimo úly ve volné krajině na místech, kde se shromažďují trubci ze včelstev divokých i chovaných z okruhu několika kilometrů. Včelí matka (královna) se zde postupně páří s asi dvaceti trubci. Pokud včelaři potřebují uchovat po více generací hodnotná plemenná včelstva, musejí využívat speciálních postupů, např. umělé inseminace.

Plemena včely medonosné

Druh včela medonosná se v Evropě dělí na několik geografických plemen (poddruhů, které vznikly přirozeným vývojem po poslední době ledové. Na převážné části našeho území žije původní plemeno včela tmavá (Apis mellifera subsp. mellifera), rozšířená v lesnatých oblastech střední, západní a severní Evropy. Na jižní a východní Moravu okrajově zasahoval poddruh včela kraňská (Apis mellifera subsp. carnica), jehož areál zahrnoval nížinu Panonie a přilehlé horské masivy Alp a Karpat.

Obnova původní včelí biodiverzity

V současném přístupu naší společnosti ke včele medonosné převládlo hledisko hospodářské. Podle plemenářské legislativy je povoleno množit a rozšiřovat pouze plemeno kraňské. Z hlediska ochrany původní fauny by mělo být podporováno spíše zachování původní včely tmavé. Z důvodu výše popsaných zvláštností v biologii páření stojí hospodářské využití a zachování původní biodiverzity v přímém rozporu.

K narušení plemenné čistoty původní včelí populace importy včelstev jiných plemen docházelo ve velkém rozsahu již od druhé poloviny 19. století. Ve druhé polovině 20. století si státní plemenářský program vytkl za cíl nahradit celou populaci kraňským plemenem prošlechtěným na užitkové vlastnosti.

V některých zemích na západ a sever od nás existují projekty na záchranu tmavé včely. Také v některých našich velkoplošných chráněných územích (Šumava, Krkonoše) by byl podobný program realizovatelný. Dostal by se ovšem do konfliktu s plemenářskou legislativou a také s hospodářskými zájmy místních včelařů.

Řemeslo i záliba

Dnešní včelaření má dvě odlišné podoby. Naprostá většina chovatelů včel se považuje za včelaře ze záliby. Vedle toho vzniká zatím nepočetná skupina včelařů z povolání, pro které je chov včel hlavním zdrojem obživy. Při bližším pohledu však toto tradiční dělení pokulhává. Mezi včelaři z povolání bychom stěží našli někoho bez finančních pohnutek. Druhá skupina je ale pestrou směsicí různých typů, přičemž čistých hobby včelařů je jen málo. Jsou to zpravidla zajištění lidé, kteří podobně jako u chalupaření a sportovního rybaření hledají u včel relaxaci a kontakt s přírodou bez ohledu na zisk.

Většina takzvaných včelařů ze záliby je ovšem také motivována výrazně ekonomicky. Významný vliv zde stále mají samozásobitelské tradice venkovského hospodářství. Velká skupina lidí s většími počty včelstev hledá ve včelaření vedlejší příjem k výraznému vylepšení rodinného rozpočtu. Něco však mají včelaři společné - drtivou většinu chov včel baví.

Převčelená krajina

Často bývá zdůrazňována užitečnost či celospolečenská prospěšnost včel a včelařů. Podle jejich názoru bez udržení současných stavů včelstev dojde k vyhynutí hmyzosnubných rostlin, případně ke zhroucení přírodních ekosystémů. Současná hustota zavčelení naší krajiny, mimochodem jedna z nejvyšších na světě, je prospěšná jen zemědělské velkovýrobě. Rozlehlé lány řepky, slunečnice apod. mohou být skutečně nedostatečně zavčeleny a lepší opylení se projeví vyššími výnosy. Z hlediska přírodní rovnováhy by byly dostatečné řádově nižší stavy.

V minulosti došlo u nás vícekrát k hromadným úhynům nebo k veterinární správou nařízené likvidaci včelstev na větším území. V postižených lokalitách bylo možno pozorovat rychlý nárůst populací ostatních hmyzích opylovačů, především čmeláků a samotářských včel. Osobně se domnívám, že optimální počet včelstev by měl být určován hlavně množstvím medu, který jsou v čelaři schopni prodat za ekonomicky přijatelnou cenu, a případně také potřebou opylení v zemědělství, pokud budou pěstitelé entomofilních plodin ochotni za přísun včelstev platit. Zdůrazňování potřeby udržení a zvýšení stavů včelstev slouží spíše k udržení či zvýšení toku veřejných prostředků na podporu včelařství.

Mgr. Bronislav Gruna je profesionálním včelařem v Petrovicích u Moravského Krumlova