Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Touha zpřítomňovat ráj. O krajinných projektech Václava Ciglera


Jiří Zemánek, č. 2/2009, str. 16-17

"Okouzlení není ničím jiným než spiritualitou hluboce zakořeněnou v zemi."
Thomas Moore

Tvorba výtvarníka Václava Ciglera (1928) je pro mě jedním z působivých svědectví okouzlení, na jehož význam nedávno objevně poukázal americký psycholog a teolog Thomas Moore. Podle Moora to předpokládá umět "obnovit naši mysl začátečníka a dětský přístup údivu ". Dokázat se oprostit od "rozčarovaných hodnot" a objevovat v sobě, jak Václav Cigler říká, ono zasuté "rajské ,já'"; jak v jednom ze svých textů píše: "Mé já je jé ... radost a nadšení, že mohu vnimat, tušit, reagovat... ", "Žiju v divení, z divení, vživání se a toužení... " Nebo ve vtipné parafrázi proslulého Descartova filozofického výroku: "Jásám, tedy jsem!" Tato moc údivu, která je zjevně základem Ciglerovy životní i tvůrčí filozofie, svědčí o jeho až extaticky prožívaném vztahu se světem přírody, jehož podstatou je oslava, citová intimita a vzájemnost.

Cesta k této vzájemnosti vede skrze jazyk smyslů, skrze tělesné a duševní pohroužení se do proměn smyslové přírody, v němž je u Václava Ciglera od počátku přítomen výrazný erotický moment: "Když jsem ráno zahlíd slunce, když za domem zaštěk pes a nad hlavou mi přelít pták, měl jsem pocit, že k tomu patřím nejen hlavou, ale i chodidly, dlaněmi, plícemi, varlaty, hubou."

Krajina a erós

Umělcovy návrhy krajinných děl, které chápe jako psychologické projekty, v nichž chce přírodu utvářet se znalostí "duševního libida", názorně dokládají tuto jeho potřebu smyslového ponoru do živlů země, vody, vegetace, vzduchu. Navrhuje v nich různě utvářené koridory pro procházejícího chodce v podobě v zemi zahloubených příkopů, vytvořené z rostlinných a květinových stěn či z tryskající vody nebo skleněných schránek naplněných pulzující a stékající vodou.

V jednom ze svých vůbec nejstarších krajinných návrhů z roku 1958 promítl umělec do půdorysu jeho cesty znakově stylizované organické tvary ženského těla. Tato tělesnost je čitelná i v laločnatých tvarech dalších návrhů (1959), k nimž Václava Ciglera inspirovala meandrující vodní plocha zatopené krajiny; vyjadřují cosi zárodečného, intimně spojeného se zemí a s ženstvím. Plynule do sebe přecházející jakoby tekoucí prostory, vymezené organickými křivkami, pulzují v slastném rytmu zužování a rozšiřování, nadechování a vydechování. Krajina se v těchto Ciglerových návrzích stává tělem, projekcí naší touhy: člověk a příroda, "vnitřní" a "vnější" se v ní setkávají a vzájemně prolínají.  Lidská touha a příroda se zde umocňují v podobném smyslu, jako tom uvažoval Marcel Proust: "Jestli ... touha, aby se objevila žena, pro mne přidávala k půvabům přírody něco vzrušivějšího, na oplátku rozšiřovaly zas půvaby přírody to, co by bylo v půvabu ženy přiliš skrovné." Václav Cigler formuluje ve svých krajinných projektech emocionální strategii údivu, extáze smyslů či, jak sám říká, "orgasmu vědomí" založenou na kontrastu - střídá prostory soustředění a uvolnění, místa samoty a setkávání, prostory ticha a zvuků.

Například úzký rovný příkop procházející krajinou, který chodce v sobě jakoby svírá a orientuje jedním směrem, ho náhle vyvrhne do rozlehlého kruhového trychtýře vyhloubeného v zemi - do oázy porostlé květinami a naplněné vůní, v níž se mu otevírá objímavý pohled všemi směry do prosvětleného prostoru nebe nad jeho hlavou. Tento tvarový princip uplatňuje umělec v nových variacích a proměnách i ve svých dalších prostorových projektech.

Ciglerův krajinný projekt trychtýřovitého meditačního prostoru zahloubeného v zemi symbolizuje spojení země s nebem a připomíná umělcova další důležitá témata - světlo a prostor. Václav Cigler ho navrhl v roce 1959, tedy o téměř dvacet let dřív, než americký umělec James TurelI začal pracovat na své proslulé zemní práci v Roden Crater v Arizoně (1977), která je založena na analogickém tvarovém principu a podobném spirituálním cítění fenoménů prostoru a světla. Formu kruhového trychtýře zahloubeného v zemi uplatnil Václav Cigler v polovině 80. let také ve svých rekultivačních krajinných projektech koncipovaných jako velkoryse pojaté vegetační či pěstitelské oázy v průmyslově devastovaných oblastech. Připomínají jeho zájem o ekologickou problematiku a téma zahrady a zahradní architektury.

Místo jako Teos

Krajinné projekty Václava Ciglera, o nichž jsem zde dosud pojednával, by se daly označit umělcovým vlastním poetickým pojmem "lidé - prostory přírody"; vztahují se k zemi a k námětu zahrady coby blaženého místa duše. Pro další typ autorových projektů bychom mohli použít jeho vlastní označení "lidé - sebepřesahy""lidé - chrámy". Jsou koncipovány na obdobném principu, avšak moment pro Ciglera tak příznačného extatického uvolnění stupňují až v "překročení" hranic známého. Charakteristickým motivem řady těchto děl, které autor vytvářel v různých variacích od poloviny 60. let, je jednoduchá zrcadlová lávka, která vede člověka do nekonečného volného prostoru nad hladinou jezera či oceánu. Umělec v nich navozuje hraniční situaci vnímání ve smyslu cesty z důvěrně známého prostoru do neuchopitelné, ohromující nezměrnosti neznáma, symbolizovaného nejčastěji oceánem.

Václav Cigler nám v těchto projektech nabízí určité rituální situace, které můžeme chápat jako "místa zasvěcování", tedy jako svého druhu "chrámy" - jinými slovy jde o výzvy k otevření se nejzazšímu tajemství, jež tvoří rámec našeho života a pro které asi nejvhodnějším označením je Moorův pojem "Teos", jenž připomíná podobně enigmatický čínský termín "Tao". Thomas Moore uvádí, že "Teos" je evokativní slovo, "které vyvolává ducha. jenž je často popisován jako nekonecčný, nepojmenovatelný, nedefinovatelný, a přesto je zdrojem veškerého života". Je to "božství mimo jakýkoli institucionální popis, mimo jakékoli morální předpisy...".

Václav Cigler je fascinován tajemstvím života. V jednom ze svých textů lapidárně uvádí: "... existuje jen tajemství." Hlavní látkou zjevování tohoto tajemství je pro umělce světlo, které nazývá "lučavkou královskou, v níž se rozpouští hmota, prostor i čas". Materiální skutečnost chápe v podstatě jako "proces v podobě světla". Zmiňuje se o světle jako o nejzazší skutečnosti, respektive jako o základu vší skutečnosti; je pro něj tím, co do smyslově vnímané reality vnáší prvek zářivosti, respektive zázračnosti, co nás otevírá tušení jejího skrytého vnitřního rozměru "za zrakem".

Umělcovy projekty krajnných děl s motivem lávky nad vodní hladinou, jako je Vodní chrám (1992) nebo fontána pro Louisiana World Exposition (1984), souvisejí s kultickým uctíváním slunce a představují typické příklady romantické hierofanie. Prostřednictvím zrcadlení a lomu světla v nich Václav Cigler stupňuje estetický i významový účinek onoho "přesahu": v projektu fontány pro Louisiana World Exposition dostal symbolickou podobu "duhy", v návrzích krajinných děl s motivem zrcadlové lávky je zase světelný efekt zrcadlení koncentrován do podoby "světelného mostu". Obě uvedená díla jsou jakýmisi pomyslnými "branami" k onomu "druhému břehu", vyjádřením lidské touhy po splynutí s kosmickým světlem. Jak píše autor v jednom ze svých textů: "Vše je přípravou na světlo, vše je přípravou na prázdno."

Touha zpřítomňovat "ráj" je charakteristická pro okouzlený život. Takováto touha, je-li dostatečně hluboká, je projevem nikoli úniku či naivity, ale právě síly vize, která dokáže překročit rozbitý obraz rozčarovaného světa. Je projevem "schopnosti žít s láskou k životu navzdory všem druhům útrap". Je také výrazem hlubší touhy po domově, který by v sobě zahrnul celý přirozený svět. I v tom pro mě spočívá přitažlivost étosu díla Václava Ciglera.

Jiří Zemánek
(Úryvek z delší studie vybral autor.)

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu