VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zasouvání smyslu pro přirozenost

Krajina, ve dvacátém století tolik poznamenaná, si vždy udržovala své příznivce, milovníky a ochránce nadané vnímavostí k její kráse. Láska ke krajině projevující se šetrným chováním k přírodnímu prostředí pramení z nedeformovaného smyslu pro přirozenost. Za proces, kterým vrcholilo narušení přirozených vztahů lidí ke krajině, ale i lidí mezi sebou navzájem, lze v našich podmínkách považovat tzv. normalizaci společnosti. Po chaotickém období pražského jara se podařilo stabilizovat ekonomiku a politické vedení počátkem sedmdesátých let přistoupilo k taktice vedoucí občana k uspokojování vlastních materiálních zájmů, budování domácností a rodinných domků. Budování konzumního socialismu mělo občany orientovat na materiální hodnoty, snaha po jejich uspokojení nechala mnoho lidí zapomenout na hodnoty mravní, lidských práv i kulturního a přírodního dědictví. Velké části populace chybělo environmentální povědomí.

Historikové hovoří o tiché společenské smlouvě, jakou režim s občanem uzavřel. V jejím důsledku se z občana stal spotřebitel víceméně uzavřený do soukromí, rezignovaný na možnosti veřejného angažmá. Filozofové upozorňují, že dlouhodobé omezení pozornosti člověka na všední starosti postupně vede k nepozorované ztrátě ("zasouvání") smyslu pro dění přirozené. Původní krajina i opravdové lidské vztahy jsou zbaveny samy sebe, svého vnitřního života a spontaneity. Z analýzy sociologů vyplývá, že v období propadu společenského života se krajina pro člověka stává místem úniku a její ochrana tématem, které je povoleno.

Ochrana přírody povolena

V období let 1969-1979 byl v podstatě jedinou organizací umožňující občanům zapojení do ochrany životního prostředí Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny. Tato dobrovolná organizace je svým společenským významem přirovnávána k nevládním ekologickým organizacím, jež po roce 1989 převzaly důležitou roli v péči o krajinu i environmentální výchovu a osvětu. vývoj organizace se v období od roku 1969, kdy byla osamostatněna z dřívějšího Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea v Praze, až k roku 1979, v němž byla na nátlak vládnoucí moci přinucena k rozpuštění, pohyboval na hranici sice ohrožujícího, ale povoleného sdružení. Primární zaměření komunistického režimu na upevňování politické moci a potlačování výraznějších projevů opozice spolu s nezájmem o problematiku životního prostředí ponechávaly prostor k rozvíjení ochranářské činnosti. Oblast ochrany přírody a krajiny se stala jednou z mála sfér, kde režim povolil občanskou aktivitu, která se pak mohla projevovat obecně prospěšnou činností. Tou se vykazovaly některé zájmové společenské skupiny, jež byly svým nekonformním postojem k oficiální moci (projevoval se mimo jiné i přístupem ke krajině) režimu nepohodlné. Platí to zejména pro členy Junáka a pro trampy, jimž se Tis stal platformou, která zaštítila jejich existenci.

Oba směry původně vycházely ze stejných ideových východisek formulovaných E.T. Setonem na počátku dvacátého století. Spočívaly v lesní moudrosti, zálesáckých dovednostech a svobodném pobytu v přírodě. Orientaci na důvěrný vztah k přírodě a krajině, založený zčásti na vědomostech a zásadní měrou na prožitku přírody a přímém kontaktu s krajinou, podněcovala i dobrovolná ochrana přírody a krajiny, tak jak se formovala v Tisu.

Činnost pro krajinu

Odborný zájem organizace směřoval do oblasti krajinné ekologie. Tis se vyjadřoval k problémům spjatým se závažnými zásahy do krajiny, dovedl se postavit proti oficiálnímu stanovisku režimu. Průmyslové podniky, společenské instituce nebo i státní úřady jakožto kolektivní členové Tisu zadávaly rozsáhlá výzkumná témata, na něž obvykle neměly dostatečnou odbornou kapacitu. Tis naopak mohl oslovit své členy, odborníky mnoha disciplín, a vytvořit tak pracovní kolektiv širokého záběru. Pro Tis se výzkumné expertizy zároveň staly jednou z možností finančního příjmu. Mezi Tisem a zadavatelem byla uzavírána tzv. smlouva o dílo, vlastně zakázka na výzkumný projekt, což muselo být nejprve schváleno oficiálními orgány. Souhlas k této činnosti udělovala generální prokuratura ČSR, ovšem používala k tomu zvláštního úředního papíru. Úřední hlavička zde nebyla jako obvykle vytištěna, ale pouze hloubkově vytlačena, takže na kopii takového úředního dokumentu už nebylo znát, kdo vlastně povolení vydal.

Ochranářské průzkumy se prováděly v oblastech určených k těžbě či k budování údolních přehrad, zpracovávalo se řešení dopravní situace velkých měst, možnosti ozelenění sídlišť, ochrana území obklopujících historické objekty nebo chráněná území či krasové jevy. Upozorňovalo se na přetížení některých území, např. Slapské přehrady hausbótovou rekreací či Prokopského údolí nevhodnou zástavbou. Během sedmdesátých let se realizovalo přes třicet výzkumných projektů, mezi nimi např. výzkum Vysočanské výsypky u Tušimic v letech 1973-1974, výzkum povodí Kamenice a výzkum pohoří Bílé Karpaty v letech 1974-1975.

Jeden z prvních výzkumných úkolů byl vypracován k projektu přečerpávací vodní elektrárny na Dlouhých Stráních v CHKO Jeseníky. Výsledná výzkumná zpráva dokazovala zbytečnost velkého vodního díl a v chráněném území a předkládala návrh vhodnějšího umístění. Ve snaze odvrátit toto velké vodní dílo adresoval Tis v únoru 1971 odvolací dopis nejvyšší státní instanci, prezidentu československé republiky Ludvíku Svobodovi, kterého navzdory tehdejším zvyklostem oslovil "vážený pane presidente". Ovšem projekt byl již schválený, takže se mu nepodařilo zabránit.

Dlouhodobým a nejobsáhlejším výzkumným úkolem byl komplexní přírodovědný průzkum těžebního prostoru uranových dolů v Hamru u České Lípy. Byl považován za politicky nebezpečný, jelikož uranové dodávky byly pod přímým dohledem Sovětského svazu a všechny z původně oslovených institucí jako Československá akademie věd, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy či Malá socialistická akademie projekt odmítly. Zadavatel, Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody severočeského kraje v Ústí nad Labem, se proto ústy svého ředitele, člena Tisu, obrátil na dobrovolnou organizaci. Výzkum probíhal čtyři roky, podílelo se na něm dvanáct odborníků převážně ze severočeského kraje. Závěrečná zpráva čítala téměř tisíc stran a vážila přes čtyři kilogramy. Těžbu se nepodařilo zrušit, ale dokázalo se zabránit vytěžení a zdevastování rozsáhlejších oblastí a dalším nadbytečným opatřením. Byla provedena dokumentace později zničených částí a dán impuls k přemístění některých druhů rostlin nebo hmyzu. Šlo samozřejmě pouze o dílčí úspěchy.

Naprosto úspěšná byla snaha zabránit výstavbě vodní nádrže v oblasti Křivoklátska, od níž bylo upuštěno. Dnes je toto území chráněnou krajinnou oblastí. Určitým předznamenáním zmiňovaných odborných výzkumů byla příprava CHKO Šumava, kterou na zcela dobrovolné bázi prováděli členové původního Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea v Praze. Úředně byla vyhlášena v roce 1963.

Uvedenou činností začal Tis plnit funkci výzkumné instituce, která v této době ještě nebyla státem zřízena. Zavedl praxi odborných posudků vlivu a oprávněnosti zásahů do krajiny, které ještě dlouho zůstaly zákonem nevymahatelné.

Drobná ochranářská práce

Organizačními složkami celostátní dobrovolné organizace byly základní skupiny. Jednalo se o lokální uskupení lidí žijících na určitém blíže vymezeném území, často ve městě a jeho okolí. Tyto lidi spojoval zájem o krajinu, ve které žili, a chuť aktivně pro ni něco dělat. Tento zájem je přirozeně motivoval ke sdružování. Přerodem Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea v Praze v samostatný Tis v roce 1969 se působnost dobrovolné organizace a praktický dosah jejích myšlenek značně rozšířily i mimo oblast Prahy, do mnoha míst České socialistické republiky. Byl tak vytvářen občanský prostor, v němž každý jednotlivý člověk mohl vlastními činy přispět k ochraně prostředí, kde se cítil doma. V době zániku organizace je udáván celkový počet 16 tisíc individuálních a 35 kolektivních členů.

V základní skupině se měla uskutečňovat většina konkrétní činnosti formulovaná v programu Československo - zahrada Evropy. Mezi hlavní pracovní náplň základní skupiny patřila všestranná přírodovědecká dokumentace lokality, kterou územně představovala. Další činnost se orientovala na drobné ochranářské práce, jakými byly úprava pramenů a studánek, osazování erozních svahů či úklid odpadků. Výroba ptačích budek a krmítek každoročně vrcholila Dnem ptactva 1. dubna. Péče o zeleň byla naplňována brigádami výsadby lesních stromků, jimiž si základní skupiny zároveň vydělávaly část financí na svou činnost. Uspořádána byla také širší akce výsadby Stromů republiky v roce 1968, při níž byly po celém území ČSR vysazeny desetitisíce stromků.

V mnoha základních skupinách byla rozvíjena práce s mládeží. Vedoucí členové Tisu dovedli mládeži poskytnout soustavný ochranářský program přizpůsobený požadavkům jejich věku založený na kontaktu s krajinou. Zahrnoval hry, poznávání a pravidelné výpravy do přírody. Naplňování ústředního hesla Tisu Poznej a chraň mělo napomáhat Desatero ochranářských zásad. Heslo spolu s Desaterem se staly univerzálními pokyny, jež v oblasti environmentální výchovy zdomácněly i v ostatních organizacích jako pravidla ohleduplného pobytu v přírodě a krajině. Zásadní vliv na tento aspekt činnosti Tisu měl Otakar Leiský, ústřední tajemník a jednatel Tisu. Od počátku sedmdesátých let se formovaly Kluby mladých ochránců přírody sdružující členy Tisu ve věku od II do 15 let. Jejich metodické centrum se vyvinulo při Severomoravském oblastním výboru Tisu v Ostravě. Vydávalo metodické pracovní pokyny s návody pro činnost klubů, se soutěžními úkoly a přehledem znalostí, které měl mladý ochránce přírody a krajiny získat. Způsob práce s mládeží na této úrovni podstatnou měrou ovlivňovala Eva Olšanská.

Tis - Svaz pro ochranu přírody, krajiny a lidí

Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny působil mimo rámec Národní fronty a ve svých stanovách neměl zakotvenu vedoucí úlohu strany a vlády. To pro něj do budoucna znamenalo existenční problémy. Vyústily v rozhodnutí vedoucích členů Tisu činnost "dobrovolně" ukončit k 31. prosinci 1979. Ministerstvo kultury mezitím připravovalo zřízení nové ochranářské organizace. 11. září 1979 byl ustaven Český svaz ochránců přírody, který měl podle svého původního záměru činnost v oblasti ochrany životního prostředí rozvíjet v duchu politiky komunistické strany.

Řadoví členové Tisu na místní úrovni rozvíjeli poměrně nevinné ochranářské práce, ale blíže popsané příklady dokládají, že Tis stejně tak uskutečnil řadu zásadních počinů proti vůli vládnoucí moci. V této souvislosti je třeba upozornit na příklady chování, které sice nelze beze zbytku zobecňovat, nicméně je lze považovat za momenty osobní statečnosti a odhodlání vzdorovat politickému tlaku. V tomto smyslu jsou dokladem existence občanského smýšlení i jednání v totalitním období naší historie. Na druhou stranu se také ukázalo, že Tis do značné míry suploval povinnosti, které měla plnit státní ochrana přírody. A to v ohledech dokumentárních, výzkumných i výchovných.

Zásadní význam má podle mého soudu skutečnost, že Tis jako dobrovolná organizace udržoval a rozvíjel vztah člověka ke krajině založený na lidském citu. Myšlenky citlivého přístupu k přírodě a krajině byly dospělým předávány spolu s přírodovědným vzděláním. Dospívajícím mladým lidem byl zprostředkován také prožitek kontaktu s přírodou. Principy ochrany přírody a krajiny, ohleduplného chování a pokory k přírodě a krajině měly sice na většinovou společnost limitovaný dosah, figurovaly však jako podněty ke sdružování v Tisu. Případ Tisu odhaluje, jak blízko k sobě v době politického útlaku měly hodnoty krajiny a lidské komunikace nepoznamenané politickou ideologií. Proto je podle mého názoru oprávněné domnívat se, že tato dobrovolná organizace udržovala kontinuitu lidského smyslu pro přirozenost, a ochránila tak cosi cenného z přírody, krajiny i mezilidských vztahů.

Mgr. Dana Zajoncová - doktorandka na katedře humanitní environmentalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně