VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zmínka o biodiverzitě nechybí téměř v žádném odborném článku o pěstování a obnově lesa ani lesopolitickém dokumentu (nyní např. výstupy z projednávání Národního lesnického programu II a věcného záměru lesního zákona nebo občasné pokusy upravit legislativu v oblasti myslivosti). Veřejnosti jsou nejčastěji předkládány nezpochybnitelné jednotlivé úspěchy ve státních lesích obhospodařovaných státním podnikem Lesy České republiky. Stará se přibližně o polovinu lesů na území republiky, zbytek je převážně v držbě soukromých a obecních vlastníků.

Jak je na tom biodiverzita v lesích?

Jednoduše řečeno různě. Přírodní podmínky někde umožňují soužití velmi bohatých a rozmanitých forem života, někde je stanoviště přirozeně chudší. Velmi je ovlivňuje lesnické hospodaření. Nejvýraznějším prvkem lesa je strom - počet druhů stromů a keřů, ale i jejich prostorové uspořádání má přímý vliv na bohatost společenstev organismů a toky energií v lese. Část lesů je přímo k podpoře biodiverzity určena (některé z lesů zvláštního určení podle lesního zákona), v jiných lze zvýšenou biodiverzitu pozorovat díky jejich zvláštnímu způsobu obhospodařování (nebo neobhospodařování - platí např. pro lesy ochranné). Plošně u nás výrazně převládají lesy hospodářské, které sice mají plnit v přiměřené míře všechny požadavky na les, ale logicky (už vzhledem k výše zmíněným jiným kategoriím lesa) zde velmi významnou úlohu hraje „výroba“ dříví. K ní je při běžném hospodaření přihlíženo nejvíce. I přes velmi schematické a systematické způsoby hospodaření v minulých desetiletích, které dosud silně převažují, představují lesy ve srovnání se zemědělskou krajinou úplné oázy života. Nic to ale nevypovídá o jejich možnostech a zřejmě druhově bohatší historii.

Biodiverzita a legislativa

Převažující lesy hospodářské jsou z pohledu biodiverzity chudší. Základní normou pro lesnictví je lesní zákon z roku 1995. Jednou ze základních povinností vlastníka je „usilovat při hospodaření v lese o to, aby nepoškozoval zájmy jiných vlastníků lesů a funkce lesa byly zachovány (plněny rovnoměrně a trvale)“. Na zákon jsou navázány různé prováděcí vyhlášky. Pokud se přidržíme teze, že bohatost biodiverzity v lese nejvíce určuje stav stromového patra, mezi nejvýznamnější patří vyhlášky o lesním hospodářském plánování, o vymezení hospodářských souborů, o obnově lesa. Mimo jiné určují vhodné druhy stromů pro dané stanoviště, minimální hektarové počty při výsadbě a minimální podíly melioračních a zpevňujících dřevin (zjednodušeně řečeno listnáčů a jedle). Právě ty nás z pohledu biodiverzity zajímají nejvíce, i když nemůžeme popírat ani přínos dřevin základních (nejčastěji smrk, borovice, buk, dub). Jejich podíly jsou předepsány v návaznosti na stanoviště a jsou velmi proměnlivé. Společným jmenovatelem této lesní legislativy je ale zajištění právě takového podílu melioračních a zpevňujících dřevin, který neohrozí produkci dřevní hmoty (hlavní dřeviny) a zároveň zajistí ekologickou stabilitu lesa (tady už se pohybujeme v obtížně měřitelné rovině). Nutno podotknout, že nejlepší poměry dřevin hlavních a ostatních (v podstatě podpůrných) byly usilovně zkoumány a spolu s naukou o stanovištích (typologií) jsou chloubou českého lesnictví. Přesto nás ta naše chlouba občas překvapí nečekanými a nechtěnými vlastnostmi.

Do lesnictví samozřejmě zasahují i další zákony a vlivy, např. evropská Natura 2000. Náš zákon o ochraně přírody a krajiny je přitom nadřazený zákonu lesnímu. Pak má přednost ochrana zvláště chráněného druhu a jeho stanoviště před hospodářskými zájmy (ovšem pokud jeho výskyt někdo vůbec zaznamená). Kromě ochrany druhů a stanovišť vytváří předpoklady pro podporu a rozvoj biodiverzity vymezením územního systému ekologické stability (ÚSES).

Co by biodiverzitu v lesích mohlo výrazně zvýšit?

Několik málo, většinou logických a levných, opatření. Na problém se podíváme z opačné strany a odpovíme si na otázku, co biodiverzitu snižuje. Postačí nám dva příklady.

1. Především je to unifikované hospodaření vycházející ještě z tradic Rakousko- Uherska. I díky tomu dosáhlo české lesnictví vysoké produkce dříví a ve světle tehdejších poznatků bylo jedním z nejlepších na světě. Navíc je v rámci celého světa česká lesní legislativa jednou z nejpřísnějších a nejvíce svazujících vlastníka. Výsledkem je oblíbený a k jednoduchosti a teoretické dokonalosti vyvinutý systém holosečného hospodaření. Z nějak fungujícího ekosystému lesního porostu, do kterého se v průběhu předchozích sto let jeho života dostalo pár dalších rostlinných a živočišných druhů, za pár dní vytvoří několik tisíc metrů čtverečních plochy zbavené téměř veškeré dřevní hmoty, vystavené šokovému působení klimatu. Důsledkem je odumření většiny původních druhů a jejich náhrada běžnými druhy pionýrskými (bříza, jeřáb, …). I když je plocha nejpozději do dvou let znovu osázena (obvykle směsí převažující dřeviny hospodářské a jedné doplňkové meliorační), řada původních druhů již nemá šanci stanoviště znovu osídlit. Drtivý dopad tohoto způsobu „obnovy“ lesa je umocněn za pár let systematickým přiřazením další seče vedle té první.

Touto proměnou již prošla naprostá většina českých lesů, a to opakovaně. Je to jeden z důvodů, proč řadu lesních druhů již nepotkáme a řadu jsme jich asi ani nikdy nepoznali. Řešením je používání jemnějších způsobů hospodaření s omezením holé seče na nezbytné množství (pokud budeme na lesnictví nahlížet i jako na technickou disciplínu, která má zajistit mj. dostatek vhodné dřevní suroviny, pak se bez holé seče někdy neobejde). Doprovodným efektem jemnějšího způsobu hospodaření je pak pestřejší mozaika biotopů - drobné porostní mezery různě osluněné, zavlažované a osídlované dalšími druhy, vznik vícevrstevných, rozmanitějších porostů.

Jistou komplikací je legislativa, která sice tyto způsoby hospodaření nezakazuje, ale nijak zvlášť také nepodporuje (a v oblasti dotační podpory spíše omezuje). Zcela zásadní je ale asi vrozená snaha člověka neztěžovat si zbytečně život nějakou odlišností. Jestli je, či není takový způsob hospodaření vhodný, výnosnější či rizikovější, se názorově lesníci a také ekonomové a biologové dost rozcházejí.

2. Biodiverzitu lze ale snížit i uměle. Zde narážím na nefungující náhradu přirozených predátorů zvěře člověkem. Zvěř (zejména spárkatá) je přemnožená již několik desetiletí a stále se nedaří její stavy snížit. Tady je velmi výstižné úsloví: „Když se nechce, je to horší, než když se nemůže.“ Nechce se pochopitelně většině myslivců, tedy ani většině poslanců.

Co si zvolily obce na Svitavsku

Patnáct let vykonávám funkci odborného lesního hospodáře na majetku několika obcí na Svitavsku. Coby unifikovaný produkt našeho předlistopadového lesnického školství jsem nastoupil k lesnímu závodu jako kancelářská síla, potom k nově vzniklým LČR, kde jsem už pracoval opravdu s lesem a měl čas a prostor o věcech přemýšlet a něco i zkoušet (tenkrát to opravdu šlo). Díky organizačním změnám jsem se rozhodl od firmy odejít a pracovat na navracení lesního majetku obcím.

K „alternativnímu“ lesnictví mě přivedli vlastně sami majitelé (obce) velkými pochybnostmi, jestli si vůbec nechat les od státu vrátit. Námitky, že je to majetek nevýnosný, nebo dokonce ztrátový kvůli velkým nákladům na pěstební činnost, byly velmi silné. Takže jsem začal investovat do lesa víc myšlenek a (tehdy načtených) znalostí než peněz. Ve velké míře se nám dnes daří uplatňovat „máloholosečné převážně podrostní“ hospodaření s výraznou podporou listnáčů a jedle. Podpora tu ale znamená jen využití většiny přirozeně či uměle vzniklých ploch pro jejich výsadbu, nikoliv zbytečné holé seče tam, kde lze porosty zmladit pomalu a přirozeně. Součástí je i ochrana přirozeného zmlazení. Díky tomuto způsobu hospodaření mají majitelé téměř všeho málo (holiny, úklidu klestu, zalesňování, vylepšování, ožínání, ochrany proti zvěři), naproti tomu peněz celkem dost (rozhodně ve srovnání s podobnými majetky). Takže jsou docela spokojení a řešíme vlastně jen roční plánování (výhledy) a mimořádné situace. Navíc je většina obcí držitelem jinak poměrně výjimečného certifikátu FSC (ekologicky, ekonomicky a sociálně udržitelné hospodaření), který vlastníky jednoznačně k šetrnému lesnictví vede. Nezaujatý pozorovatel by možná řekl, že se přece pouze řídíme zdravým selským rozumem. Ano, i to by ke zlepšení stavu českých lesů stačilo.

I jinde…

… hospodaří podobně a ještě lépe. „Přírodě bližší“ lesníci a vlastníci jsou ve velké míře členy uskupení Pro silva Bohemica (www.prosilvabohemica.cz) při České lesnické společnosti, takže o sobě vědí a společně se stále zdokonalují.

Tak někdy na viděnou v přírodě bližším lese!

Ing. Milan Hron (1967) absolvoval Vysokou školu zemědělskou, fakultu lesnickou v Brně v roce 1989. Mj. řídí lesní hospodaření několika obcí na Svitavsku, lesni.spravce(zavináč)tiscali.cz