Čtení na tyto dny

Rok plný dnů

Na patách naděje
Léto.
Léto, které nevyšlo.

Proč skřivanům se hrdlo zadrhlo?
Kdo připínal torzům křídla motýlí?
A kdo byl smyčcem bez houslí?
Na minutovou ručičku lákali
jsme čas.

Je večer. Vysoký až k svítání.
Zbrojíř naděje.
Večer, kdy úzkost taje v dým
a z popele, co po pastýřských
ohních zbyl,
vzlétl jestřáb, sivý pták,
nesmrtelnou perutí.
Nad hory, nad doly.

Zlatem harfy odlétalo léto
a duše svlékala se
pro budoucí dny,
pro světlo nepodpírané berlemi.

(Vít Obrtel)

 

Navzdory


Petr Čermáček, č. 6/2012, str. 2

Nevím, čím to je, ale krásné a hodnotné často vzniká navzdory, okolím nechtěné či nechápané. Teprve až se dílo podaří a je jasně vidět, že vzniklo něco výjimečného, pak teprve přichází uznání. Tedy - v lepším případě…

Před lety jsem se podílel na scénáři filmu o lesnících, kteří se rozhodli změnit běžnou profesní rutinu a začali usilovat o to, být hospodářem v biblickém smyslu slova, tj. vytvářet na půdě jim svěřené i jiné hodnoty, než jsou ty, které se vejdou do hospodářských a ekonomických ukazatelů. S mnohými jsem mluvil, o jiných jsem vyslechl příběhy. Další jsem potkal až po dokončení filmu a potkávám je dodnes. Jejich cesty a nápady byly různé: trpělivá a umanutá podpora dřeviny vedoucí k jejímu návratu do porostů, ponechávání starých stromů pro ptáky a hmyz navzdory tomu, že to bylo roky vnímáno jako nepořádek v lese, postupy obnovy sice se vymykající běžným pravidlům a provozním výkazům, za to však vedoucí k bohaté věkové a prostorové struktuře lesa. Překvapivě často měli jedno společné, a to, že na nepochopení naráželi na různých, neřkuli všech stranách. Jako ten nejmenovaný lesník z nejmenovaných hor, díky jehož trpělivému „odboji“ se notný kus horského lesa stále více blíží obrazu, který se slzou v oku kreslíme, když máme popsat, jak by to tu vypadalo, kdyby… Obrazu lesa rozpadajícího se postupně, v malých skupinách, s přirozenou obnovou různého stáří, s torzy tlejících stromů, s ležícími kmeny, na nichž klíčí semenáče. Když měl říci, jak se mu to podařilo, ostýchal se. No, s kolegy lesníky (zejména s nadřízenými) o tom raději nemluví a snaží se, aby tam nikdo moc nechodil, nechává tady totiž stát kůrovcové stromy (což se nesmí) - když je jeden, dva, tak se zpravidla nic nestane, a ty stojící rozpadající se stromy tu přeci mají být. Ochráncům přírody se svým dílem ale také chlubí nerad. Když to totiž vypadá, že by z kůrovcových stromů brouk vylétl a ohrozil jeho započaté dílo (tj. rozvrátil celý porost najednou), tak proti němu potichu na místě zasáhne…

Nevím, čím to je, ale zdá se, že cesta středem je zpravidla nejužší a snadno zaroste trním.

Petr Čermáček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu