VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Je třeba přehodnotit způsob správy lesa Je přirozené, že se široká veřejnost zajímá o stav našeho lesa, který je zákonem prohlášen za národní bohatství. Lesníci si jsou sami vědomi toho, že při pokračujících změnách globálních společenských, hospodářských a environmentálních poměrů musí být dosavadní lesnický přístup přehodnocen, proto jsou ochotni se zamýšlet nad oprávněnými výhradami z nelesnických řad.

Pro řadu příštích desetiletí je nejrozsáhlejším úkolem změna monokulturního lesa v les s přirozenější dřevinnou a prostorovou výstavbou. Jehličnaté monokultury jsou již od prvotního zavádění někdy od poloviny 17. stol. provázeny hospodářskou nejistotou v důsledku chronického až kalamitního poškození živelnými a biotickými činiteli. Dosud vypracované postupy pro jejich obhospodařování mohly jen zmírnit dopady na hospodářský výnos, málo působí pro udržení ekologické stability jako předpokladu trvalé udržitelnosti hospodaření v lese. Proto vyžadují přestavbu v les přirozenější.

Každý typ lesa, přírodního i kulturního, by bez zásahu člověka rostl a vyvíjel se podle své samovolné dynamiky. V lese je pro dosažení hospodářského cíle možné některé prvky přirozeného směru vývoje různou měrou využít, příznivé podpořit na úkor jiných, které budou brzděny až potlačeny. To je základem ekologicky zaměřeného lesnictví, založeného na celostním pojetí lesních ekosystémů.

Strategie Pro silva

upřesňuje tento přístup třemi požadavky:

1. Optimální - ekologicky únosné - využívání produkčního potenciálu stanoviště

je splněno v prvé řadě volbou dřevin dobře přizpůsobených přirozeným růstovým podmínkám - stanovišti, nejlépe tvorbou smíšených porostů. Takové porosty udrží úrodnost lesní půdy a půdu narušenou předchozím nepřiměřeným hospodařením navracejí do příznivějšího stavu.

2. Udržování rovnováhy ekosystému nepřetržitostí porostního prostředí

znamená porosty obnovovat ve vlastním horním, bočním, popř. kombinovaném krytu. Plošné holoseče se uplatní jen jako nezbytnost za výjimečných okolností.

3. Využití produkční schopnosti či funkčního potenciálu každého stromu

předpokládá, že při pěstování lesa se nehledí na porost, ale pozornost je prvotně věnována stromům, které jsou z hlediska produkce a/nebo významu pro fungování ekosystému základním prvkem. Od hromadné se přechází k jednotlivé sklizni. Nejvýznamnějším úkonem pěstování lesa je vyznačování jednotlivých stromů k těžbě.

Známe širokou škálu technik obnovy lesa od obnovy probíhající pod víceméně souvislým porostním zápojem až po obnovu na malých plochách zbavených stromů (v přirozeně vznikajících děrách či záměrně vytvářených „kotlících“), na které však působí porost z boku. Jsou to jakési světelné šachty, jejichž různá velikost biologicky vyhoví na světlo různě náročným dřevinám. Propojením uvedených postupů se les mění v pestrou mozaiku různě velikých a různě starých a vysokých porostních částí, při dlouho trvající, popř. nepřetržité obnově až v nestejnověký les.

Představme si na jedné straně současný stav lesa, a proti tomu výsledek desítky let trvající přestavby zohledňující výše uvedené požadavky a využívající dané postupy. Výchozím stavem je pasečný les, ve kterém jsou věkově rozdílné porosty uspořádány plošně navzájem odděleně - za sebou. Ke konci přestavby bude hospodářskou jednotkou les, ve kterém jsou v prostoru propojena růstová (vývojová) stadia stromů ve stále proměnlivém vzájemném postavení. Je to „les trvale plně tvořivý“ (Dauerwald), jehož nejvyspělejším hospodářským vzorem je výběrný les.

Hospodaření v lese a biodiverzita

Biodiverzita na všech úrovních - od úrovně populace druhů až po rozmanitost společenstev - je neoddělitelnou vlastností ekosystému, je jednou z nezbytných sil k dosažení přirozeného a trvalého ekosystému. Lesnické zásahy směřují do výstavby lesa. Vztah porostní výstavby a diverzity populací dřevin je obousměrný; pestrá výstavba umožňuje život více dřevinám, a opačně výstavba porostu je významně ovlivněna přítomnými dřevinami.

Rozmanitost výstavby lesa, na kterou jsou vázána společenstva rostlin a živočichů, lze nejpronikavěji usměrňovat v procesu obnovy lesa. S jistotou víme, že druhově nejpočetnější jsou organismy na okrajích lesa, které vytvářejí přechodné podmínky mezi otevřenou krajinou a víceméně uzavřeným lesem. Podobně je tomu na stěnách obnovovaných porostů. Proto poměrně nejbohatší biodiverzitu má les v průběhu tzv. násečné obnovy, kdy na jedné straně od porostní stěny stojí porostu zbavený pruh lesa, na druhé pruh proředěného porostu. Nemá ji tedy výběrný les, kterému je vlastní víceméně uzavřený zápoj.

Náročná je tvorba směsí dřevin. Pokud se les obnovuje pod trvalým porostním zápojem a promyšleně se neupravují světelné podmínky pro mladou generaci, snadno dojde k ochuzení dřevinného složení. Zejména buk je v našich poměrech konkurenčně tak silný, že bez pěstebních zásahů se ostatní dřeviny nemusí proti němu prosadit.

Potřebujeme inženýry, ale ne technokraty

Lesní ekosystém není lidský výtvor, roste sám od sebe, nepotřebuje lesníka. Lesníka potřebuje společnost, aby jí v kulturní krajině opatřil požadované užitky z lesa - produkci statků, ekologické účinky a environmentální užitky - a to v největší možné míře a jakosti a s co nejmenšími náklady. Lesní ekosystém je dlouhověký útvar, má silnou setrvačnost, kterou lze záměrnými zásahy překonat jen do určité míry. Proto požadavky zvenčí na lesnické činnosti a představy o novém lese musí být věcné, opřené alespoň o základní lesnické znalosti.

Hospodárné lesnictví vedle toho, že se opírá o hluboké biologické a geografické poznání lesa, musí brát zřetel na zadání státní lesnické (dnes stále více i environmentální) politiky a platné právní normy a uvážit možnosti účelného uskutečnění lidskými silami pomocí technických prostředků, což zahrnuje i nákladovou - ekonomickou stránku. Lesnictví je a zůstane inženýrskou činností, podle strategie Pro silva však ne technokratickou.

Obhospodařováním lesa podle strategie Pro silva, tj. s pružným využíváních přírodních sil, se nejlépe zhodnotí přirozené schopnosti ekosystému a nejúčinněji a nejúsporněji zajistí užitky požadované vlastníkem i společností. Přestavba pasečného lesa - lesa věkových tříd v les nepasečný, trvající desítky let, se zdaří jen za předpokladu, že bude soustavná a nepřetržitá. Vyžaduje vysoký intelektuální vklad do lesa spočívající v hlubokých ekologických znalostech a dostatečném technickém a ekonomickém povědomí. Je mimo jiné v programu české organizace Pro silva Bohemica (www.prosilvabohemica.cz) správcům lesa pomáhat takové znalosti prohlubovat a upevňovat.

Prof. Ing. Vladimír Tesař, CSc., dr.h.c., (1933) - emeritní profesor pěstování lesa, zakládající předseda Pro silva Bohemica, Vladimír. Tesar(zavináč)vukoz.cz