VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Srdeční místa v krajině jsou ta, kam se rádi vracíme jak za vzpomínkami a ozdravením těla, tak s očekáváním sounáležitosti, zklidnění a porozumění. Jsou to místa, kam organicky patříme a musíme si je čas od času připomenout. Pro mne jsou spojena s dětstvím a předurčila i moji profesní přírodovědnou dráhu. Měl jsem štěstí, že jsem vyrůstal v Nejdku v Krušných horách. Tady jsem si nejprve zamiloval hluboké smrkové lesy. Začínaly za domem a nepřerušené se prostíraly až k hranicím. Zejména ty vlhké, kapradinové a borůvkové smrčiny podél horských potoků. Často jsem se jimi vydával proti toku říčky Rolavy, podél zlatavé a po kamenech skákající vody až na vrcholovou plošinu v okolí zaniklých obcí Rolava a Jelení. K návštěvě tu lákají rozlehlá horská rašeliniště - vrchoviště, odkud tmavá voda Rolavy vytéká. Stačí se prodrat okrajem pokřivené rašelinné kleče a rázem se otevře tundrová krajina plná ježatých kopečků (bultů) s trsy bílých paliček odkvetlého suchopýru pochvatého. Mezi kopečky a ostrůvky kleče se zrcadlí hladiny desítek nepravidelných mělkých jezírek (šlenků a flarků), kde řídkou a houpavou rašelinu osídlují hmyzožravé rosnatky, drobné keříky kyhanky sivolisté a plazivé klikvy. V horkém létě vše prostupuje nahořklá vůně tlející organické hmoty a k vykoupání lákají hluboké tůňky (blänky) s prohřátou vodou, kde dno je kdesi v temnotě a břehy sice pevné, ale tvořené jen prstencem rostlin vybíhajících nad volnou hladinu. První koupání bylo vzrušující, povznášející byl i pocit, že si s vrchovištěm rozumím a umím se po něm pohybovat tak, že mě nepohltí.

Cesta na rolavská vrchoviště má i svoji luční část, to když se lesnaté údolí Rolavy rozevře v místech, kde stávala obec Chaloupky. Malebně zvlněnou nivu říčky tu porůstají druhově chudé mokré louky s oky pramenišť. V barevné mozaice všemožných odstínů zelené se tu střídají rozlehlé porosty skřípiny, ostřic a trav. V loukách vystupují ostrůvky vřesovišť na sejpech po středověkém rýžování cínu. O nedávném osídlení svědčí semknuté skupinky kuželovitých smrčků na zarostlých základech zbořených domů. Místo je to poetické, harmonické, s pohnutým osudem vysídlené obce, plné melancholie a nostalgie.

Ale zpátky k lesům a stromům. Na balvanitých svazích žulových kopců Nejdecka se dosud v malé míře zachovaly poslední zbytky bučin. Přežily rudnou hornickou mánii, během níž byly od raného novověku původní lesy postupně odtěženy a nahrazeny smrkovými monokulturami. Právě rozpadající se staré buky s vyhnilými a mechem porostlými kmeny, kdy hladkou kůru kmene a pahýly větví zdobí konzoly chorošů, vyvolaly můj hluboký a trvalý zájem o staré stromy. Zájem zprvu fotografický, inspirovaný surrealistickými fotografickými kompozicemi torzovitých kmenů Viléma Reichmanna, snovými fotografiemi odumřelých jedlí pralesa Mionší Josefa Sudka či technicky dokonalými snímky beskydských pralesů Rudolfa Jandy. Krušné hory však nemají pralesy jako Šumava nebo Beskydy. Přesto jsou tu místa, která pralesy připomínají, ale pralesy zvláštní. Samovolně se vytvořily v místech, kde před šedesáti lety zanikla sídla ať už v souvislosti s poválečným vysídlením německého obyvatelstva, zřízením pohraničního pásma nebo těžbou uranu. Zbořených obcí, osad a samot jsou v Krušných horách stovky. Dřevinnou džungli, která je dnes porůstá, tvoří pestrá směsice stromů mezi základy rozbořených domů, kamennými zídkami a terasami. Nalezneme tu přestárlé a rozlámané ovocné stromy, ale hlavně mohutné stromy původně vysazené na návsi, u chalupy, kostela, křížku. Jsou bizarní - neošetřované, porostlé mechy a lišejníky. Ale žijí, na rozdíl od objektů, ke kterým patřily. Říkám jim svědecké stromy, protože jsou svědectvím po původním určení místa, jsou posledními živými svědky jeho pohnuté historie. Prostor, který si příroda vzala zpět do své péče, postupně zarůstá stále houstnoucím dřevinným náletem. Svědecké stromy se pak před návštěvníkem zjevují jako přízraky. K návštěvě takových míst je nejlepší listopad s mlžným dušičkovým počasím, kdy naše smysly vnímají jen obrysy stromů a ticho, do kterého kape voda srážející se na větvích. Takové okamžiky jsou fascinující a vždy mě nadchnou.

Při dokumentaci starých stromů, která je dnes součástí mé botanické práce, objevuji podobné sugestivní motivy po celé republice. Mohou to být pokřivené bučiny v Krkonoších a Jizerských horách, z mlhy vystupující torza dubových kmenů na Třeboňsku, u Lednice nebo na Pohansku. Spolupracuji s podobně romanticky laděnými kolegy, se kterými pak sdílím obdobné pocity vytržení z úchvatné a přitom jednoduché krásy starých stromů.

Vynikajícího výtvarného spolupracovníka jsem našel ve svém tchánovi MUDr. Vladimíru Lepšovi. Vždy v časném jaru, případně na podzim, kdy jsou stromy čitelné, neolistěné s přehlednou architekturou koruny, podnikáme týdenní i delší cesty po Čechách a Moravě zaměřené na objevování a dokumentaci pozoruhodných starých stromů. On, amatérský grafik, sedí na rybářské stoličce a zaujatě maluje strom, který my ostatní měříme, popisujeme a fotografujeme. Práce vždy skoro na hodinku, ale zkuste v březnu nebo v listopadu sedět a hodinu kreslit, když teplota je kolem nuly, fouká vítr a padá mokrý sníh. Následuje krátký přesun k dalšímu vybranému stromu a situace se opakuje za den i desetkrát. Ale je to úžasné vytržení z běžného života, obrovský pocit volnosti, radosti z tvorby i odborné práce. A zatímco nám, přírodovědcům, přibývají poznámky, data a fotografie, souběžně vzniká obrovská kolekce grafiky významných stromů z celé republiky.

RNDr. Jaroslav Michálek (1955) - botanik Muzea Sokolov, zabývá se květenou Karlovarska a dokumentací starých a významných stromů ČR, michalek(zavináč)muzeum-sokolov.cz