VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Bilancujeme čtvrtstoletí brněnského časopisu Veronica. V jakém prostředí vznikal a jak se změnil náš přístup k životnímu prostředí od osmdesátých let minulého století?

Občanská společnost osmdesátých let v Brně, jak jsem ji zažil po ukončení školy a nástupu do praxe, byla přes tuhý režim a všudypřítomnou STB tak pestrá, že nebylo jednoduché ji obsáhnout. Skupinky aktivních lidí z kultury, církevního života, akademického prostředí či ochrany přírody se jen čas od času prolnuly, i když postupně je stále více spojovala nespokojenost s režimem. V tomto prostředí vznikal časopis Veronica s vizí propojovat kulturu a přírodu.

I s odstupem tří desetiletí je potřeba s respektem vzpomenout, jak ojediněle silné a angažované bylo tehdy občanské ekologické zázemí v Brně; je ostatně dodnes, až by se tím fenoménem měli více zabývat sociologové a historici. Soudím, že na počátku stál Vladimír Úlehla a jeho generace předválečných přírodovědců světového významu, z jejichž dědictví těžíme dodnes. Vladimír Úlehla dokázal na své žáky a kolegy přenést to, co nám dnes zoufale chybí: přemýšlení v souvislostech, renesanční záběr při hluboké znalosti oboru, hodnotové zakotvení i osobní angažovanost a činorodost. Studoval vliv prostředí na život rostlin, jeho zvídavost ho přivedla až do mongolských či amerických pouští, kde se snažil pochopit vliv extrémních podmínek na život. Uvědomoval si, jak důležitá je pro život na Zemi voda, a k jeho myšlenkám o vodě v krajině (Napojme prameny, 1947) se brzy budeme muset vrátit. Přirozeně se dostal k esejům o vlivu hospodaření člověka na krajinu a se svými kolegy prof. Zlatníkem, Cablíkem a dalšími položili základy krajinného plánování a ochrany přírody. A nejen to! Přímo či nepřímo vychovali další generaci, která přenesla jejich poselství přes padesátá léta až do dnešní doby (Rychnovská, Hudec, Šmarda, Úlehlová, Buček, Lacina, Librová a další), a zásadně tak ovlivnila generaci dnešních lídrů brněnských ekologických neziskovek. Měl jsem to štěstí, právě přes časopis Veronica a své působení v Geografickém ústavu, s mnohými spolupracovat a pochopit myšlenkové zázemí, z něhož pramenila síla brněnského ekologického hnutí osmdesátých let i doby dnešní. Jeho ochranářská angažovanost stavěla na hluboké znalosti přírodních disciplín i pochopení kulturních a historických okolností, které utvářely krajinu. Poznání, vztah a z nich plynoucí konání; nikoliv protest z frustrace! Proto tak silná vlna odporu proti likvidaci lužní krajiny pod Pálavou (symbolizovaná akcí Dno a přesazováním bledulí), proti kácení Podkomorských lesů pro výstavbu autodromu (korunovaná alespoň částečným úspěchem - udržením závodiště na východní straně žebětínské silnice), proti nesmyslným melioracím a odvodňování krajiny a mnoha dalším záměrům. Proto dalo v druhé polovině osmdesátých let tolik vědců a projektantů k dispozici výsledky svého celoživotního bádání, aby pomohli nastavit parametry územních systémů ekologické stability jako nástroje pro krajinné plánování.

Pamatuji si, jak jsme pár týdnů před listopadem bouřlivě debatovali s našimi divadelními přáteli, ale třeba i s Josefem Vavrouškem na téma životní prostředí, jehož neutěšený stav tehdy symbolizoval jedno z největších selhání socialismu. Většina kolegů z tzv. šedé zóny byla přesvědčena, že stačí nastolit demokracii a všechno se vyřeší samo. S přáteli z Akademie věd i z redakce Veroniky jsme k tomu byli skeptičtí. Uvědomovali jsme si, jak složité bude připravit účinné politiky pro dosažení změn, a také jak hluboko zakořenilo technokratické myšlení v řadě oborů, které  mají rozhodující vliv na krajinu a životní prostředí - zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, ekonomické obory, stavebnictví a mnoho dalších. Západní země prošly v šedesátých letech obdobným vývojem, ale od konce sedmdesátých let se tam klima začalo měnit a v době pádu berlínské opony patřilo už životní prostředí k integrálním hodnotám většiny demokratických zemí. I výchova inženýrů tomu odpovídala. To se ale u nás nestalo ani dvacet let po revoluci. Copak by jinde v normální hustě osídlené malé zemi na evropském rozvodí mohl někdo s vážnou tváří navrhovat osm nových jaderných elektráren do oficiální vládní politiky?

U nás revoluce odšpuntovala zátky, životní prostředí zůstalo pár měsíců na výsluní jako jedna z nejdůležitějších priorit obyvatel, technokrati spojení s bývalým režimem na chvíli zalezli. V té euforii se do června 1992 podařilo nastavit základní legislativu a instituce pro účinnou ochranu životního prostředí s dodnes nepřekonanou Moldanovou koncepcí silného resortu životního prostředí a zákonem o ochraně přírody a krajiny, který zakotvil mj. i účast veřejnosti v rozhodování. Současně s tím vznikly nové neziskové organizace zakládané mladými lidmi, kteří chtěli měnit svět (Hnutí Duha, Děti Země, Zelený kruh, Ekologický právní servis), i když jen málo z nich mělo ke svému nadšení ten úlehlovský přírodovědný základ. Brno bylo opět jejich kolébkou a po letech se i z nich stávají expertní  organizace s širokou dobrovolnickou základnou.

Brzy se ale ukázalo, že česká společnost k odpovědnému vztahu k životnímu prostředí nedozrála. Naplno se to projevilo po volbách 1992 a po rozpadu federace. Typickým představitelem českého postoje je Václav Klaus se svým výrokem o tom, že životní prostředí je až tou šlehačkou na dortu, a postupně se prohlubující záští k čemukoliv občanskému a zelenému.

Po vstupu Strany zelených do parlamentu v roce 2006 se zdálo, že se konečně přiblížíme Evropě i v oficiální ekologické politice, ochraně klimatu a v dalších oblastech globální důležitosti. Totální obrat po pádu Topolánkovy vlády a zejména po nástupu Nečasova kabinetu nás ale vrátil zpět na stíhací křivku dvacet let za standard Západu. Čím to, že nejen čeští politici, ale i veřejné mínění má k ekologii tak odlišné postoje? I když střediska ekologické výchovy v čele s brněnskou Lipkou vyškolila takové množství kvalitních lídrů, kteří dnes už zastávají i rozhodovací pozice? I když máme aktivní ekologické nevládní organizace? Opět otázka pro sociology.

Co by ale ekologické hnutí a Strana zelených především na sociolozích nechávat neměli, je vydiskutování vlastních priorit a postojů k zásadním dilematům dnešního rozhodování o budoucím vývoji. Jde zejména o dilemata mezi ochranou krajiny a ochranou klimatu, což souvisí s energetickou politikou, velkými dopravními stavbami apod. Tuto těžkou debatu absolvovali už před několika lety naši  kolegové v Německu, Rakousku, Lucembursku, Holandsku, Dánsku, Skandinávii či Velké Británii a všude nalezli společenský konsensus, jakkoliv křehký. V konfliktní české společnosti je každý zabarikádován na své pozici a zelené organizace nečiní výjimku. Pokud se k tomu ale nepostaví čelem a včas nenajdou vhodný kompromis, nemá smysl, aby se ucházely o místo v politice.

RNDr. Miroslav Kundrata (1956) - ředitel Nadace Partnerství, první šéfredaktor časopisu Veronica, miroslav.kundrata(zavináč)nap.cz