VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Rok "osmičkových" výročí nadobro odezněl. Významná jubilea lze však s trochou úsilí nalézt v každém roce. Zkusme se proto v roce 2009 zaměřit na data, která symbolizují jednotlivé úseky dějin české ochrany přírody. Snad si na příbězích minulosti uvědomíme kořeny současnosti. Možná nás to dovede až k zamyšlení nad smyslem ochrany přírody v roce 2009.

Proti estetickému pochybení

Uvažování o kulturní krajině se zakládá na premise "harmonického krajinného obrazu". Už v počátcích modernity byl formulován rozpor mezi "cizím a nelidským" prostředím, ve kterém se odehrává život moderního člověka, a idealizovanou představou krajiny minulosti a spokojného života v ní. Dobová kritika tuto disonanci pociťovala jako smutek a rozhořčení ze "zmechanizování našeho života", které ohrožuje "životní harmonii". Z takových pocitů se rodila organizovaná ochrana přírody.

Spojení ochrana domoviny, v německém originále "Landschafts- und Heimatschutz", poprvé užil berlínský učitel hudby a komponista Ernst Rudorff v roce 1880. Vzpomínal na oblast ležící jihovýchodně od Hannoveru mezi řekami Leine a Weserou, kde v dětství opakovaně prožíval letní prázdniny. Později pozoroval, jak scelování zemědělské půdy ničí přirozenou lákavost krajiny. Nepříjemný rozpor mezi svými vzpomínkami a reálnou situací řešil vlastní aktivitou. Začal plánovat vysazování nových keřů a stromů. Praktickou ochranu domoviny posléze financoval z vlastních prostředků .

Pod vlivem ekonomického a průmyslového rozvoje druhé poloviny 19. století se na základě kritiky dobových proměn krajiny ustavil pojem krajinného rázu. Reagoval na snižování krajinné (a krajové) diverzity, tedy bohatosti a různorodosti krajinných forem a životních způsobů na ni vázaných. Ochrana domoviny chtěla zabránit pustnutí a ochuzování kulturní krajiny v obavě, že povede nejen k úpadku hospodářství, ale i kvality života.

Prvorepublikoví odborníci na ochranu domoviny (např. Jan Svatopluk Procházka) chápali nelad pozorovaný v krajině jako "esthetické pochybení". Programovým úkolem ochrany domoviny (podobně jako památkové péče) bylo působit preventivně a již nastalou disharmonii napravit. Prostředníkem mezi odborníky a veřejností s ambicí zvyšovat "estetický smysl obyvatel" se staly okrašlovací spolky, které se postupně profilovaly v péči o konkrétní části krajiny. V roce 1904 byl založen pruský svaz pro ochranu domoviny Deutscher Bund Heimatschutz. V témže roce v Praze vznikla česká obdoba, Svaz českých spolků okrašlovacích v království českém. O ochranu domoviny byla hlavní náplň Svazu posílena v roce 1909, což se formálně projevilo změnou názvu na Svaz českých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Proti všelikému znešvařování celkového dojmu

Estetické důvody ochranářských protestů vynikají v přehledu intervencí českého svazu u nejrůznějších úřadů (přehled k roku 1914 uvádí 23 stížností). Ve stížnostech lze jasně identifikovat obavu z narušení krajinného rázu: např. protest proti postavení hamru v krajině kolem Nové Huti či proti "lámání kamene v okolí ,Džbánu', čímž jest romantický ráz Divoké Šárky nemálo ohrožen" - podobně oznámení o "zřícenině hradu Tetína, které lámáním kamene hrozí zkáza" - nebo odpor proti dalším zásahům z různých důvodů považovaným za nevkusné (vedení elektrické dráhy na Pražský hrad anebo "C. k. zem. konservátor žádá, aby Svaz zakročil proti stavbě záchodku v blízkosti ,Chodského hradu'"). Tematicky převažuje ochrana stromů, alejí, sadů nebo lesů proti kácení. Poměrně často se projevuje snaha o záchranu zřícenin ("Okrašlovací spolek žádá pokyny k akci o zachování hradu Helfenburka") a dalších historických památek (mlýnský náhon), o odvrácení bourání (vykácení lip a zboření staré kapličky ve Zbečně) nebo necitlivého stavebního zásahu.

Ochrana domoviny se přitom nerozvíjela jen na úrovni dobrovolných aktivit. Postupně vznikají úřady, které měly zejména s ohledem na památky naplňovat výzkumné, kontrolní, regulační nebo plánovací funkce v krajině. V roce 1910 rakouské ministerstvo veřejných prací doporučilo vypracovat návrh zákona na ochranu domoviny pro předlitavskou část rakousko-uherské monarchie. S krajinným rázem se počítalo v návrhu zákona na ochranu přírodních památek J. V. Stejskala z roku 1922, který se kromě významných přírodních prvků věnoval také zakládání národních parků a rezervací a ochraně krajinného rázu "proti všelikému znešvařování celkového dojmu".

Co nám vlastně vadí?

Od druhé poloviny 19. století se profilovaly dva obory vycházející ze starostlivosti o lidské životní prostředí. Na proměny tradičně malebné krajiny nesouhlasně reagovala jak ochrana přírody, tak památková péče. Obsah moderní památkové péče na základě výkladu jejího historického vývoje formuloval Alois Riegl. Ve spise z roku 1905 Nové směry v památkové péči zkoumá, proč odstranění domů kvůli plánu výstavby železnice vyvolalo "upřímný zármutek některých příznivců památek".

Jedinečnost dochovaných historických staveb, uměleckých památek nebo přírodních prvků podle něj na člověka působí jako neopakovatelný příběh blíže neurčené osobní historie. Rieglovými vlastními slovy: "Není tomu tak proto, že byly postaveny a obývány našimi národními předky, ani ne příliš proto, že jsou to také svědci naší vlastní lidské minulosti, nýbrž proto, že jsou vůbec něčím, co vzniklo v dřívějších dobách a co má určitý individuální charakter. Tím si získaly právo pokud možno dožít podle vlastních podmínek jejich zachování."

Odcizení - ztráta domova

Z mysli široké ochranářské a přírodovědné veřejnosti pojmy ochrana domoviny a krajinný ráz mizí na začátku druhé poloviny 20. století společně s vynuceným zánikem Svazu českých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1951). Z oficiální ochrany přírody je vytlačen politickými opatřeními opírajícími se o argumenty pozitivistické přírodovědy. Krajinný ráz se legislativně nepodařilo ukotvit, první samostatný český zákon na ochranu přírody (zák. č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody) vzniká už v jiném politickém a společenském kontextu. V usilování o vědeckost ochrany přírody bylo estetické hledisko na dlouhá desetiletí zapomenuto. Pocity odcizení a vykořenění, na jejichž základě byla ochrana domoviny definována, byly na dlouhá léta potlačeny. S vehemencí o to větší možná zaznívají v současné postmoderní společnosti.

Dana Zajoncová