Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Britský konzervativec o krajině a odpovědnosti


Miroslav Kundrata, č. 1/2009, str. 17-19
Rozhovor s Rogerem Scruttonem

Mezi politology i veřejností v České republice, možná v celé Evropě, je zakořeněna představa, že environmentální hnutí je rudozelená koalice inklinující k socialistickému normování. Z toho se zcela vytratila diskuse o hodnotách a osobní odpovědnosti za současný i budoucí stav planety. Kam byste Vy osobně zařadil ochranu přírody a životního prostředí v politickém spektru?

Je pravda, že monopol, který si na environmentální problematiku nárokuje levice zvláště německá - deformuje politologickou diskusi. Levicové myšlení vychází z premisy, že pokud něco nefunguje, mohou za to lidé, kteří mají moc, a proto je nutné jejich moc/majetek/postavení atd. zničit, abychom "osvobodili" jejich oběti a mohli začít proces obnovy. Proto na levici ochrana životního prostředí začíná útokem na "high business", "mezinárodní kapitalismus", "vojensko-průmyslový komplex" a ostatní obvyklé cíle paranoidní nenávisti. Tím se však dostáváme na starou známou cestu k nadvládě státu, z níž plyne ztráta osobní odpovědnosti, což způsobilo environmentální katastrofu komunismu.

Jediným řešením aktuálních environmentálních problémů je posilování postoje individuální odpovědnosti vůči světu, který jsme zdědili. To je premisa, z níž vychází konzervativní politika. Životní prostředí ničí konzumenti, kteří si nepřipouštějí důsledky svého chování. A nepřipouštějí si je tím víc, čím víc starost o ně uzurpuje stát. Proto se domnívám, že socialistické způsoby myšlení problém neřeší, nýbrž zhoršují.

Jak se vyrovnat s právy vlastníka, který má tendenci na svých pozemcích stavět, co se mu zlíbí, a potřebou určité regulace?

Soukromé vlastnictví je základem oné osobní odpovědnosti, které se zastávám. Je pravda, že soukromého vlastnictví lze zneužít, a že je proto nutno je regulovat. Ale regulace lze zneužít také, a tak v této oblasti, jako i v jiných, stále platí Terentiova otázka: quis custodiet illos custodes? Kdo bude hlídat hlídače? Potřebujeme flexibilní a na tradici založenou majetkovou legislativu, na jejímž základě budou soudy respektovat práva vlastníků, ale přitom se ve všech sporech zároveň uplatní i společně sdílené hodnoty estetické, morální a společenské.

Modely pro takové uspořádání, se kterými se podle mého názoru stojí za to seznámit, máme v Anglii a Itálii. Jejich podstatou je poznatek, že majetek má vždy svoji soukromou i veřejnou tvář. Pokud vlastním dům na Malé Straně, pak mám právo užívat jej podle vlastního uvážení - uvnitř. Dům má však také svůj zevnějšek, který spoluvytváří vzhled ulice a je součástí historického, estetického a kulturního bohatství, které legitimně patří i ostatním lidem, hluboce ovlivňuje jejich pocit štěstí a duševní harmonie. Není proto nic špatného na legislativě, která mi nařizuje, že nesmím změnit fasádu domu, pokrýt dům reklamními štíty nebo graffiti anebo v oknech vystavit křiklavé plakáty.

Své posluchače, čtenáře i přátele jste už před lety překvapil svým zaujetím pro ochranu tradiční krajiny před plíživým rozpínáním měst (urban sprawl). Co je na tomto civilizačním trendu podle Vás nejnebezpečnější a jak mu čelit? Vidíte v tomto směru nějaké rozdíly mezi Británií a střední Evropou/ČR?

My v Anglii se s nekontrolovatelným rozpínáním měst potýkáme už od dvacátých let minulého století. Velkého úspěchu jsme dosáhli v roce 1946, kdy byla schválena série zákonů o rozvoji měst a venkova, která městům stanovila hranice růstu a nařídila zachování "zeleného prstence" kolem každého z nich. Labouristé nyní chtějí tuto legislativu odstranit, ale občané ji již dávno přijali za svou a změna by podle mého názoru byla velkou chybou.

Města jsou krásná, pokud mají centrum, jež je fungujícím středem jejich života. Jsou ošklivá a jejich centra hynou, pokud začnou žít odstředivě jako v Americe. Jde o jedno z nejhorších ohrožení životního prostředí jemuž v současné době čelíme, a je nejvyšší čas, aby si to Češi a jejich vlády uvědomili. Úpadku měst se lze bránit jen tehdy, pokud je zachována hranice mezi městem a venkovem, a tím jsou zachovány hodnoty obou. Anglický příklad ukazuje, čeho je možné dosáhnout, přičemž je důležité kontrolovat to, co je povoleno stavět v centru, a zároveň zakázat výstavbu "okrajového města" - parku hypermarketů a obchodních řetězců za hranicemi města, který odsává z města život a všechny nutí používat při nákupech auto.

Za jak vážné považujete nebezpečí globálních změn klimatu?

Zda žijeme v období změny klimatu, zda tato změna může nabýt katastrofických rozměrů, zda je způsobena činností člověka a zda je možné ji odvrátit, je otázkou pro vědu. Hysterie, kterou rozpoutala "klimatická" lobby, nám velmi ztěžuje objektivní a věcné posouzení těchto otázek. Já sám jsem na ně dosud nenašel odpověď, která by mě uspokojila. Nepochybuji o tom, že spotřebováváme příliš mnoho energie. Ale z environmentálního hlediska za závažnější považuji skutečnost, že v běžných potřebách našeho každodenního života se už neobejdeme bez neúměrného množství balení, dovážení, převážení a všudypřítomného používání biologicky neodbouratelných materiálů.

Má smysl pokoušet se tomu čelit? Pokud ano, jak se Vy jako konzervativní zastánce tradiční anglické krajiny vyrovnáváte s tím, že by její horizonty měly narušit třeba větrné elektrárny? Lze po zralém uvážení část krajiny obětovat (byť dočasně na pár desítek let), abychom čelili klimatické hrozbě potvrzené vědeckou komunitou?

Obnovitelná energie je jen módní slogan. Možná lze takového cíle dosáhnout, ale za jakou cenu? "Větrné farmy", o kterých se zmiňujete, jsou ohyzdné a vyrábějí jen velmi málo elektřiny. Je-li cenou za obnovitelnou energii zničení estetické hodnoty krajiny, pak je důležité si uvědomit, že i tato estetická ztráta je environmentální cenou. Jejím přímým důsledkem je oslabení lásky k zemi - ta jediná by nás mohla přimět ke změně našeho chování. Environmentální cena zaplacená za větrné farmy může v dlouhodobé perspektivě daleko převážit jejich přínos. Větrníky se budou tyčit k nebi jako symboly státního dirigismu, jenž triumfuje nad obyčejnými lidskými touhami a přáními a podkopává respekt ke společnému konání. Takže moje odpověď na druhou část otázky zní ne, takto nemůžeme obětovat naše dědictví.

Jak se vůbec stavět k civilizačnímu pokroku, který mj. přináší tlak na změnu tradičních forem výstavby? Dnes už sedlák prostor pod střechou pro uskladnění sena nepotřebuje. Požadavky na komfort a úspory energie spolu s rozvojem technologií vedou moderní architekturu k opouštění tradičních břidlicových či taškových střech a jejich náhradě zelenými střechami kombinovanými se solárními systémy. Jaký je Váš názor na tento proud proměny venkova, který sice porušuje tradiční tabu, ale staví na ohledu k přírodním zdrojům.

Podstatou této otázky je "soulad". Je to hluboký problém, jenž se dotýká vnímání našeho postavení v historii a naší přináležitosti k místu. Staré chalupy moravského venkova máme rádi nejen pro jejich vzhled samotný, ale také pro to, co symbolizuje - způsob života, který už zanikl, ale který si chceme zapamatovat a zvěčnit jako symbol, neboť spoluvytváří naši identitu a naši lásku k místu a životu, jenž zde vznikl. Taková láska je důležitá, neboť se na ní zakládá veškerá opravdová ochrana životního prostředí. Pokud do venkovského prostředí vpadnete s nejnovějšími technologiemi a necitlivou architekturou, umožní vám to sice žít "obnovitelný" život, ale vymažete přitom stopy života, který vám předcházel. Sám se stanete tou nejhorší environmentální katastrofou.

Čeho si ceníte na moravské a české krajině, protože to Británie nemá, a co jí naopak oproti té britské chybí?

Cením si u vás míst (ještě existují, i když už je jich tak málo), kde jen úzké cesty spojují malé vesnice uprostřed rozsáhlých lesů, v nichž rostou houby a v noci zpívají slavíci. Avšak myslím si, že Češi by se mohli od Britů poučit o potřebě legislativy, která reguluje místní rozvoj a určuje, kde a jak se města mohou rozrůstat.

Skutečně osvícených moderních projektů výstavby na venkově je velmi málo, ale přesto vždy vzbudí polemiku a často až odpor konzervativní ochrany přírody. Soustředí se na ně kritika, zatímco masově se rozrůstající novostavby a rekonstrukce domů, které představují koncentrovaný nevkus, jsou naprosto nekompatibilní s historickým kontextem a navíc energeticky plýtvavé, zůstávají bez povšimnutí. Cos tím?

Kéž bych na tuto otázku uměl odpovědět! V Anglii a ve Francii existují zákony, které regulují, co lze na venkově stavět, v jakém stylu a z jakých materiálů. Myslím si, že ochránci přírody v České republice by se s těmito zákony měli seznámit a zamyslet se přitom nad společenským konsensem, který je jejich základem. Britský zákon o rozvoji měst a venkova schválený po válce stanovil zásadu, že na venkově nesmí vzniknout žádná nová stavba, pokud jí nebylo na základě velmi přísných pravidel uděleno stavební povolení. V praxi se zákon uplatňuje v závislosti na daném regionu, ale obecně lze říci, že stavební úřady určují stavební materiály a detaily vzhledu každé nové stavby - a často nepovolují novou výstavbu vůbec. Tak např. dům, v němž žiji se svou rodinou, je z místního cotswoldského kamene. Povolení k jeho rozšíření jsme dostali pouze pod podmínkou, že použijeme stejný cotswoldský kámen. Podobně regionální úřady v Provence sice novou výstavbu na venkově povolují, ale přísně určují výšku, barvu a druh střešní krytiny u každého nového domu.

Podobnou legislativu potřebuje i Česká republika. Problémem je, že francouzská a britská legislativa byla přijímána v době, kdy existoval široký a poučený konsenzus o tom, jak věci mají vypadat, kdežto Češi se těší ze své nově nabyté svobody v období nejhoršího kulturního úpadku a disneylandizace obecného vkusu. Prosadit potřebné standardy v takové době nebude vůbec lehké.

Otázky formuloval Miroslav Kundrata, rozhovor zprostředkoval a z angličtiny přeložil Miroslav Pospíšil


Roger Vernon Scruton (1944) je britský filozof, estetik, politolog, spisovatel a hudebník. Je zastáncem a teoretikem konzervatismu a pronikavým komentátorem politického a společenského dění. Je považován za jednoho z nejpodnětnějších myslitelů současnosti.

Vystudoval filozofii na Jesus College v Cambridgi a práva v Londýně, působil na mnoha univerzitách v Británii, Evropě, Jižní Africe a Severní Americe. Stal se spoluzakladatelem a kurátorem Vzdělávací nadace Jana Husa a Jagellonské nadace, které v 70. a 80. letech pomáhaly nezávislým aktivitám v Československu a Polsku. Založil významný čtvrtletník konzervativního myšlení The Salisbury Review a nakladatelství Claridge Press, polemické články a úvahy publikuje v předních světových denících a časopisech.

V současnosti je profesorem filozofie na Institute for the Psychological Science, vyučuje ve Washingtonu a Oxfordu. Je členem mnoha učených společností v Británii i v zahraničí a nositelem mnoha ocenění a vyznamenání, včetně Medaile za zásluhy České republiky (1998) a čestného doktorátu Masarykovy univerzity (2004).

Viz též http://cs.wikipedia.org/wiki/Roger_Scruton

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu