Čtení na tyto dny

Moravo, Moravo

Řeč teče jako Okluky
v Zápovědi se sešly zdvižené límce
Hluboček kácejí do poslední třísky
aby prodali poctivé dřevo
za plytký peníz

A na Rovninu
chodívají křičet jenom vylekaní bažanti
které nikdo nenaučil létat

Okolo šumí kukuřičné pole
To nám ještě scházelo

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Jak obnovit náš vztah se zemí a kosmem?


Jiří Zemánek, č. 1/2009, str. 22-23
O krajinných sochách Jana Šimka

"Lidský rod, člověk jako živel příbuzný větru, bouřce, ohni, jako element přírody a prostoru. Chtěl bych konfrontovat živel přírody s živlem člověka a hledat jejich souvislosti a návaznosti." Jan Šimek

Jan Šimek (nar. 1941) je výraznou postavou českého sochařství 2. poloviny 20. století. Originální tvorba tohoto umělce nezaměnitelně spoluutvářela ráz nezávislé brněnské kultury 70. a 80. let. I když se Šimkovo sochařské dílo vyvíjelo zdánlivě stranou dobových výtvarných trendů, vždy vznikalo z autorovy živé účasti v dramatech a výzvách své doby, na které dokázal reagovat nezaměnitelně osobitým způsobem.

Rudimentárně tvarované, dřevěné figurativní sochy Jana Šimka ze 70. let vznikaly z existenciálního přetlaku. Podávají svědectví o lidství, rozpjatém mezi dvěma nekonečny: mezi zemí a nebem, mezi neznámým počátkem a nevyzpytatelnou budoucností, k níž člověk v tvůrčím gestu směřuje a zároveň je k ní i neodvratně přitahován tajuplnou silou. Formy těchto Šimkových raných postav, jež často připomínají herce či loutky (a naznačují tak sochařovu blízkost divadlu), jsou napínány až k prasknutí, expresivně tvarovány silami, emocemi a sny, které daleko přesahují jejich individuální tělesnost; autor je zobrazuje v odvážném, užaslém, ale i bolestném hledání tušeného smyslu lidské existence. Čas to mají charakter osamocených "výkřiků" i kolektivních konvulzí vzájemně propletených lidských osudů (Lidský živel, 1971-1972), v nichž se zrcadlí drama i stísněnost tehdejší společenské situace u nás.

Jan Šimek těmito sochami podává působivé svědectví o "otřeseném lidství" své doby, která ztratila "příběh". Jeho další tvůrčí úsilí je vedeno urputnou snahou najít nový mýtus, který by mohl být obecně sdílen, byť zatím aspoň v rámci nezávislé subkultury tvořivých lidí. Má bytostnou potřebu a schopnost tlumočit svými díly univerzální poselství lidského bytí, zamýšlet se nad jeho základními otázkami a otevírat možná východiska z typicky autistické, do sebe zahleděné situace moderního člověka. Jakožto pravý homo religiosus hledá širší kosmologické souvislosti "lidského příběhu". Klade si přitom ty nejzákladnější otázky: "Odkud jsme přišli? Proč jsme tady? Kam jdeme?" A začíná vyprávět mýtus zrození života, formovat novou sochařskou ikonografii, která by byla schopná takový příběh vyjádřit. V této spojitosti vystupují v Šimkově tvorbě nově do popředí dva momenty:

a) vztah ke krajině, k přírodě a zemi, respektive vztah "lidského živlu" k živlům, prvkům i rysům okolní krajiny, který se projevuje integrací sochařského díla do krajinářsky (či landartově) utvářeného přírodního prostředí;

b) pojetí výsledného sochařsko - krajinářského díla jako kontemplativního útočiště, do něhož je možné vstoupit, jako zvláštního místa, které nás rituálně přivádí k vnímání našeho postavení v širším řádu univerza, pomáhá nám oprostit se od každodenní rutiny a hlouběji se ponořit do tajemství bytí.

Od poloviny 70. do poloviny 80. let vytvořil Jan Šimek celkem tři rozměrné krajinné skulptury, v nichž nově ztvárňuje svou vizi "lidského příběhu" v kontextu reálné, uměle modelované krajiny. V realizacích "Mezi zemí a nebem" (1974-75) v Želešicích, "Vír života" (1976- 1977) v lázních Třeboni a "Cesta života - Jižní svah" (1979-1985) v Lázních Jeseníku opakovaně variuje mýtický vznik "lidského živlu" z hlubin země, jeho expanzi do otevřeného prostoru krajiny k onomu nevyslovitelnému úběžníku naší existence v kosmu. Podobně jako umělcův oblíbený filozof Teilhard de Chardin nebo Chardinův následovník teolog Thomas Berry, jeden z nejinspirativnějších současných ekologických myslitelů, i Jan Šimek svými sochařskými díly znovu oživuje evoluční vizi spirituality zakotvené v zemi. I pro něj je země a hmota vůbec živou, numinózní realitou, v níž je od počátku přítomná nějaká forma vědomí. Šimkova tvorba připomíná volání Thomase Berryho po obnovení našeho společenství se spirituálními silami, z nichž jsme byli zrozeni; koresponduje s Berryho výzvou, abychom se vydali za genetické a kulturní kódování "do samotné země, jako zdroje, z něhož jsme vzešli … neboť země obsahuje jak psychickou, tak fvzickou strukturu každé živé bytosti …"

V tomto duchu pojímá Jan Šimek ve svých krajinářských sochách lidský fenomén vskutku jako živel, jenž je nedílnou součástí procesů světa přírody; koncipuje tato díla nikoli jako v sobě uzavřené artefakty, ale jako rituálně pojatá místa, v nichž se jeho tvořivé gesto spojuje s přírodními elementy, živly a energiemi, jako jakási morfická pole živých a mocných sil, do nichž je třeba vstoupit a celou svou bytostí je tělesně procítit. Otevírají diváka prožitku kontinuity mezi lidským a ne-lidským, mezi člověkem a přírodou, člověkem a kosmem. V této spojitosti je třeba připomenout Šimkovo charakteristické tíhnutí k rituálu, které prostupuje celou jeho sochařskou tvorbou a od samého počátku jí propůjčuje výraznou scénickou a později též enviromentální dimenzi. S tím bezprostředně souvisí umělcova dlouholetá spolupráce s brněnským avantgardním Divadlem na provázku, zejména s hercem a dramaturgem Petrem Oslzlým a režisérkou Evou Tálskou; pohybově vypjaté sochy Jana Šimka byly často začleňovány do inscenací akčního Divadla v pohybu. Na druhé straně pak sochař sám svými uvedenými krajinnými sochami začal vytvářet specificky strukturovaná prostředí pro možné rozehrání kolektivní scénické akce. Už během vzniku Šimkovy želešické krajinné skulptury přemýšlel jeho přítel Petr Oszlý nad možností uskutečnění "aktivní akce, při níž by se lidé prolínali s tímto neobvyklým prostředím, osvobozovali se pobytem v něm k pocitu a zážitku nové vazby mezi sebou a přírodou …" Nicméně teprve Šimkova pozoruhodná jesenická realizace "Cesta života - Jižní svah" umožnila podobné akce rozvinout.

Jestliže v krajinářských pracích v Želešicích a Třeboni ztvárnil autor motiv zrodu "lidského živlu" jako jediné ohnisko celé kompozice, ve své jesenické realizaci jej zakomponoval do narativně pojatého sochařského příběhu "cesty života", jenž se rozvíjí v modelovaném travnatém svahu na úpatí Studniční hory nad jesenickými lázněmi. Jedinečnost umístění tohoto velkoryse utvářeného krajinářského díla, které se otevírá do rozlehlé kotliny, lemované ze všechstran horami, a zároveň do nezměrného prostoru nebe, umocňuje jeho celkové vyznění jako "putovního místa novodobého kultu přírody hor, kamenů, slunce, vody i větru, s nimiž se sjednocuje v neustálých proměnách. Celá sochařská kompozice do sebe integruje a sochařsky umocňuje prvky okolní krajiny …" Autor vede poutníka vzhůru terénními vlnami "přes celkem jedenáct sochařských "zastavení" v podobě kamenných skulptur ze světlé slezské žuly, které promyšleně gradují divákův prožitek cesty při jeho výstupu svahem. Líčí v nich příběh pozvolného procitání, probuzení a růstu "lidského živlu" v těžké hmotě kamene, kdy plastiky postupně přecházejí od elementárních tvarů až do lidsky konfigurovaných sochařských kompozic: "lidský živel" se v nich s neobyčejnou energií prodírá jako dravá řeka z kamenných polí a v totemické kompozici lidského torza extaticky vzpíná do okolního prostoru. Poutní cesta vrcholí útvarem nádherně modelované kamenné brány ("Brány života"), mající podobu dolmenu, od níž se otevírá působivý výhled k dalekým obzorům hor i do sluncem prozářených hloubek nebe. V modelaci překladového kamene brány, jež evokuje plynoucí mraky, jsou zakomponovány profily lidských hlav, naznačující vizi šamanského letu, tušení onoho "kosmického vanutí" života.

Šimkův celoživotní přítel a interpret jeho díla Petr Oslzlý napsal výstižně, že "Cesta života" nás vybízí k "meditaci nad nekonečnem mimo nás i v nás". Toto krajinářské dílo nás otevírá důvěrné interakci s okolní krajinou v jejích neustálých proměnách, umocňuje její prožívání jako oslavy. Už od samého počátku svého vzniku se přirozeně stalo místem setkání, místem rituálů. K těm nejpozoruhodnějším patřilo vystoupení slavného japonského tanečníka Mina Tanaky 25. května 1996, které se stalo nezapomenutelnou událostí pro více než čtyři sta účastníků.

Jedním z ohnisek jesenické realizace je koncentrická skulpturální kompozice, sestávající ze čtyř vertikálních žulových kamenů, jež v relativně uzavřeném prostoru terénu obklopují ze země vyvěrající pramen. Toto kontemplativní sochařské dílo, upomínající na starodávná megalitická místa se vztyčenými kameny, je skrytou duší této uměle vytvořené krajiny. Připomíná, že zrod "lidského živlu" z hlubin země je spojen s elementem vody. Tato sochařská kompozice stojí na počátku celé řady dalších Šimkových podobně komorně laděných prací, v nichž kombinuje přírodní kámen a vodní pramen. Situoval je většinou do urbanizovaného prostředí města Brna, v němž představují jakási intimní místa pozemské spirituality, evokují zapomenuté kouzlo původní čisté přírody. Tvorba Jana Šimka v sobě obsahuje cosi prapůvodníhove smyslu umělcova hlubokého sepětí s místem, s přírodou a lidmi. Prostřednictvím originální sochařské mytologie a ikonografie vtahuje současného člověka do znovu oživeného příběhu oduševnělé Země, jenž rezonuje S étosem "Nového příběhu" teologa Thomase Berryho, s jeho anticipací nové ekozoické doby jako éry jednoho integrálního společenství života.

Jiří Zemánek


Jiří Zemánek - historik umění, kurátor výstav a projektů propojující umění, environmentální témata (ekologii) a spiritualitu.

K článku viz: www.thomasberry.org,  www.ecozoicstudies.org

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu