Čtení na tyto dny

Pobřeží

Slunce již hvězdy noční
roztříští v příboji
Noc stáhla se pryč chvatně
se všemi závoji
Bílá břicha ryb svítí
mrtvá jak touha má
rybářkám do jejich sítí
jen nechtíc
veplouvá…

(František Schildberger) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Bohdalov-Hartinkov


Hynek Skořepa, č. 2/2009, str. 22-23

Řeka Třebůvka

Kraj kopců, roklí a lesů, kraj neokázalé krásy. Řeka Třebůvka se tudy prodírá průlomovým údolím přes Zábřežskou vrchovinu od Městečka Trnávky k východu, k Loticím. Údolí Třebůvky je na středoevropské poměry velice staré, snad až z třetihor. To údolí není jenom staré, je taky krásné. Hlavně na jaře, když u vesnic kvetou ovocné stromy a lesnaté stráně svítí jasnou zelení. Kalná voda řeky Třebůvky teče pod zříceninou hradu Vraní hora. Kopec, na němž hrad stojí, je tzv. odlehlíkem. Osamělý vrch vznikl z ostrožny při zaškrcování meandru, zákrutu. Nějakou dobu ležel uprostřed meandru řeky ze tří stran obklopený vodou. Úzká šíje meandru se však při každé povodni stávala tenčí, až se jednoho dne protrhla. Od těch dob už teče řeka pod kopcem pouze z jedné strany. Z druhé strany, na kraji Vranové Lhoty, pak stojí starý smírčí kříž. Takové kříže kdysi stavěli pachatelé vražd, aby si udobřili příbuzné oběti. Stavěli je na výraz svého pokání. Ale o křížích až později, zaslouží si vlastní kapitolu. Raději zpět k řece.

Třebůvka má rozsáhlé povodí v kopcovité oblasti s poměrně vysokými srážkovými úhrny. Přibírá několik menších přítoků a pod Městečkem Trnávkou se pak stéká se svým přítokem nejvýznamnějším - Jevíčkou. Když se všechna ta voda po deštích či za jarního tání dostane do úzkého údolí, dokáže být jinak přívětivá řeka strašná. Její zlobu pociťují především obyvatelé Vranové Lhoty, ale i dalších obcí.

Vranová Lhota se vlastně skládá ze dvou částí. Severně od řeky leží Vranová (v mapách z dob rakouské monarchie Braune), jižně pak vlastní Vranová Lhota (kdysi Braunölhütten). Tam stojí na místě staré železné hutě malá továrna, armaturka. Je tam taky zámeček a kostel sv. Kateřiny s letní kolonií netopýrů velkých ve věži. A taky obchod. Když přijde velká voda, silnice vedoucí loukami a přes řeku mezi Vranovou a Vranovou Lhotou je zaplavená, z Vranové do Lhoty pro nákup do obchodu lze pak přejít pouze po úzké dřevěné lávce položené na kůlech asi tak metr nad úrovní říční nivy, tedy roviny v okolí řeky tvořené naplavenými říčními usazeninami.

Kraj kamenných křížů

Křížů bylo v tom kraji opravdu hodně. Na venkovských hřbitovech, na rozcestích cest v polích i uprostřed lesů. Křížů kamenných, litinových, dřevěných. Postupně se však ztrácejí v proudu času. Povětří i nenechavé lidské ruce dělají své. Nejčastější kříže jsou asi dosud ty pískovcové, z druhohorního (křídového) maletínského pískovce.

Maletín je malá vesnička ležící kousek dál na sever, již za hranicí přírodního parku. V jeho širším okolí se v minulosti těžila proslavená kamenická surovina. Maletínský pískovec byl vyhledáván kameníky po mnoho staletí ve velké část i Moravy od Moravské Třebové a Šumperka přes Olomouc po Kroměříž. Nejen na kříže a sochy, uplatňoval se i při stavbách mnoha budov, přinejmenším od 15. až do začátku 20. století. S těžbou se skončilo za druhé světové války a teprve před několika lety byl v Maletíně jeden malý pískovcový lom znovu otevřen.

Jemnozrnný maletínský pískovec má bílou až nažloutlou barvu. Vznikl na rozdíl od většiny pískovců české křídové pánve ve sladkovodním prostředí, pravděpodobně v jezeře. To podmínilo jeho odlišné kamenické vlastnosti. Je dobře opracovatelný a lze v něm vytvořit i velmi jemné detaily, zároveň je mechanicky a chemicky odolný a poměrně málo nasákavý vodou. Vápnité pískovce z někdejšího mořského dna zvané příznačně opuky jsou rozpadavé a pro kamenické účely mnohem hůře využitelné.

Kopce a rokle

Přírodní park Bohdalov-Hartinkov byl vyhlášen okresním úřadem ve Svitavách v roce 1996 na ploše 6 265 hektarů. Nejvyšším bodem parku je 587 metrů vysoký Ousov u Hartinkova. Je to kopcovitý kraj. Od vesničky s příznačným názvem Vysoká se směrem k západu otevírá úchvatný pohled. Tedy alespoň pro mne. V zapadajícím slunci se rýsují siluety kopců a člověk má pocit, že je někde vysoko v horách.

Po pár krocích lze odtud doslova spadnout do rokle nad obcí Vrážné, kterou vede cesta zvaná Oliva. Prazvláštní název. Ten jižní strom se zelenými plody přece naši předkové nemohli znát. Hodný pozornosti je i samotný název obce Vrážné. Zřejmě souvisí se starým slovanským slovem ovrag, které se dosud užívá třeba v ruštině, a dostalo se dokonce do odborné geomorfologické terminologie. Znamená rokli a geomorfologové, vědci studující tvary zemského povrchu, tak nazývají rokli, která má na průřezu tvar velkého písmene V. Taková rokle vznikla erozní činností vodního toku. V ústí rokle nad Vrážným, v mapách označované též jako Vráženský důl, se nachází zajímavý útvar - erozí vypreparovaný zbytek červeně zbarvených permských (prvohorních) slepenců. Tu podivnou křiklavou barvu získaly v podmínkách suchých tropů na konci prvohor a za to, že jsou dnes tak nápadně odkryty, může voda. V dřívějších dobách však měli lidé pro původ podivného kopečku jiné vysvětlení. Podle pověsti jeho vznik způsobily nadpřirozené bytosti. Kdo jiný by v tom mohl mít prsty než čert, říká se mu proto Čertův mlýn.

Celý kraj je vůbec z geologického hlediska velmi pestrý. Převažují zde kulmské (prvohorní) droby a břidlice, sem tam je trochu vápence  (třeba na Hradisku u Vrážného) a k tomu velmi staré přeměněné a vyvřelé horniny nectavského a svinovsko-vranovského krystalinika. Severozápadní okraj přírodního parku mezi Petrůvkou a Grunou pak tvoří pískovce a jim příbuzné druhohorní usazeniny. Pískovcové srázy strmě spadají do údolí Bohdalovského potoka. Geomorfologové zde popsali asymetrický hřbet se svahy na jednu stranu prudkými, na druhou pozvolnými, který odborně nazývají kuesta.

V Rovenském dole u Vranové Lhoty se nacházejí staré štoly, otevřené prý v 15. století. Těžil se v nich magnetit, železná ruda s vysokým  (asi 70%) obsahem železa, vázaná zde svým výskytem na horniny svinovsko-vranovského krystalinika. Fungovalo zde více než dvacet štol, většina z nich však brzy zanikla. V některých byla těžba obnovena koncem 18. století (ve Vranové Lhotě pak v polovině 19. století fungovala železná huť), o sto let později však byly štoly vesměs opět zříceny a zatopeny. Po druhé světové válce byly některé staré štoly využívány jako úložiště nebezpečného odpadu z řady průmyslových podniků v regionu, především odpadů vzniklých při zpracování kovů. Hydrogeologický průzkum následně zjistil průnik chemikálií do blízkého potoka. Tato stará zátěž dodnes ohrožuje životní prostředí jinak velmi "čistého" kraje.

Lesy, louky a pastviny

Lesy v přírodním parku mají dosud přírodě blízkou druhovou skladbu. Krásné jsou především zdejší bučiny. Kolem vrchu Homole jižně od Bohdalova lze dosud procházet pod gotickou klenbou větví starých buků a jedlí. Takové staré lesy však postupně mizí pod pilami dřevorubců a mladší porosty jsou často smrkové. Na hřbetu Plánivá nad Unerázkou tak ční poslední zbylé prastaré buky z mladých smrčin.

V bučinách přírodního parku však dosud rostou zajímavé rostliny, orchideje okrotice bílá či střevíčník pantoflíček, sněženky a dymnivky, kyčelnice devítilistá, podzimním mrazíkem do ruda zbarvený pryšec mandloňovitý. Na lučních enklávách lze najít jalovce, které jsou památkou na časy, kdy se zde páslo. Dobytek totiž jalovec nežere.

Na vlhčích loukách vzácně stále roste prstnatec májový, u Bohdalova i kosatec sibiřský a ostřice Davallova, ve starých sadech zase vemeník dvoulistý či hořec brvitý. V údolí Třebůvky lze najít na výslunných k jihu obrácených stráních, třeba u Pěčíkova či na Strážničce poblíž Vranové, docela teplomilné rostliny - diviznu rakouskou či rmen barvířský.

Teplice a Stará Roveň

V údolí Třebůvky mezi Pěčíkovem a Petrůvkou leží také nezamrzající pramen s vodou teplou přibližně 9 °C. Okolo trsy ostřic, vrby a další mokřadní vegetace. Prý zde žije i drobný vodní šneček (správně bych měl napsat plž) praménka rakouská. Kdybych měl křídla a mohl se přímo od pramene přenést přes řeku Třebůvku vzhůru do kopců, zamířil bych hned ke Staré Rovni, jedné z nejzapadlejších obcí v tomto kraji. Za obcí ukrytou v lesích vznikla roku 1786 parcelací panského dvora ještě osada Nová Roveň. Kousek za vsí se zdvíhá nad lesy návrší, ze kterého je vidět okolní kraj jako na dlani. Na severu v mracích hřbety Jeseníků, na východě hrad Bouzov a za ním roviny Hané, na jihozápadě v dálce hrad Boskovice nad Malou Hanou. Kdybych tak mohl celý ten kraj uzavřít do svého srdce! Odnesl bych ho někam daleko, někam, kde nejsou dálnice, továrny, kouře a hluky. Už i sem totiž začíná pronikat všudypřítomná civilizace a kraj je pomalu, ale jistě hyzděn jizvami. Největší bolest mi působí pohled na nevzhledné ohromné vrtule větrných elektráren. Vidím jich kolem několik. Některé jen kousek odtud za lesem, jiné na vzdálených obzorech. I nová rychlostní silnice poblíž povede, od Boskovic kolem Petrůvky na sever. Ale asi to tak musí být, většina lidí chce rychle, bezpečně a pohodlně jezdit. Jen se bojím, že brzo přijde doba, kdy už u nás nezbudou žádné takové zapadlé kraje.

Tajuplná Věžnice

Potok Věžnice pramení pod kladeckým kostelem, někteří proto říkají, že má jméno podle jeho věže. Ve starších mapách bývalo ovšem údolí označováno jako Vežnice, snad proto, že tudy vedla a dosud vede odvozní cesta, po které se odváželo z lesa dříví. V mapách novějších bývá údolí nesprávně pojmenováno Věznice, ovšem žádné vězení tu nikdy nestálo. Naopak v místě zvaném Hamerky zřejmě stávala železná huť, přesněji hamr, ve kterém se kulo železo ohromným kladivem. Je pravděpodobné, že právě v této huti mizela velká část dřeva z okolních lesů.

Je to už jistě dlouho, co se do strání nad údolím nenese hluk hamru. Hluboko v údolí však dosud stojí starý mlýn Na Věžnici. A kolem jen lesy, lesy a zase lesy.

Ochrana přírody

Přírodní park chrání především krajinný ráz. Žádná maloplošná zvláště chráněná území (tedy přírodní rezervace či památky) na území přírodního parku zatím nejsou. Pouze letní kolonie netopýra velkého ve Vranové Lhotě, ve které bývá každý rok více než tisíc samic s mláďaty, byla zařazena mezi evropsky významné lokality soustavy Natura 2000. Na podzim se odtud netopýři rozletí do světa, aby pak přečkali zimu v jeskyních.

Kraj dávných pověstí

Každý kraj má své pověsti, vyprávění o tom, jak se žilo dřív, i o jevech záhadných, věcech mezi nebem a zemí. V odlehlých lesnatých krajích bývaly pověsti déle živé, vyprávěly se mezi lidmi až donedávna. Také v tomto kraji jich sběratelé shromáždili desítky.

Učitel a spisovatel Martin Strouhal vydal v polovině 20. století knihy s názvem Báje a pověsti a Kytice pověstí. Ve druhé z nich se můžete dočíst mimo jiné o tom, jak chalupník Baránek z Vranové Lhoty získal hadí korunku. Stalo se tak u studánky v tmavém lese Maratovské rokle, kterou teče potok od Hartinkova dolů k Třebůvce. Za dávných dob prý studánku navštěvoval had se zlatou korunkou na hlavě a v pravé poledne, když slunce stálo na obloze nejvýš a nejvíc hřálo, se ve studánce koupával. Při tom odkládal korunku vedle do trávy.

Chalupník Baránek se ji pokusil získat. Nejdřív se vypravil za zámeckým pasákem, mužem zkušeným, podle jeho rad se pak připravil. Od své ženy si vyprosil šátek, který měla jako nevěsta. Ke studánce se vydal na bílém koni a svěcenou solí kolem sebe udělal kruh. Když se had objevil, zaklínal jej slovy, která mu poradil pasák. Had sám položil korunku na šátek. Chalupník pak rozdělal oheň a hodil na něj kouzelné byliny. Voňavý dým hada omámil, chalupník na nic nečekal, sedl na koně a prchal. Had jej sice pronásledoval, ale nedostihl.

Hadí korunku chalupník dobře prodal a za utržené peníze si postavil pěkný statek. Přestal už být obyčejným chalupníkem a po vesnici se nesl jako pán. Od těch dob se však prý jeho domu vyhýbalo štěstí.

Až tedy půjdete loukami a lesy tohoto zapomenutého kraje, vnímejte krásy a tajemství okolní přírody jen očima a srdcem. Nesnažte se je odnést, aby se štěstí neodvrátilo také od vás.


RNDr. Hynek Skořepa - Správa CHKO Moravský kras

Oprava: Na mapce PP Kladecko (Veronica 3/2008, s. 25) jsou ve skutečnosti zobrazeny dva sousedící PP: Kladecko (vpravo dole) a Bohdalov-Hartinkov. Redakce se omlouvá.

 
csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu