VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Proč viniční hory?

Pozemky, na kterých se vinohrad pěstoval, se od nepaměti nazývaly hory. Ostatně i proto, že se vinohrad ve středověku skutečně nesázel jinde než na svažitých a kopcovitých tratích. Kopce byly jinak jen stěží využitelné a zaručovaly, že keře nespálí přízemní mrazy v dolinách. Novodobé zkušenosti s výsadbami vinohradů v rovinách a snadno obdělávatelných údolních polohách ukazují, že moudrost starých lokátorů nepřekonají ani moderní technologie.

Bohužel však i ve vinorodých oblastech Moravy často nacházíme tradiční viniční hory pusté, mnohdy porostlé stepními trávníky, a proto také vyhlášené jako přírodní rezervace, často i zalesněné. Na rozdíl od zemí, kde zemědělská tradice nebyla přerušena kolektivizací a kde se dodnes réva leckde pěstuje na pozemcích, jejichž údržba vyžaduje téměř horolezecké schopnosti, se u nás těžko přístupné polohy již nikomu nechce obdělávat. Přesto většina vinařských obcí zachovává přístupnější staré vinařské polohy pod vinohradem, udržuje tak kontinuitu s minulostí a přispívá ke krajinné pestrosti. Viniční hory měly již od svých prvotních vysazení hluboko ve středověku přesně vymezenou polohu a rozlohu. Vinohrady se nikde jinde sadit nesměly. Tato nařízení, zakotvená v tzv. horenských právech, byla zrušena až josefínskými reformami na konci 18. století. Současná nařízení EU a nové vinařské zákonodárství, která přesně stanovují, kde se v jednotlivých obcích vinařské tratě mohou budovat, a také vymezují jejich rozlohy, jež nelze překračovat, tak vlastně pouze obnovují staré pořádky.

O původu názvů viničních hor

Každá z viničních hor, rozdělených dále na menší tratě a jednotlivé vinice, měla také své jméno. Kolektivizace zemědělství a ztráta každodenního styku s katastrem té které obce u nás většinu pomístních jmen postupně uvrhla do zapomnění. Jedinou výjimku tvoří názvy vinohradních poloh, jež díky tomu, že i minulý režim umožňoval soukromou držbu malých výměr vinohradů, zůstaly ve velké míře zachovány do dnešních dní. A jsou velmi cenným svědectvím naší minulosti.

O osud názvů viničních tratí netřeba mít obavy, neboť zejména jakostní vína jsou novým zákonodárstvím na jednotlivé tratě přímo vázána. Tam, kde se názvy nezachovaly v běžném užívání, především v oblastech bývalého německého osídlení, si vinaři podle starých katastrálních map z 19. století dávají zjišťovat, jak se parcely vlastně jmenovaly, a uvádějí je ze zapomnění zpět do života. Etikety vín povinně obsahují informaci, v kterém katastru a na které trati byly hrozny, z nichž je víno vyrobeno, vypěstovány. Často to ale nejsou názvy srozumitelné na první pohled. Velké zakládání jihomoravských vinic probíhalo zřejmě až s německou kolonizací, i když archeologické nálezy dokládají znalost pěstování vína na Moravě již v době velkomoravské. Nicméně původní rozsah jihomoravského vinařství se zhruba kryje s územím německé kolonizace a nejstarší jména viničních hor jsou německá. Mnohé vinařské obce ovšem již ve středověku změnily svoje národnostní složení, takže se stává, že tam, kde původně zakládali vinohrady němečtí kolonisté, zůstaly pojmenovány viniční hory německy, což dnes jen málokdo pozná. Nejde jen o to, že vinařské hory byly pojmenovány nářečními tvary moravské němčiny vycházející ze starobavorských dialektů, jimž by v současnosti nerozuměl ani rodilý Bavorák, ale především o to, že si je české či původně německé, ale v průběhu věků počeštěné obyvatelstvo zcela upravilo k obrazu svému. V názvu viniční trati brněnské předměstské obce Komín, jenž dnes zní Netopýrky a již staří pamětníci nazývají Nitoperky, by stěží kdo hledal skutečnost, že šlo o Malé či Nízké hory, tedy Niederbergen. Blučinskou trať Obrletny, rozkládající se na svazích mohutného Výhonu, by asi také nikdo nespojil s prostou Horní strání (Oberleite), v hustopečské trati Paumlus by nejspíš nikdo nehledal horu, která byla při svém vysazování odlesněna (Baumlos).

Staré hory a další

Obvykle ale etymologie názvů viničních hor není tak složitá a je typická pro velkou část vinohradnických obcí jak českých, tak i těch původem německých. Za běžně používané, ale také hodně staré názvy hor lze považovat toponyma (zeměpisná vlastní jména) jako Stará hora (Altenberg, v moravském prostředí obvykle Altnperk), Nová hora, Novosady (Neusatz, tak bývaly označeny nově vysazené vinohrady, z nichž se po několik let neodváděly žádné poplatky), Krásná hora (Schönperk), Světlá hora, dle původního porostu byly vytvořeny názvy jako Borový, Borovinky, Lísky (Haslgrunt), Fajglperk (Veigelberg, Fialková hora), Růžené, jinde Rosenperk (Růžová hora). Zřejmý je také původ názvů hor nazývaných např. Sysle či Gaisperk (Kozí hora). Podle půdních a klimatických podmínek pojmenovali kdysi lokátoři viniční tratě jako Studená hora (Winterperk), Sumperk (Slunečná hora) či Steinperk (Kamenná hora). Časté je také odvození podle vlastnictví. Čejkovická hora Kunštát má svůj původ v majetkové držbě panství rodem pánů z Kunštátu, hora Molitorka je zvaná podle čejkovického purkrabího, který ji vysadil, název strážnické hory Žerotín netřeba objasňovat. Obdobně: Brünersatz (hora vysazená brněnskými měšťany, Brněnská hora), Klášterníky, Küfl satz (hora vysazená původně bednáři), Spittlbreitn (rozlehlá hora patřící špitálu), Pfafnperk (Kněžská hora). Čejkovické vinařské tratě Šatrapky, mutěnické Vyšicko, josefovské Kukvické jsou pojmenovány podle zaniklých obcí, které měly v těch místech své viniční hory. Podle vzniku a velikosti vinohradnických pozemků jsou odvozeny názvy jako Díly, Dlouhý, Malý, podobně pak Čtvrtě, Odměrky nebo Přidanky. Často přímo popisují tvar, který vinohradnické hory připomínaly - Okrouhlice (mnohdy i s určujícími přívlastky Přední, Prostřední nebo Zadní), Topf (doslova hrnec), Haubner (přilba), vydávají svědectví o tom, jak hory vypadaly - Plankenperk (pravděpodobně ohrazená, s ploty) či co se na nich nebo v jejich blízkosti odehrává nebo odehrávalo - Mauthnerperk (podle mýta), Gewaltberg (násilí).

Vinohrady v podhůří Jeseníků?

Názvy tratí, v nichž je vinohrad přímo v názvu - např. Hrubé vinohrady, Vinohrádky apod., jsou samozřejmě jednoznačné. Skutečnost, že je nacházíme i v místech, kde již staletí není po vinohradech ani památky, jen dosvědčují dřívější velké rozšíření vinic. To je i případ městských čtvrtí Vinohrady. V Praze i v Brně přítomnost vinohradů snad tak nepřekvapí, v jejich okrajových částech se nalézají i dnes. Jak si ale vysvětlit vinohradnická toponyma v Tišnově, Bystřici nad Pernštejnem či dokonce Bruntále? Je to pozůstatek dob největšího rozkvětu a rozšíření moravského vinohradnictví v 16. a na počátku 17. století. Tehdy se totiž, díky teplejšímu klimatu, vinice rozkládaly daleko na sever i na západ od jejich dnešního mezního rozsahu, a i v dnešních vinařských obcích byla rozloha vinohradů mnohem větší. Centrem moravského vinařství až do konce druhé světové války bylo město Hustopeče, jehož vinohrady se v 16. století rozkládaly na 4 039 staromoravských měřicích, což je v přepočtu více než 1 000 ha! Druhým největším vinohradnickým městem na Moravě byl Mikulov, který ale vykazoval „pouhých“ 1 250 měřic. Jak smutné srovnání s dnešním stavem, kdy se v okolí Hustopečí vinohrady rozkládají na 175 ha, z nichž je ještě část zpustlá. V současnosti u nás činí podle výsledků sčítání, které uskutečnil Český statistický úřad mezi českými a moravskými vinaři na podzim roku 2009, výměra vinic 16 290 ha, z čehož se 96,4 %, tedy 15 703 ha rozkládá na Moravě. Srovnáme-li tento údaj se záznamy předního moravského vinařského odborníka 18. století Christiana Carla Andrého z roku 1790, zjistíme, že oproti roku 1790 je na Moravě o 10 560 ha vinohradů méně. Uvidíme, jestli klimatické změny, k nimž v posledních letech nepochybně dochází, kromě svých neblahých důsledků způsobí, že se bude víno pěstovat opět v podhůří Jeseníků.

Doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D., (1959) - historik, v.stepanek(zavináč)interier.com