VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Královna Konstancie, vdova po Přemyslu Otakarovi I., měla vybroušený vkus. Na poslední chvíli se totiž rozhodla, že klášter pro řád cisterciaček nepostaví na břehu Vltavy v hlučné Praze, ale v zátiší na úpatí Vysočiny. Na soutoku říčky Loučky se Svratkou pod památnou horou Květnicí bylo a je krásně. Královna si prý toto malebné místo vybrala, když přes blízký Tišnov, tehdy trhovou ves, jezdívala po významné obchodní cestě (o které badatel Radan Květ tvrdí, že nebyla) z Prahy do Brna za svým synem, markrabětem moravským Přemyslem. Tak se stalo, že na začátku druhé třetiny 13. století zruční kameníci ozdobili raně gotický portál kláštera Porta coeli nejen akantovými rozvilinami, ale i liánami révy vinné s hrozny. Třebaže vytesány z červeného permského pískovce od Drásova, vzbuzují příjemně dráždivou žízeň.

Tyto hrozny, visící z pilířků Brány nebes, jsou vlastně jediné, které v tomto kopcovitém kraji přetrvaly věky. A přitom, co tu kdysi bývalo vinic! Dokonce se traduje, že Konstancie na královskou korunovaci svého staršího syna Václava I. dovezla víno právě odtud, z drásovských vinohradů kousek od Tišnova. Dobře se to nám místním patriotům poslouchá. Sotva je to však pravda, když si uvědomíme, že Václavova korunovace byla již roku 1228, kdežto první zmínka o klášteře je o několik let mladší.

Zcela věrohodné je však svědectví, které podává vlastivědný badatel Rostislav Vermouzek ve svém spise Vinohrady v okolí Tišnova z roku 1971. Především na základě dodnes používaných pomístních názvů tratí (Vinohrádek, Na Vinohradě apod.) zaznamenal 46 vinohradních lokalit z období 13. až 15. století. Zjistil, že nejrozsáhlejší vinice měl již zmíněný Drásov (200 ha!), nejvýše (622 m nad mořem) byl položen vinohrad u Lískovce poblíž Bystřice nad Pernštejnem, tedy nikoliv v předhoří, ale již v nitru Českomoravské vrchoviny. Svoje vinohrady měl i Doubravník s augustiniánským klášterem. Vermouzek objevil v archivu skicu jejich lokalizace. Podle ní geomorfolog Mojmír Hrádek nalezl na slunné hraně údolního zářezu Svratky po několika staletích dosud patrné terasy vinic, ukryté v habrových houštinách.

Vinohrady na kopcovitém Tišnovsku zanikly z různých příčin, především však klimatických - při nástupu tzv. malé doby ledové na přelomu 14. a 15. století. Pokud jejich tratě nezarostly lesem, dají se dodnes poznat podle výskytu teplomilné květeny. Na Tišnovsku se rozšíření těchto xerotermofytů - často v izolovaných a směrem do nitra Českomoravské vrchoviny vyznívajících ostrůvcích - věnoval v první polovině minulého století docent Jan Šmarda. Kráčeje po letech v jeho botanických stopách, pochopil jsem, že láska k teplomilné květeně se zcela spontánně druží s láskou k vínu. Jedna láska podmiňuje druhou. Botanik Jan Šmarda odešel z Tišnova do Brna, odkud měl k teplomilné květeně mezi vinohrady a vinnými sklepy - tedy k oběma láskám současně - přece jen blíž.

I já jsem si oblíbil vinorodou Pálavu. Vždyť se tam navíc do Mikulova přesunul z tišnovských hor kamarád Pavel Brichta. Po počátečních nezdarech produkoval velice kvalitní vína a stal se jejich vyhlášeným znalcem, takže jsme ho pasovali na pálavského Krakonoše. Přesto jsem se vína původem zaručeně z Tišnovska nevzdal.

Léta jsme s ženou a dcerou v časném podzimu kráčívali ke Stanoviskům, starobylému dvoru na náhorní plošině vysoko nad Tišnovem. Kráčeli jsme kolem brslenových keřů, jejichž listí získávalo barvu lahodného rosé, které jsme kdysi pili v Avignonu. Míjeli jsme lůmky červeného pískovce, ze kterého byla před staletími vytesána vinná réva v Bráně nebes. Šli jsme přes travinobylinná lada s fialovými květy teplomilné hvězdnice chlumní a černohlávku velkokvětého na místě dávných drásovských vinic. Vysoko na mezích, které snad ve středověku oddělovaly pruhy vinic, jsme pak trhávali leskle rudé, dobře vyzrálé šípky. Víno, které z nich dokázala vykouzlit moje paní, bylo chuťově k nerozeznání od pravého tokajského. Tak vynikající a opojné naše šípkové víno bylo, že bych ho rád popíjel dodnes, jen kdyby po něm tolik nepálila žáha!

A tak si raději do našich kopců dovážím révová vína jihomoravská. Je požitek usednout vysoko nad údolím Svratky na některou ze strání s teplomilnými květinami. Mezi diviznami rakouskými, chrpami latnatými, radyky prutnatými i jižanskými jeteli rád vychutnávám doušek zeleného veltlínu i rulandského šedého. S vrcholem léta se to tu zahemží kudlankami nábožnými a já jsem si v té chvíli téměř jist, že nadešel čas, aby se réva vinná vrátila do svých dávných zdejších tratí.

Jan Lacina