VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Vinař

Točil vínem ve sklenici,
jak bylo zvykem.
Věděl, že pomalou řeku
v prašném údolí zvedne stav
a jak táhne síla víru.

Tak ho poznali.
Otevřel hladinu až ke dnu
a vnímal po stěnách
co vynesly proudy.

Sbírka

Tříslo na rukách i na jazyku,
nepočkali, až se zakulatí.
Vzaté postaru a jednoduše,
hrubé jak nedělní mše.
Když vytáhli starou káď,
otevřela se jak dřevěný květ
a oni jej sevřeli do náruče,
než voda nádobu zatáhla.

Pohřeb vinaře

Cesta hřeje v zimě,
vine se jak černá stuha,
slaný proud přitahuje zvěř.
Na konci úzký hrob.

Sklízel a sám dával pod zem
do dřevěných schránek léta.
Teď syn lahvuje víno po otci.

Plže

Ve staré hoře
kružba nedrží bez vyzdění.
Nad ní jsou v dutinách pilíře
po nechtěném utržení.
Do klenby naposled klín
a kámen na ramena
cestou do útrob.

■ ■ ■

Náš čas se opět čistí
jak mladé víno ze starých tratí.
Ve tmě sudu
na dno vločky usedají.
Jen nezvednout kaly,
když se rok dotáčí.
Aby byla jiskra!

■ ■ ■

Hrotem hole
odstranil zaklíněný kámen
ve stružce napříč
nechtěné svodnice.
Po vzoru knížecích lesníků.

Voda pak dál hladce
zarovnávala prahy
a crčela sítem hory.

Stále myslím stejně

Na spojovací kanál,
jestli otevřeli to staré ústí
a vyrovnali tak hladiny.

Jak dolívat,
aby zůstalo vše plné
i když ubývá.

Marek Fencl (1967 Hodonín)

Žije v Brně, pracuje jako anesteziolog ve Fakultní nemocnici u svaté Anny. Za svou básnickou prvotinu Vinný kámen (MU Brno, edice Srdeční výdej, 2009) byl nominován na Magnesii literu v kategorii Litera pro objev roku.

Víno a jeho vznik a zrání jsou u Marka Fencla analogií k člověku a jeho bytí. Jsou také měřítkem - času, citu, vztahu, paměti. A konečně prostředkem i prostředníkem sebereflexe. V neokázalých, málomluvných a přitom na jazyku libých a lehkých básních cítíte hlínu, rozkvetlý bez, kopřivy, dětství, krajinu.

-pč-