Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Básně o víně


Marek Fencl, č. 1/2013, s. 20

Vinař

Točil vínem ve sklenici,
jak bylo zvykem.
Věděl, že pomalou řeku
v prašném údolí zvedne stav
a jak táhne síla víru.

Tak ho poznali.
Otevřel hladinu až ke dnu
a vnímal po stěnách
co vynesly proudy.

 

Sbírka

Tříslo na rukách i na jazyku,
nepočkali, až se zakulatí.
Vzaté postaru a jednoduše,
hrubé jak nedělní mše.
Když vytáhli starou káď,
otevřela se jak dřevěný květ
a oni jej sevřeli do náruče,
než voda nádobu zatáhla.

 

Pohřeb vinaře

Cesta hřeje v zimě,
vine se jak černá stuha,
slaný proud přitahuje zvěř.
Na konci úzký hrob.

Sklízel a sám dával pod zem
do dřevěných schránek léta.
Teď syn lahvuje víno po otci.

 

Plže

Ve staré hoře
kružba nedrží bez vyzdění.
Nad ní jsou v dutinách pilíře
po nechtěném utržení.
Do klenby naposled klín
a kámen na ramena
cestou do útrob.

 

■ ■ ■

Náš čas se opět čistí
jak mladé víno ze starých tratí.
Ve tmě sudu
na dno vločky usedají.
Jen nezvednout kaly,
když se rok dotáčí.
Aby byla jiskra!

 

■ ■ ■

Hrotem hole
odstranil zaklíněný kámen
ve stružce napříč
nechtěné svodnice.
Po vzoru knížecích lesníků.

Voda pak dál hladce
zarovnávala prahy
a crčela sítem hory.

 

Stále myslím stejně

Na spojovací kanál,
jestli otevřeli to staré ústí
a vyrovnali tak hladiny.

Jak dolívat,
aby zůstalo vše plné
i když ubývá.

 

Marek Fencl (1967 Hodonín)

Žije v Brně, pracuje jako anesteziolog ve Fakultní nemocnici u svaté Anny. Za svou básnickou prvotinu Vinný kámen (MU Brno, edice Srdeční výdej, 2009) byl nominován na Magnesii literu v kategorii Litera pro objev roku.

Víno a jeho vznik a zrání jsou u Marka Fencla analogií k člověku a jeho bytí. Jsou také měřítkem - času, citu, vztahu, paměti. A konečně prostředkem i prostředníkem sebereflexe. V neokázalých, málomluvných a přitom na jazyku libých a lehkých básních cítíte hlínu, rozkvetlý bez, kopřivy, dětství, krajinu.

-pč-

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu