VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Počátky dávné

Narodil jsem se v roce 1974 ve znamení Skopce s ascendentem Vah, což mne doživotně poznamenalo. Od svých prvních dnů jsem vyrůstal v malé obci Němčičky na Hustopečsku. Mé vzpomínky z útlého dětství patří vinici, kde jsem se batolil v prachu spraše, později jsem zde rodičům pomáhal řezat a pálit réví, kopat, smítat a zase kopat a samozřejmě nakonec sklízet. První setkání s vínem proběhlo s jeho doslova prenatální podobou, totiž čerstvě bublajícím moštem, vytékajícím z lisu - po našem presu -, kde jsme s mladším bratrem Tomášem pomáhali otci při vinobraní. Po pár koštovkách jsme cítili lehce mámivé opojení i z těch několika procent alkoholu. V dětství mě více přitahovala vinice než sklep, v dobách jinošských se to z pochopitelných důvodů vyrovnalo.

Po maturitě na gymnáziu v Hustopečích jsem zamířil na Zahradnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. Už jako student jsem si pořídil živnostenský list a pustil se vedle obdělávání tehdy již vlastní vinice do experimentování s maceráty z rozličných ovocných druhů, zejména planě rostoucích. Byl to spíše takový oficiální koníček pod dohledem berňáku, kromě toho jsem ještě dojížděl dvakrát týdně na jazykovou školu do Brna. Času bylo dosti, závazky minimální, a tak jsem neodolal zajímavé nabídce Vinařské unie na půlúvazkovou práci pro jejich odborný časopis. S elánem pětadvacátníka jsem rozhýbal pomalu se šinoucí vlak, přičemž z polovičního úvazku se během roku stal úvazek na více než 100 %. Za další rok jsem se vzdal živnosti, ale abych nepropadl workoholismu, začal jsem cestovat - po moři i na souši, pod plachtami i koňmo. Na poslední expedici, kdy jsem strávil sám několik týdnů s pastevci koz v Andách na chilsko-argentinském pomezí, jsem si uvědomil, že bych se rád navrátil ke kořenům, k tomu, jak žili a pracovali moji předkové. A tak se věci pohnuly…

Počátky nedávné

Když jsem pak potkal svoji ženu, cítil jsem, že bych se rád usadil tam, kde jsem vyrostl, abych svým dětem mohl poskytnout podobné zázemí pro zážitky a podobné okolí, jaké jsem měl já sám. Nejprve jsme se ženou bydleli v prostorném bytě na venkovské bytovce, vinný sklep, tedy zásadní vinařovu základnu, jsem měl v nedaleké Vrbici. Brzy přišla dcerka Živa a nás napadlo, že bychom si mohli pořídit kozu. Za bytovkou ve dvorku byla mez, zahrádka a malý chlívek, kam se vešlo pár koz. Mezitím jsme přibrali další vinohrad. Bylo jasné, že bychom uvítali samostatný dům se zázemím pro hospodaření. Když se v létě 2008 taková příležitost naskytla, vůbec jsme neváhali. Hospodářské stavení z předválečné éry má ve dvoře stáje, vzadu za zahradou pod lesem vinný sklep s lisovnou. V zimě 2009 jsme zahájili rekonstrukci a druhý květnový víkend se stěhovali. Od počátku jsem byl přesvědčen o tom, že pokud chceme farmařit, musí se do toho jít naplno a podle zásad ekologického zemědělství. Začali jsme na malé výměře - tam 20 arů vinice, tu 40 arů sadu, nějaká pastvinka, kousek lesa; postupně během let však přibíráme na zájmových lokalitách pozemky, často zpustlé a mnoho let neobdělávané úhory, které pracně a za výtečné pomoci koz navracíme do stavu, kdy se na nich opět dá hospodařit.

A co dál?

Po přestěhování se do vlastního jsme hospodářských budov využili k dalšímu rozšíření farmy. Přibyla kobylka Lucka, z jedné kozy je stádečko a ze dvou vinic je osm, přibyl ořechový sad, další pastviny a louky pro výrobu sena. Práce je u nás vždycky dost, a tak jsme se po inspiraci u našich přátel v Toskánsku rozhodli, že nabídneme své zázemí a pohostinnost členům dvou mezinárodních organizací (WWOOF a HelpX), které zprostředkovávají dobrovolnické pobyty na biofarmách. Hned jsme zaznamenali obrovský zájem zejména ze zahraničí a v sezoně je u nás vždy několik výpomocných rukou navíc.

Některé práce ve vinici, v sadě či na poli již bylo neúnosné dělat ručně (i z časových důvodů, pokud je počasí všelijaké), už třetím rokem u nás na dvoře parkuje malotraktor. Ale ani kobyla nezahálí - ať už podzimní orbu ve vinici či stahování dřeva v lese, vše zvládne se svou nemalou houževnatostí. V současné době hospodaříme na 9 hektarech zemědělské půdy, z čehož většinu tvoří pastviny, pak 2,5 ha sadů (ořešáky, meruňky, třešně) a 1,5 ha vinic - těch je sice nejméně, ale tvoří ekonomickou páteř našeho konání. A asi to tak bude i do budoucna.

Terroir v sudu

Kromě členství ve Svazu vinařů České republiky jsem jedním ze tří zakládajících členů vinařského sdružení Autentisté, které si klade za cíl dotvářet a propagovat hodnověrná vína. V současné době je nás ve spolku osm. Zformulovali a podepsali jsme také Chartu autentických vín, kde se zavazujeme k práci ve vinici i ve sklepě podle principů v co největší míře shodných s tradicí. Nově příchozí členové musejí vyloučit umělé vinné kvasinky, pracovat s přirozenou mikroflórou vinice, nepoužívat syntetické pesticidy. Prosazoval jsem výhradní užití dřeva, kameniny či skla pro výrobu vína, ale někteří kolegové jsou množstvím vyráběného vína příliš velcí na to, aby vyloučili nerezové či plastové nádoby - dřevěné sudy totiž zaberou více plochy. Vína nefiltruji, nečeřím, síření je velmi omezené, pouze a výhradně spalováním sirného knotu v prázdném sudu.

V prohloubení terroir vín jsem se rozhodl učinit další krok, zajít do tématu, které se poněkud opomíjí, a to je původ dřeva pro výrobu sudů. Nabídka sudů z Francie je tak lákavá a tyto sudy tak snadno dostupné, no nekupte to! Cesta k pramenům však obnáší podle mého názoru i to, že vinař, tak jak dopěstovává svou vinici do plodnosti, měl by sledovat i cestu sudu, v němž se rodí jeho víno. Letos jsme tedy v době z hlediska biodynamického kalendáře nejvhodnější pro porážku stromů pro dřevo na sudy porazili sledované a předem vybrané duby a akáty, které vyrostly, co by kamenem dohodil od našich vinic. Ale je to cesta dlouhá - naštípání, zrání latí na větru, dešti a slunci, samotná výroba sudu. V sudě bude nějaký rok víno, jež pak naleží v láhvi - odhaduji, že za deset let od porážky stromu budeme moci spokojeně otevřít láhev takového vína.

Inu, autentické vinaření biofarmáře je během na dlouhou trať. A potvrdil mi to i Franz Stockinger, mistr bendářský, s nímž jsme vybírali stromy na sudy. U většiny ze mnou vytipovaných prohlásil: příliš mladý, ještě jednu generaci, takže až váš syn…

Občanské sdružení Šípek

Není mi lhostejné místo, kde žiju, a tedy ani to, jak se k prostředí, které je nikoho a všech, chovají ostatní. Od roku 2006 se v naší obci děly pozoruhodné věci. Když se začalo hovořit o vykácení stromů kolem bývalého sokolského hřiště a o jeho vybetonování a vyasfaltování na tzv. multifunkční hřiště s tenisovými kurty, neváhali jsme a s několika místními lidmi založili občanské sdružení Šípek, které dostalo do vínku péči o přírodu a krajinu. Uspořádali jsme několik ročníků Dne Země s množstvím přednášek, besed či her pro děti, několikrát jsme za podpory Českého svazu ochránců přírody v naší obci a okolí spáchali jarní úklid nebo úspěšně připomínkovali a „námitkovali“ mnoho správních řízení ve věcech životního prostředí. Máme za sebou účast na několika školeních v oblasti ochrany přírody a založení pozemkového spolku Nosperk zejména kvůli přírodní památce Jesličky a přírodní rezervaci Nosperk, který by nevznikl bez pomoci Jihomoravské komunitní nadace a Nadace VIA. Nebáli jsme se ani radit občanům v procesu tvorby nového územního plánu obce při podávání námitek. Nakonec krajský soud zrušil plán na zastavění čarokrásného údolí naturových šípákových panonských doubrav satelitním městečkem. Sledujeme také komplexní pozemkové úpravy a vypořádání se se starými i novějšími ekologickými zátěžemi.

Ing. Richard Stávek (1974) - vinohradník, editor Vinařského obzoru, zabývá se zejména zemědělstvím, žurnalistikou, ekologií, biodynamikou a fotografováním, www.stawek.cz, richard(zavináč)stawek.cz