VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kulturní dědictví, komunita a udržitelnost

„Demokratizace kultury a kulturního dědictví patří mezi důležité odpovědi na výzvy, které ve 21. století přináší proces globalizace. Jsme svědky toho, že místní komunity vědomě usilují o vytváření pocitu sounáležitosti skrze rostoucí odpovědnost za místní kulturně historické dědictví. Zároveň takové dědictví využívají jako zdroj v oblasti environmentálního a kulturního turismu, aby podpořily svůj udržitelný ekonomický růst. Komplexní vazby mezi komunitou, kulturním dědictvím a udržitelností řeší koncept ekomuzeí, který se významně uplatňuje také v praxi, neboť napomáhá obyvatelům určitého regionu, aby pojmenovali, zhodnotili a zároveň oslavili místní jedinečnost a identitu.“

Tak uvedl profesor Peter Davis, autor klasické práce Ecomuseums: A sense of place (2. vyd., 2011), příspěvek, který společně s ředitelkou italského ekomuzea v Piemontu, Donatellou Murtas, přednesli letos na jaře na mezinárodním sympoziu v Praze. Cílem sympozia, organizovaného Brontosauřím ekocentrem Zelený klub a Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy, byla výměna evropských zkušeností v oblasti komunitní péče o kulturně historické dědictví a vzdělávání pro udržitelný rozvoj.

Příklad italského městečka

Podle Petera Davise ovlivňuje úspěšnost a udržitelnost ekomuzeí několik základních faktorů. V první řadě záleží na tom, do jaké míry je koncept ekomuzea pro danou komunitu vůbec využitelný. Dovedeme si jasně definovat, proč by mělo ekomuzeum vzniknout právě u nás? Má-li komunita vyjasněno, jaký má být účel muzea, umožňuje všem svým členům, aby se do vzniku a života muzea snáze zapojili. Díky tomu se posilují místní vazby. Společná péče o přírodní i kulturní dědictví prohlubuje nejen vztah k místu, ale obvykle také mezilidské kontakty. Efektivní komunikace však potřebuje oporu v silném, zároveň však citlivém vedení. Jak doložila Donatella Murtas, vyvážit nároky všech zainteresovaných nemusí být vždy jednoduché, neboť snahy ekomuzea se mohou v určitých momentech jevit jako vnitřně rozporné. Na jedné straně musí usilovat o zachování hmotného i nehmotného dědictví, na straně druhé se však jeho smysl odvíjí od potřeb současné komunity.

Donatella Murtas to objasnila na příkladu z vlastní zkušenosti, z ekomuzea, jež vzniklo v městečku Cortemilia. Místo, kdysi proslulé kvalitní zemědělskou produkcí, zažilo, podobně jako mnohé další venkovské oblasti v Evropě, hospodářský pokles a odliv obyvatelstva. Údolí bylo navíc téměř sto let vystaveno silnému znečištění z chemické továrny a v roce 1994 ukázala ničivá povodeň, jak křehká je stabilita kulturní krajiny, jež ztratila původní účel. Část terasovitých polí, která od té doby leží na dně údolí, se stala mementem přírodní a sociální eroze. Obyvatelé Cortemilie se však nevzdali a již více než deset let provozují ekomuzeum, které pomáhá zachraňovat drobné památky v krajině i jedinečné zemědělské postupy, a zároveň oživuje společenský a kulturní život místa.

Příklad anglického národního parku

V souvislosti se symposiem připravil Peter Davis také přednášku věnovanou otázce genia loci, kterou proslovil 24. března na Francouzském ústavu pro výzkum ve společenských vědách (CEFRES). Shrnul v ní závěry bádání, které připravil ve spolupráci se Stephanií Hawke, pro oblast anglického národního parku North Pennines. Ochrana oblasti, která je nazývána „poslední anglickou divočinou“ a nachází se tu geologický park zařazený na seznam světového přírodního dědictví UNESCO, s sebou nese určité limity pro rozvoj oblasti. Hlavní ekonomickou aktivitu představuje pastevectví. Oblast čelí nedostatku pracovních příležitostí a stárnutí populace, i když díky kvalitě životního prostředí dochází v posledních letech k přílivu nových obyvatel.

Výzkum, potažmo pražská přednáška se zaměřily na následující otázky: Co tvoří genia loci oblasti North Pennines? Jakým způsobem k němu přispívá kulturní dědictví? Jak skrze činnost věnovanou ochraně kulturního dědictví lidé objevují genia loci? Jaké znaky má neprofesionální péče o kulturní dědictví a v čem spočívá její přínos? Mohl by model ekomuzea nějak přispět k ochraně kulturního dědictví a posílení místních komunit v této oblasti?

Z přednášky vyplynulo, že péče o kulturní dědictví podporuje smysl pro místo, neboť je zdrojem hrdosti a sebedůvěry. Kulturní dědictví také spoluvytváří pocit kontinuity místní identity. Mimo jiné tím, že podporuje pocit sounáležitosti („být odtud“), představuje pomůcku pro paměť a generuje „pamětnické řeči“. Péče o kulturní dědictví často umožňuje nově příchozím, aby se začlenili do místní komunity. V oblasti North Pennines neexistuje ekomuzeum jako takové, ale odehrává se zde řada aktivit, které jsou iniciovány místními (zejména lidmi na odpočinku ze střední třídy) a které přispívají k ochraně kulturního dědictví a udržují zdejší genius loci.

Hana Havlůjová (1976) působí na katedře dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty UK. V rámci programu Erasmus studovala MA Heritage Education and Interpretation na International Centre for Culture and Heritage Studies, Newcastle University. Od roku 2009 se podílí na projektu Kulturně historické dědictví jako východisko pro rozvoj znalostí, schopností a dovedností žáků ve vzdělávání pro udržitelný rozvoj místních komunit, podpořeném ESF, v jehož rámci se konaly přednášky prof. Davise, hana.havlujova(zavináč)volny.cz