VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Národní parky Podyjí a Thayatal do sebe zapadají jako díly obrovské skládanky. Na kopci Umlaufberg nebo u zříceniny Nového Hrádku tak ledaskterý poutník ztrácí přehled: Co je vlastně Česko a co Rakousko? Krajina se na hranici nemění. A co se týká kulturní historie, vyrůstají obě strany ze stejných kořenů. Zdánlivě je to jeden národní park, který zde na Dyji spravují dva státy. Ale opravdu jen zdánlivě.

Národní park Podyjí má před parkem Thayatal osm let „náskok“. Takový časový úsek byl potřeba k tomu, aby byl národní park vyhlášen i v Rakousku. Oba parky jsou ve své zemi těmi nejmenšími. Ale oba chtějí dosáhnout v ochraně přírody velkých úspěchů. A to se jim do značné míry také daří. Už v roce 1999 zpečetili příslušní politici přeshraniční spolupráci. A mnohé z toho, o čem se tehdy mluvilo, se skutečně stalo skutkem. Byly zformulovány společné cíle obou parků, ale cesty, kterými se má těchto cílů dosáhnout, nejsou vždy stejné. Už vzhledem k rozdílným zákonným předpokladům a postavení obou národních parků - na jedné straně je to státní úřad, na straně druhé soukromoprávní podnikatelský subjekt - se mohou objevit odchylky a různé přístupy.

Dobře to dopadlo v boji proti neofytům, rostlinám, které se do národních parků invazně rozšířily a ty, které zde byly doma, vytlačily. Úzká spolupráce je a byla v oblasti výzkumu i ve strážní službě v parku. Nyní mohou být návštěvníci, kteří překračují pravidla národního parku, osloveni ve své mateřštině a výmluvy, že nerozumějí, už nadále nejsou možné. Před nedávnem byl také dokončen projekt Příroda bez hranic, financovaný z evropských fondů. Díky této podpoře se podařilo uskutečnit důležité výzkumné práce. Rakousko hodně získalo i tím, že se národnímu parku Podyjí podařilo prosadit lepší vodní režim na Dyji. I když elektrárna na Vranovské přehradě nadále představuje pro národní parky problém, je potřeba přivítat každé zlepšení.

Od začátku spolupráce existuje pravidelná výměna informací, i leckterá publikace vzniká společně. Zatím se nepodařilo zřídit společnou webovou stránku obou parků. Je to škoda, protože tak by návštěvník získal jasnou představu o obou chráněných územích. Ale žádný projekt není dokonalý, a tak jsou zde i jisté problémy, které mají příčiny buď uvnitř parků, nebo je zavinilo něco vnějšího.

Zcela aktuálně jde o jeden rakouský záměr, který se jistě negativně projeví na stavu životního prostředí nejen obou parků: Nedaleko Riegersburgu, jen 300 metrů od moravské hranice a necelé čtyři kilometry od hranice národního parku na Braitavě, má vzniknout jeden z největších větrných parků severně od Dunaje. Dvacet šest vrtulí, každá na téměř 200metrovém sloupu, může představovat velké nebezpečí jak pro velké ptáky - mořské orly, čápa černého, sovu, čápy bílé, tak pro řadu druhů netopýrů z ekologicky citlivého území. Vyvstává tak naléhavá potřeba společného odporu.

Problémem je také rybolov. Ještě nyní, dvacet let po založení českého národního parku, lze spatřit rybáře stojící uprostřed řeky Dyje v ekologicky nejcitlivějších místech a nahazující své udice v jádrových zónách obou národních parků. Rakousko se již v roce 2000 rozhodlo, že bude rybaření postupně omezovat. Ze 45 rybářů, kteří zde aktivně lovili v roce 2000, jich už zůstalo jen sedm. A zbývají už jen dva krátké úseky, kde smějí chytat, jeden z nich je na katastru obce Hardegg. Nezbytná je proto také aktivita z české strany. Není možné, aby čeští rybáři jako jakási malá privilegovaná skupina mohli vstupovat do míst, kde je běžným návštěvníkům pohyb zakázán. Vždyť v národním parku stojí ochrana přírody nad veškerým ostatním využíváním území! Tak to vyžaduje zákon. Vědecké zkoumání potvrdilo, že Dyje vykazuje nejhorší stav právě na hranici mezi oběma parky. Jak četnost rybích druhů, tak počty jedinců neodpovídají očekávání. Provoz elektrárny Vranov už tak omezuje možnosti přirozené reprodukce ryb a ovlivňuje kvalitu a množství vody v neprospěch obyvatel řeky. Je proto třeba alespoň potlačit stres způsobovaný množstvím rybářů, kteří zde do řeky vstupují.

Ale snad nějaké řešení tohoto problému přinese nový projekt, na němž pracují správy obou parků, jenž by měl rybám výrazně usnadnit překonávání řady příčných překážek v Dyji. Je to velký úkol, protože jen v samotném hraničním úseku se nacházejí čtyři takové stavby a celkem je jich jedenáct. Pokud se to podaří, přiblíží se Dyje zase o krůček ke svému přírodnímu stavu.

Spolupráce, a ta přeshraniční dvojnásob, potřebuje trpělivost, pochopení a někdy také jemný nátlak. To se správám obou národních parků v posledních 15 letech v mnoha oblastech podařilo, což je nadějí i na mnoho dalších úspěchů v nadcházejících 15 letech. Příroda Podyjí to potřebuje.

Robert Brunner (1948) - ředitel národního parku Thayatal. Vystudoval územní plánování na vídeňské technické univerzitě. Od roku 1990 pracuje pro národní parky a dva z nich, Donauauen (Dunajské luhy) u Vídně a Thayatal přivedl k mezinárodnímu uznání.