VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když byl 1. března roku 1872 vyhlášen v USA Yellowstonský národní park - první svého druhu na světě - bylo hlavním důvodem tohoto kroku zachovat unikátní, člověkem téměř nedotčené území „pro blaho a potěšení lidu“ a „vyjmout jej z možnosti osídlení, obsazení nebo prodeje“. Následovaly a následují další národní parky vyhlašované s cílem umožnit spontánní vývoj přirozených ekosystémů, podporu a ochranu přirozené biodiverzity a poznání těchto procesů odborné i laické veřejnosti.

Obnovní management

Vyhlašování národních parků na evropském kontinentu je poněkud složitější než v ostatních částech světa. Často přitom není zcela dodržena jedna z hlavních podmínek - totiž přírodní, člověkem málo ovlivněný stav ekosystémů. Tato skutečnost je dána vysokou mírou osídlení a dlouhou dobou ovlivňování území. Pro zachování posledních ostrůvků evropské přírody lze proto vyhlásit národní park i v místech, kde došlo v minulosti k ovlivnění ekosystémů, aniž by byla významně pozměněna přírodní rozmanitost druhů a stanovišť. Současně je umožněna rekonstrukce pozměněných ekosystémů směrem k přírodě blízkému stavu. Tento obnovní management, který předchází ponechání samovolnému vývoji, musí být jasně vymezen v prostoru a čase a nesmí být v rozporu s hlavním předmětem ochrany.

Prostor pro přírodu? Rozhodně ano!

Existuje několik důvodů proč vymezovat území ponechaná samovolnému vývoji s minimem lidských zásahů, v ideálním případě zcela bez vlivu člověka.

1. Schopnost člověka jako „vládce a správce planety“ přiznat právo na existenci a nerušený vývoj všem ostatním formám života, a to alespoň na vybraných částech naší planety.

2. Regenerace části přírody, včetně obnovy zdrojů, které ke své existenci živé organismy (tedy i sám člověk) potřebují.

3. Zachování přirozeného prostředí pro širokou škálu společenstev a druhů, např. organismů vázaných na existenci odumřelého dřeva.

4. Poznání, jak člověkem přímo neovlivňované ekosystémy vypadají, fungují, jak se vyvíjejí, a možnost takto získané poznatky uplatnit při péči o okolní kulturní krajinu. V době probíhajících globálních změn klimatu má toto poznání a nalezení inspirace v ostrůvcích divočiny ještě větší význam. Současně se nabízí šance být „u toho“ - vidět kouzlo a tajemno zrodu, existence a zániku.

Území ponechané spontánnímu vývoji musí být dostatečně velké, aby se v něm mohly přírodní procesy uplatňovat v celé své šíři a aby nedocházelo k tzv. okrajovému efektu (viz vysvětlující rámeček). Světový svaz ochrany přírody (IUCN) proto doporučuje, aby alespoň tři čtvrtiny a nejlépe ještě větší část daného území byly spravovány podle stanoveného primárního účelu. Kromě dostatečné velikosti je pro nastartování spontánních procesů důležitým předpokladem také jasné a definitivní stanovení plošného rozsahu území, které má být ponecháno divočině bez toho, že bude následně opakovaně revidováno či zpochybňováno. Důležitou devizou je v tomto případě totiž dlouhodobost a kontinuita. S tím souvisí i dostatek „trpělivosti“ s průběhem spontánních procesů. Momentální dojem ztráty prostoru pro některé druhy či společenstva nesmí být důvodem k panice. I relativně přirozená společenstva potřebují určitý časový prostor pro nastartování procesů, které následně povedou ke vzniku nyní chybějících disturbancí.

Biodiverzita

V souvislosti s ponecháváním území spontánním procesům se často ozývají hlasy upozorňující na s tím související úbytek biodiverzity. Ten se v tomto případě netýká ani tak přirozené biodiverzity, jako spíše biodiverzity podmíněné širokou škálou lidských činností. V případě národních parků by však předchozí dlouhodobé ovlivnění území člověkem nemělo být jediným důvodem pro další a další vnos lidské energie. Zároveň nelze tvrdit, že ponechání samovolnému vývoji paušálně znamená „degradaci“ území.

Stejně jako bychom měli být schopni přiznat právo na existenci a nerušený vývoj ostatním formám života, tak bychom měli být schopni si připustit riziko, že některé druhy mohou z území NP dočasně, nebo i zcela zmizet. To se samozřejmě netýká unikátních druhů či společenstev. Pokud je území národního parku jediným nebo jedním z mála míst jejich výskytu, pak je nepochybně zcela legitimní ustoupit od „divočiny“ a v souladu s aktuální mírou poznání udělat maximum pro podporu a ochranu takového fenoménu. Pravděpodobně se však nevyhneme nutnosti stanovit si priority, které druhy či biotopy na konkrétní lokalitě chránit.

Podyjské řešení

Má na území národního parku Podyjí prioritu divočina nebo biodiverzita? Lze skloubit samovolný vývoj a podporu biodiverzity? Na tyto otázky zřejmě nejsme schopni dát jednoznačnou odpověď. Současné řešení tohoto problému v Podyjí (zakotvené v platném plánu péče) spočívá v rozdělení území národního parku a jeho ochranného pásma podle žádoucího cílového způsobu péče o pozemky do dvou kategorií, které mají odlišný cíl péče:

a) území cílově ponechané samovolnému vývoji (75 % výměry NP)
b) území s trvalou péčí (25 % výměry NP)

Za výměru národního parku se pro tento účel považuje výměra společného bilaterálního území NP Podyjí/Thayatal, neboť se jedná o jedno souvislé přírodní území.

Nebojme se fungování přírodních sil

Člověk má ze své podstaty neustálou touhu a potřebu tvořit. Nepochybně tak často činí v dobré víře a s dobrým úmyslem. Ani při nejlepší vůli však nedovede, na rozdíl od přírody, plně podchytit a vyhodnotit veškeré dopady svých skutků. V pozměněných evropských podmínkách je více méně zřejmé, že jistá míra zásahů je nutná - např. likvidace požárů, redukce invazních druhů, regulace zvěře. Nebojme se ale postupně nechávat fungovat přírodní síly. Nepodceňujme přírodu, vždyť nám stále dokola trpělivě ukazuje, že svoji „práci“ skutečně umí. Koneckonců příroda v rámci biodiverzity, která je její přirozenou vlastností a současně základní podmínkou existence veškerého života, umožnila vývoj i druhu Homo sapiens.

Ing. Petr Vančura - vedoucí odboru péče o les Správy národního parku Podyjí

Okrajový efekt

Pojem „okrajový efekt“ (edge effect), běžně v ekologii používaný, v sobě zahrnuje mnoho různých jevů, které mají společné jen to, že na okraji (ekosystému, společenstva, zkrátka jakéhokoli více či méně homogenního přírodního celku) se děje něco jiného než uvnitř. Se vzrůstající fragmentací přírodního prostředí se těmto jevům dnes věnuje značná pozornost, poněvadž fragmentace znamená růst okrajů na úkor vnitřků. Bylo prokázáno, že například ptačí hnízda, která se nacházejí blíže okraje lesa, jsou častěji kořistí predátorů než ta uvnitř lesa, nebo naopak že semena stromů jsou mnohem intenzivněji sbírána a požírána uvnitř lesa. Pozoruhodné ovšem je, že se tyto efekty projevily i v případě, že např. „okraj“ představovala uzounká silnička vedoucí středoamerickým deštným pralesem. Vzhledem k tomu, že přežívání semen je určující pro dynamiku pralesa a hnízdní predace zase pro přežívání a dynamiku ptačích populací, je zřejmé, že i takovýmito relativně drobnými zásahy do přírodního prostředí může člověk způsobit dosti značné změny.

David Storch (Vesmír 74, 597, 1995/10)