VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Podíváme-li se na území národního parku Podyjí z hlediska výskytu druhů, uvidíme dokonalý mix naprosto různorodých prvků, z nichž některé by se teoreticky ve volné přírodě snad ani neměly setkat. Najdeme druhy žijící v Podyjí zcela mimo svůj souvislý areál a jiné vyskytující se jen na několika málo dalších místech republiky, nebo dokonce výhradně v Podyjí. Jaké jsou vlastně příčiny této neobvyklé pestrosti, v níž se s Podyjím těžko může jiná středoevropská krajina měřit?

Šíře nabídky

Na první pohled patrnou příčinou je geografická poloha území. Střední Podyjí leží na hranici dvou velkých biogeografických oblastí - hercynské (středoevropské lesní) a panonské, která je výrazně teplejší a sušší a zasahuje na naše území od jihovýchodu. Nedaleko pak leží hranice dalších dvou oblastí, které biotu parku též ovlivňují: karpatské oblasti a oblasti Alp. Každá z těchto oblastí má vlastní výčet druhů, které se v těch ostatních nevyskytují. Z panonských druhů rostlin můžeme v Podyjí najít třeba oman oko Kristovo, hvězdnici zlatovlásek nebo kosatec nízký, pro živočišnou říši je typický hojný výskyt ještěrky zelené, dudka evropského nebo užovky stromové. Charakteristická je bohatá fauna bezobratlých - kudlanka nábožná, okáč kostřavový, zlatohlávek uherský, kozlíček černý a mnozí další.

Návštěvníky z Alp nebo jejich podhůří jsou třeba brambořík nachový, oměj jedhoj nebo ostřice tlapkatá v lesích, na vřesovištích pak trávnička obecná či růže bedrníkolistá. Vápnité podloží vyhledává volovec vrbolistý, jehož výskyt u Čížova je jedinou lokalitou v ČR. Brouky zastupují např. chladnomilný lalokonosec Otiorhynchus labilis nebo alpsko-karpatský klikoroh Donus viennensis. Karpatskou stopou je vzácný a neočekávaný výskyt ploštičníku evropského na Ledových slujích.

Vliv různých biogeografických oblastí se projevuje i v charakteru lesních společenstev. Nejběžnější typ lesa - humózní háj s převahou habrů a dubů - na většině území odpovídá hercynské černýšové dubohabřině s hojným jaterníkem podléškou a lechou jarní v podrostu. Ve výslunnějších polohách zejména na východě v podrostu místy převažuje prvosenka jarní, nad habrem vítězí duby a les se blíží panonské prvosenkové doubravě. V chladných stinných údolích se pod habrem rozrůstá ostřice chlupatá, která je jako dominanta typická pro karpatské ostřicové dubohabřiny.

Složitost reliéfu

Meandrující řeka vytvořila úzce sevřené údolí, které je místy hluboké přes 200 m. Díky často se měnícímu směru toku jsou strmé stráně natočeny ke světovým stranám ve všech představitelných úhlech. O horní hrany údolí obrácené k jihu a jihozápadu se celý den opírá slunce, severní svahy a dno údolí jsou zase trvale ve stínu. Tak vznikají cesty, po nichž teplomilné (nejen panonské) druhy pronikají vzhůru k západu do nitra mezofytika (chladnější části parku, která se k západu již zvedá k podhůří Českomoravské vrchoviny), chladnomilné druhy naopak klesají k východu a útočí na termofytikum (oblast teplomilné flóry, do níž spadá východní část parku).

Dochází pak k různým nečekaným výskytům či nepravděpodobným sousedstvím. Koniklec velkokvětý je uváděn jako jedna z typických panonských rostlin. Naopak rozchodník skalní je druhem hercynským, v panonské oblasti se nevyskytuje. Na Starých vinicích u Hnanic rostou tyto dva druhy ve směsi, aniž by se staraly o to, že mají stát na opačných stranách hranice. Podyjí je jediným místem v ČR, kde roste záraza písečná mimo termofytikum (oblast teplomilné flóry) - Vraní skála již patří do mezofytika. Bělozubka bělobřichá patří k teplomilným (až stepním) prvkům naší fauny. Rejsec černý je podhorským až horským druhem studených bystřin a mokrých ostřicových luk. V Podyjí jsou jejich domovy vzdáleny jen několik metrů. Mezi zoology se ještě koncem minulého století tradovalo, že všechny tři druhy hnědých skokanů se nikdy na jedné lokalitě nerozmnožují společně. Na Čížovském rybníce se v jednom příhodném jaru rozmnožily desítky skokanů hnědých, štíhlých i ostronosých naráz, nedbajíce na zoologické poučky. Stejně tak botanici ještě nedávno věřili, že jarní forma vstavače osmahlého roste vždy jinde než forma letní. Podyjí tuto představu vyvrátilo - jsou tu hned dvě místa, kde roste jak jarní, tak letní forma této orchideje. Na Ledových slujích se setkávají netopýři panonských stepí, středoevropských listnatých lesů i severských oblastí a v družné jednotě zde loví hmyz a přespávají ve štěrbinách skal a podzemních dutinách.

Úzce zaříznutá hluboká říční údolí jsou významná zvláštním mikroklimatem, které se udržuje na jejich dnech. Stinné paty strmých svahů jsou trvale vlhké díky nahromaděné osypané opadance. Ta je navíc stálou zásobárnou živin, drobným živočichům poskytuje bezpečný úkryt. Známe druhy zcela různých systematických skupin (od hub přes rostliny a bezobratlé až k obratlovcům), které s oblibou sídlí v říčních kaňonech. Na jižní Moravě takové druhy nacházíme třeba jen v kaňonovitých částech údolí Dyje, Jevišovky, Rokytné, případně dalších řek. Z rostlin Podyjí k nim patří třeba šalvěj lepkavá, zapalice žluťuchovitá nebo podbílek šupinatý - nezelená rostlina, která získává živiny z rozkladu organické hmoty (podobně jako houby). Bohatá je mykoflóra zaříznutých údolí - ukázkovým druhem může být vřeckovýtrusá voskovička černavá. Na rozkládajících se kmenech lip můžeme najít vedle sebe černé ploché plodnice pohlavní generace i nepohlavní plodnice s bělavou zašpičatělou „hlavičkou“. Typickým broukem je například miniaturní skákavý nosatec Aphytobius sphaerion známý jen z kaňonů Dyje a Jihlavy. Mezi obratlovci je takovým „kaňonovým“ druhem třeba mlok skvrnitý, který je v Podyjí velmi hojný.

Pestré podloží

Na rozmanitosti zejména flóry Podyjí se podepisuje také pestrá geologická skladba podloží (více o něm v článku Jaromíra Demka Unikátní neživá příroda NP Podyjí). Většina území parku leží na kyselých horninách - na západě jsou to hlavně ortoruly českého masivu, na východě granodiority karpatské soustavy. Hranice těchto dvou velkých geologických celků národní park příčně rozděluje širokým pásem pestrého horninového složení. Najdeme zde rozmanité nerosty od extrémně kyselých a chudých na živiny, jako jsou svory (v Podyjí často s krystalky granátů), až po zásadité, živinami velmi bohaté - erlány, krystalické vápence. Na úzkém vápencovém pásu mezi Čížovem a Hardeggem leží například lokalita dvou druhů orchidejí - střevíčníku pantoflíčku a korálice trojklané. Geologickou stavbu parku zpestřují i usazené horniny - slepence, říční štěrky a štěrkopísky, na východě i třetihorní mořské sedimenty. Zejména na okrajích parku jsou časté vložky spraší a sprašových hlín, které na převážně kyselém podloží dokážou obohatit půdu o živiny, zejména o nedostatkový vápník.

Krajina dotýkaná

Je třeba zdůraznit, že na vzniku či přinejmenším zachování velké části podyjského druhového bohatství se značnou měrou podílel svou činností člověk. Dnes je již nemožné určit, jaká část biodiverzity Podyjí je opravdu zcela přirozená a které druhy přežily za větší či menší podpory člověka. Soustavné lidské osídlení Podyjí je doloženo již od neolitu, nicméně v nepříznivém terénu poblíž staleté politické hranice nebylo využívání území nikdy extrémně intenzivní. Na řadě míst člověk ponechal přírodě dostatek prostoru pro samovolný vývoj. Tak mohl být například zachován rozsáhlý komplex listnatých lesů s vysokým stupněm přirozenosti, který je podmínkou přežití třeba pro plcha velkého. Rozkládající se dřevo starých odumírajících stromů napadených houbami živí rozsáhlou skupinu tzv. saproxylického hmyzu, zejména vzácných brouků, ale i dvoukřídlých. Lesy na přístupnějších místech však člověk po léta využíval. Potřebu paliva uspokojoval novým a novým kácením obrážejících výmladků v pařezinách, pastvou v lese i mimo něj udržel v krajině plynulou škálu různě zastíněných míst. Tak se mohly v krajině udržet druhy typické pro řídké prosluněné lesy, raná stadia lesa a lesní okraje, jako jsou třeba lýkovec vonný, roháč obecný, jasoň dymnivkový, tesařík obrovský a další. Vřesoviště, považovaná za typický prvek Znojemska, jsou náhradními společenstvy, která vznikla odstraněním lesních porostů a dlouhodobou pastvou. Jde tedy o biotop zcela závislý na lidském hospodaření. Díky němu zde přežila například populace křivatce českého, která patří k nesilnějším a nejvitálnějším v Evropě. Na vřesovištích je hojná také bezkřídlá kobylka révová, přežívá tu vzácná pakudlanka jižní, rozkvétá smil písečný, prstnatec bezový a mnohé další.

Některé druhy, které dnes řadíme mezi vzácné či zvláště chráněné, by se bez člověka v Podyjí vůbec nemohly objevit. Jde zejména o polní plevele, které s sebou mimoděk přinesli v průběhu věků zemědělci. Tak se na narušovaných půdách můžeme setkat s hlaváčkem letním i plamenným, s drchničkou modrou nebo hledíčkem menším. V periodických polních kalužích občas vyroste myší ocásek nejmenší, vzácná blatěnka vodní nebo dokonce rozrazil slanistý, ještě nedávno u nás považovaný za nezvěstný druh. Důležitou lidskou stopou, která může obohatit krajinu, jsou sídla. Opuštěné stavby se stávají domovem skalních druhů - tařice skalní nebo výr velký taková místa uvítají. Zůstávají v nich porosty bylin dříve pěstovaných, častý je třeba brčál barvínek menší, pravděpodobně tak doputovala do Podyjí i divizna nádherná. Pro mnohé druhy jsou však důležitá i sídla dosud obývaná. Jiřičky a vlaštovky dnes už jen výjimečně dokážou zahnízdit na skalách jako kdysi. Většina populací je striktně vázaná na lidská sídla. Ani letní kolonie samic netopýrů vrápenců malých s mláďaty už nebývají ve skalních dutinách, ale na půdách domů či kostelů. I když v Podyjí jedna skalní letní kolonie stále zůstává.

Endemiti. Endemiti?

Podyjí je ostrovem pestrosti v relativně jednotvárné zemědělské krajině. Při takovém nahromadění druhů, takové variabilitě podmínek a takové izolaci od podobných lokalit je velká pravděpodobnost vzniku endemických druhů - druhů, které žijí jen v jediné malé oblasti. Ani Podyjí se tento jev nevyhnul. Endemický poddruh motýla jasoně červenookého žil nejen na území dnešního národního parku, ale i na skalách výše položených částí kaňonu Dyje, včetně rakouské části. Bohužel vinou změn v krajině, zejména zarůstání skalních stepí a celkově rostoucí lesnatosti, vyhynul již v první třetině minulého století. Na skalách v okolí Bítova, Moravského Krumlova a Ivančic roste hvozdík moravský - endemit jižní Moravy. Do národního parku ovšem nedoputoval, možná mu zde již klima nesvědčí. V devadesátých letech 20. století byl popsán jeřáb hardeggský - endemit českého a rakouského Podyjí. Bohužel nedávno provedený podrobný molekulárně biologický rozbor vyloučil, že jde o stabilní druh a Podyjí o svého endemita opět přišlo. Výzkum jeřábů však pokračuje dál a nelze vyloučit, že v této taxonomicky komplikované skupině ještě na popis nového endemického druhu dojde. Koutule Trichomyia hardeggensis, která patří k dvoukřídlému hmyzu, je zatím známa jen v podobě jediného samce nalezeného v přírodě blízkých lesích nedaleko hardeggské vyhlídky. Vzhledem k malé prozkoumanosti této skupiny hmyzu je ale pravděpodobné, že nežije pouze zde.

Mgr. Lenka Reiterová - vedoucí odboru ochrany přírody a krajiny Správy národního parku Podyjí
Ing. Robert Stejskal, Ph.D. - referent pro přírodovědný management lesních a nelesních ekosystémů Správy NP Podyjí