VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Krajina se už od vzniku pevné zemské kůry nepřetržitě vyvíjí. Rukopis času uložil v horninách, reliéfu, živé přírodě, krajinném rázu i v kolektivní lidské paměti dávné i méně vzdálené přírodní a kulturní děje tak, že jsou poučenému pozorovateli čitelné. Pojďme se po jejich stopách vydat do krajiny národního parku Podyjí.

Přírodní vývoj krajiny

V sledu událostí od počátku existence planety až podnes je pro současný obraz krajiny Podyjí důležité období mladších třetihor. Počátkem miocénu, před 23 miliony let, začal srážkou africko-arabské a evropské pevninské desky zrod nových částí pevniny, korunovaný vrásněním mladých pohoří. Pro Znojemsko byl určující výzdvih blízkých Alp a karpatského oblouku a jejich sílící tlak na jižní okraj českého masivu. Zemská kůra se zde začala vlnit a prohýbat, což způsobilo opakovaný vznik a zánik mělkých, teplých mořských pánví, z nichž moře naposledy ustoupilo před třinácti miliony let. Dnes jsou stopy všech těchto složitých dějů dobře rozpoznatelné. Zbytkem mořských pánví jsou v jistém slova smyslu i moravské úvaly. Mořské písčité a jílovité sedimenty v okolí Znojma daly vzniknout drobným pískovnám i vinným sklepům. Stále ještě doznívající alpské a karpatské vrásnění občas přinese i slabé zemětřesení. Alpy jsou z mnoha míst Znojemska na dohled a Karpaty, třeba v podobě Pálavy, rovněž. Pro současný obraz krajiny Podyjí určující byl tektonický zdvih jihovýchodní části českého masivu a vznik jeho okrajového svahu. Z něj voda během věků odnesla většinu sedimentů a téměř obnažený žulový podklad později umožnil vznik krajinářsky unikátních vřesovišť. Výše zmíněný zdvih donutil Dyji poměrně rychle vyhloubit průlomové údolí, které dnes tvoří podstatu krajiny národního parku. Tvorba reliéfu v dnešní podobě byla dokončena přibližně před jedenácti tisíci lety. Tehdy ustalo ukládání sprašových sedimentů, které v prachových bouřích ledových dob po dva miliony let zaoblovaly a dotvářely povrch terénu. Sprašové hlíny sloužily od počátku neolitu až po dvacáté století jako materiál ideální pro výrobu cihel a mazanic na svislé části obytných i hospodářských staveb. V místě výskytu suroviny bylo otevřeno mnoho hliníků, jejichž typické žlutohnědé stěny místy stále dotvářejí krajinný ráz okolí národního parku.

Vývoj krajiny pod vlivem člověka

Jádra většiny dnešních podyjských obcí, často sníženiny u pramenů drobných přítoků Dyje, bývala osídlována minimálně od dob lovců mamutů opakovaně až do raného středověku, kdy tu vznikají první stálé obce. Jedinečným dokladem skutečnosti, že lidské preference z hlediska lokace sídel se příliš nemění, jsou archeologické nálezy například v Mašovicích a Hnanicích. Středověk přinesl v centru Evropy změnu ve vztahu k půdě a zemědělství začalo vítězit nad lesy. Stabilizace sídelní struktury do dnešní podoby přibližně určila rozsah zemědělsky využívané půdy a plochu zbylého lesního komplexu lemujícího údolí Dyje. Lze dokonce říci, že lesa bylo ve vrcholném středověku v Podyjí o dost méně než dnes. Plužiny podyjských obcí byly vzájemně propojeny, s výjimkou Čížova, který má dodnes plužinu obklopenou lesem. Zemědělská půda byla mnohem strukturovanější, s vysokým podílem tkaniva travnatých mezí, s úhory a četnými pastvinami, ozvláštněnými rozptýlenými dřevinami, napajedly a průhony. Významnou změnu rázu krajiny proti dnešku znamenalo i odlesnění některých partií dyjského údolí. Týkalo se to především svahů hradních vrchů (Nový Hrádek, Vranov nad Dyjí, Hardegg…), svahů a niv v okolí dyjských mlýnů, agrárních teras (Králův stolec, Hradiště) a suchých pastvin v lokalitě Nad papírnou.

Důležitou součástí katastrů obcí byly zejména pastviny. Vždyť ještě v osmnáctém století bylo v Lukově evidováno třikrát více ovcí než obyvatel. Pastva začala i ve zdejších obcích postupně mizet v druhé půli 19. století. Dvacáté století pak přineslo zdokonalené zemědělské stroje, průmyslová hnojiva a chemickou ochranu kultur. To vše, ve druhé půli století znásobené socialistickou kolektivizací a v 70. letech i tzv. „intenzifikací zemědělské výroby“, vyvolalo tlak na scelování a zvětšování pozemků orné půdy, odvodňování pramenišť a také definitivní zánik pastvy. Těžké údery, které tehdy krajina utržila, se budou hojit dlouho, některé jizvy však budou trvalé.

Čím je krajina Podyjí zvláštní?

Na rozdíl od většiny velkoplošných chráněných území v pahorkatinách a horách je území národního parku odvodňováno do své centrální, přírodně nejcennější části. Nejdůležitější krajinný celek - hluboké říční údolí Dyje - zůstává při většině dálkových pohledů, zejména od severu, utajen. Údolí je ostře zaříznuto do vcelku nevýrazně zvlněného, k jihovýchodu lehce ukloněného okraje Českomoravské vrchoviny, který je zde silně odlesněn a zemědělsky využíván. Většina prvonávštěvníků tak při úvodním pohledu na zalesněné svahy a skály jen nevěřícně žasne, kde se tu ta krása vzala. Jedinou výraznou a nápadnou krajinnou dominantou je tak hřbet Býčí hory u Vranova nad Dyjí, jejíž typická silueta je zřetelná při pohledu z Vysočiny již od Moravských Budějovic. Neméně malebný je i krajinný celek Znojemských vřesovišť na východním okraji území. Využití zde vždy omezoval srážkový stín Vysočiny a mělký profil velmi chudých půd. Proto zde na vystupujících žulových skalách mohla vzniknout jen drobná políčka, extenzivní pastviny a ovocné sady. Scenerie vřesovišť snad může připomínat i krajinu na severu Evropy.

Krajinný ráz pak spoluvytvářejí obce. Silueta malých sídel, převážně zasazených v terénních sníženinách, víceméně respektuje hmotami objektů a charakterem zástavby původní středověké schéma. Až na výjimky zůstaly zdejší obce dodnes ušetřeny živelného rozvoje a negativních stavebních dominant.

Jak se má krajina dnes?

Krajina se má vždy tak, jak si jí hýčkají její hospodáři, jak moudře jí využívají a s pokorou respektují limity, které jim příroda staví. Všude tam, kde se člověk rozhodne jen kořistit, krajina onemocní. Po vyhlášení národního parku Podyjí si krajina určitě oddechla. Historie přinesla mnoho nápadů na využití „bezúčelně zahálejícího“ údolí, ať už v době staré monarchie, první republiky nebo budování socialismu. Nevznikne již údolní železnice Znojmo-Raabs, panelové sídliště na Kraví hoře ani veliká kasárna a dřevosklad na Havranickém vřesovišti. Nevznikne ani přehrada na Dyji u Býčí skály, dodnes zanesená v plánech vodohospodářů, která by definitivně pohřbila podstatu tohoto krásného údolí. Krajina na středním toku Dyje se vrací přírodě a velkým úkolem brzy bude vrátit hodnoty harmonické krajiny i ochrannému pásmu národního parku. Až opět ožijí prameniště, rozkvetou obnovené louky, až odrostou dřeviny kolem cest, můžeme se zeptat krajiny, jestli se má zase o něco lépe.

Ing. Martin Škorpík - vedoucí oddělení speciální ochrany přírody a strategického plánování národního parku Podyjí