VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Lesy jsou nejrozsáhlejším a také nejvýznamnějším společenstvem národního parku Podyjí. Zaujímají více než 84 % z celkové výměry 6 276 ha národního parku.

Pro vývoj lesních ekosystémů, jejich strukturu a zejména druhovou skladbu je jedním z určujících faktorů poloha území na rozhraní hercynské a panonské biogeografické soustavy. Tato poloha je současně podstatou unikátní biologické rozmanitosti národního parku Podyjí. V údolní nivě řeky Dyje a v okolí jejích přítoků rostou vrbiny, olšiny a jaseniny, na bazálních částech svahů javořiny. Nejhojněji jsou v území zastoupeny doubravy (např. dřínové, šípákové, habrové či bukové doubravy). Na skalních terasách a vrcholech skalních ostrožen se lokálně vyskytují fragmenty reliktních borů. V západní části území v nejvyšších polohách národního parku najdeme na severních svazích zbytky podhorských jedlových bučin.

Trocha historie

Poloha na hranici je Podyjí zřejmě souzena. Kromě biogeografické nebo geologické hranice se totiž Podyjí ve své historii nacházelo také na vlastnické, zemské, popřípadě státní hranici. Právě hraniční poloha a složitá konfigurace terénu dlouho chránily podyjské lesy před výraznějším ovlivněním lidskou činností. Zejména strmé a obtížně přístupné svahy nad Dyjí sloužily většinou spíše k loveckým účelům. Snáze přístupné lesy na plošině byly s postupující mírou osídlení a rozvíjejícími se technologiemi využívány více. Převážná část lesů (s výjimkou Hradiště a okolí Nového Hrádku, kde vznikly agrární terasy) však neprocházela zásadními změnami. Využívány byly spíše jemnější způsoby hospodaření. V západní části Podyjí se hojně používala „toulavá těžba“, při které se těžily jednotlivé stromy podle momentální potřeby vlastníka. Popřípadě se využívalo výmladkového způsobu těžby, který převládal v centrální a východní části Podyjí. Ostatně většina domácích dřevin tento způsob hospodaření snášela a doplatily na něj pouze buk a jedle - tedy druhy, které nejsou schopny vegetativního rozmnožování a jejich zastoupení v území kleslo na minimum. K nejrazantnějším změnám došlo v jihovýchodní části území v okolí dnešních Devíti mlýnů. Lesy zde byly téměř vytěženy, probíhala zde pastva, odstraňovala se hrabanka, došlo ke značné degradaci půd.

Druhová skladba lesů doznala nejvýraznějších změn během 19. a 20. století. Do Podyjí byl zavlečen trnovník akát, který následně expandoval na degradovaná stanoviště v jihovýchodní části území. Z Rakouska bylo opakovaně přivezeno semeno modřínu a smrku, částečně i borovice, ale také jedle. V rámci pokusných výsadeb se pak do Podyjí dostaly i další exotické dřeviny, jako douglaska tisolistá, borovice černá, borovice vejmutovka, dub červený, topol kanadský nebo pajasan žláznatý. S novými druhy přišly i nové intenzivnější technologie a také holosečné hospodářství. Na místech přístupných pro mechanizaci byly vytvářeny stejnověké, převážně jehličnaté monokultury. Ale opět zapůsobilo „kouzlo“ hranice. Díky pohraničnímu pásmu s „železnou oponou“ nebyly hospodářské záměry tak intenzivní, a pokud ano, tak nedošlo k jejich úplnému uskutečnění. Pro zachování přírodovědně cenných lokalit mělo velký význam vyhlášení chráněné krajinné oblasti Podyjí (1978) i přesto, že rozsah pravomocí tehdejší správy CHKO byl minimální. Osobní podíl na záchraně konkrétních lesních porostů měli i někteří osvícení lesníci (zejména vedoucí CHKO Ing. Jaroslav Krejčí a čížovský hajný Miro Ryšánek).

Po vyhlášení národního parku Podyjí, respektive po delimitaci lesů pod Správu NP Podyjí (1. ledna 1994) se přístup k péči o lesní ekosystémy zásadně změnil. Byly zpracovány nové plánovací a koncepční materiály (plán péče, strategie péče o lesy), které vycházely z poslání národního parku a stanovily strategické cíle, mimo jiné i v oblasti péče o les.

Cíle péče o lesní ekosystémy

Primární managementové cíle péče o lesní ekosystémy jsou definovány v souladu s kritérii Světového svazu ochrany přírody (IUCN) pro kategorii II - národní parky.

V rámci prvního plánu péče o NP Podyjí a jeho ochranné pásmo (1994) bylo jako dlouhodobý strategický cíl stanoveno ponechání území samovolnému vývoji na cca 90 % rozlohy NP. S postupem poznání a se zvyšujícím se důrazem na podporu a ochranu biodiverzity došlo k revizi původně stanoveného cíle a následnému vymezení dvou dlouhodobých strategických cílů v oblasti péče o les zakotvených v aktuálně platném plánu péče (2010-2020):

a) umožnění samovolných vývojových procesů lesních společenstev na 75 % výměry národního parku
b) ochrana a podpora druhové rozmanitosti, postupné aktivní přiblížení ekosystémů přirozeným a polopřirozeným společenstvům a přiměřené lesnické využití v rámci lokálních potřeb na 25 % výměry národního parku

Pro naplnění kritérií IUCN pro zařazení do kategorie národní parky se za výměru národního parku považuje plocha společného bilaterálního území národních parků Podyjí a Thayatal, neboť se jedná o jedno souvislé přírodní území.

Obnovní management

Podobně jako ve většině evropských národních parků vzniklých v člověkem ovlivněných podmínkách, probíhají i v Podyjí na části území jisté obnovní činnosti pro zlepšení výchozího stavu před ponecháním samovolnému vývoji. V podmínkách Podyjí obnovní management zahrnuje:

• postupné odstraňování stanovištně nepůvodních dřevin
• vnášení dřevin stanovištně původních, jejichž zastoupení člověk svou činností v minulosti výrazně zredukoval: jedná se zejména o buk lesní a jedli bělokorou, které nemají schopnost vegetativního rozmnožování, a tudíž jejich místo obsadily jiné dřeviny, ať už stanovištně původní (zejm. habr a dub), nebo stanovištně nepůvodní, člověkem uměle vysazené (smrk, modřín, různé exoty)
• vytvoření struktury a textury lesních porostů, které člověk svým způsobem hospodaření změnil na stejnověké monokultury (např. habrové pařeziny)

Konkrétní obnovní management vychází jednak z hodnocení aktuálního stavu porostu, na základě kterého je daný porost zařazen do určitého typu porostu (cílový, přechodný, jehličnatý, akátový), a jednak ze stanoveného managementového cíle (území cílově ponechané samovolnému vývoji nebo území s trvalou péčí).

Principy obnovního managementu jsou zakotveny do lesního hospodářského plánu (s platností 1. 1. 2003 - 31. 12. 2013), zpracovaného metodou hospodářské úpravy lesa na podkladě provozní inventarizace.

Takto koncipovaný obnovní management přináší kromě obnovy přírodě blízkého stavu lesních ekosystémů i další efekt, kterým je vytváření prostoru pro světlomilné druhy organismů do doby, než se nastartují spontánní procesy se všemi stadii vývoje, tedy i s výskytem disturbancí.

Výsledky péče o lesní ekosystémy

Po dvaceti letech cílevědomé péče o lesy se stav lesních ekosystémů v národním parku Podyjí prokazatelně zlepšuje. Dochází k postupné změně dřevinné skladby lesních porostů. Snížilo se zastoupení stanovištně nepůvodních dřevin - borovice lesní, smrku ztepilého, modřínu evropského, trnovníku akátu a dalších uměle vysázených druhů. Zvýšilo se i zastoupení dřevin původních přírodních lesů - různých druhů dubu, buku lesního, lípy velkolisté i malolisté a jedle bělokoré. Díky tomu roste plocha lesů, které mohou být ponechány samovolnému přirozenému vývoji. V době vyhlášení národního parku splňovalo kritéria pro ponechání samovolnému vývoji 30 % lesních společenstev, v současné době je samovolnému vývoji ponecháno 45 % plochy lesů národního parku.

Ing. Petr Vančura - vedoucí odboru péče o les Správy národního parku Podyjí